Nadepsané pojetí politiky je právě to, co mají společné nejtrapnější politické katastrofy letošního sezóny, od rozvrácení kulturní dotační politiky magistrátu, přes mezinárodní ostudu s národní knihovnou až po pokus umístit do českých zemí komponentu amerického protiraketového systému.

Osobně se domnívám, že správná dotační politika v naší kulturní metropoli se nakonec najde a prosadí. Kaplický si v Praze blobne. Ale radar a s ním významné posílení naší bezpečnosti? Myslím, že spíše nebude. Život je prostě takový. Dobrá kultura se proti pitomému politikovi nakonec obhájí, český mindrák zahraničnímu projektu uhne, ale strach z odpovědnosti a zátěže globální bezpečností, který se proměnil v hysterickou opozici, asi nepřekonáme.

Mocenské pojetí politiky vidí stát jako nadvládu a rozdělování prebend. Správní pojetí politiky vidí v mandátu službu a poučené nebo inteligentní vedení země. Inteligentní nebo poučené v tomto smyslu znamená umění zeptat se a schopnost poslouchat, dříve než rozhodnu, v ideálním případě schopnost dohodnout se.

V mocenském pojetí politiky jde o to vnutit svou vůli silou, intrikou nebo podvodem, navzdory odporu nebo navzdory rozumu. Ale vnucování vůle mocenskou cestou zpravidla není jen důsledkem nevzdělanosti, slaboduchosti, nebo opojením mocí. Za neschopností rozeznat rozdíl mezi nahou modelkou v Blesku a nahým Třískou v Learovi, což je asi případ jakéhosi Richtra, je zpravidla schována snaha přesměrovat prachy do něčí kapsy. A když se to navíc doprovází známými privatizačními plky o volné soutěži a skončení socialistických praktik, víme, že jsme o deset let zpět, kdy jsme ztratili stovky miliard v bankovním socialismu s tržní tváří.

Mocenské pojetí politiky za sebou táhne korupci, klientilismus a rozbití volné soutěže. Není to ale beztrestné. Bývalý ministr financí Sobotka již ví, že mocenské omezování volné politické soutěže zadržováním zákonných peněz politickým konkurentům jej prostě doběhne a potrestá rozhodnutím soudu, a neuteče, chceli se ještě vůbec ucházet o znovuzvolení. Pražský magistrát již asi ví, když se podívá přes vodu na portréty neslavných českých tunelářů na nábřeží pod zdevastovanou Letenskou plání, že s trapnou olympijskou myšlenkou je konec. Kaplický, pro změnu, prostě přeběhl k protiklausovské opozici a ví, že tak knihovnu prosadí, jakkoli tím ztratil auru globálního tvůrce, který se českým politickým hemžením nemusí zabývat. V Praze se usadil, chce tu mít své dílo a tak se přizpůsobil. Pražské intriky ho dovedly tam, kde se česká politika dělá a knihovna nebude pražská, ale lidovecká nebo socialistická. Je to lepší, než kdybychom platili další arbitráž a zůstali bez knihovny.

Kolik nás ale stojí energie a peněz obrovské úsilí, které do toho všeho musíme dát. Za jakou cenu se u nás prosazují dobré projekty a myšlenky? Jak by vypadalo naše školství nebo dopravní infrastruktura, kdybychom jim dali miliardy, kterými jsme museli sanovat vyrabované a amatérsky spravované banky? Za jakou cenu stavíme kilometr dálnice nebo železnice nebo metra?

Když jsem zjistil, že s americkou radarovou nótou jde Černín dříve na tiskovou konferenci než do bezpečnostních výborů parlamentu jednat s opozicí, pochopil jsem, že je tento projekt pro současnou českou politiku nad síly. Nikoli pro nějaké korupční pozadí, ale pro amatérský mocenský styl a arogantní způsoby. Když jsem viděl opozici jak se chápe rostoucího veřejného odporu i rostoucího ruského sebevědomí pochopil jsem, že chuť vládnout silou mají nejen modří, a za každou cenu. A když jsem viděl, že řešením této situace má být distribuce brožůrek o tom, že radar není škodlivý, ztratil jsem naději, že máme šanci se uzdravit. Jaká ale bude cena politcké puberty, kterou zažíváme? Kde najdeme třídního s rákoskou?

Nevím zda se Američané odváží projekt radaru s námi dotáhnout, nebo zda nás raději nechají napospas naší sebedestrukci. Stále si myslím, že prostor k nápravě nezmizel a lze postupovat i jinak než obchodem s poslanci. Za současné situace totiž budeme poraženi, ať již zvítězí kdokoli. A v souhrnu: je to celé trapné.