Počátkem března 1997 jsem napsal soukromé memorandum tehdejšímu prezidentovi Havlovi o možných rizicích našeho nepozvání do NATO na summitu v Madridu.

Uvědomoval jsem si rizika laxního přístupu české vlády a premiéra Klause k této strategické příležitosti zařadit české země do euro-atlantického prostoru. Václav Havel svolal uzavřený pracovní seminář aby si ověřil stav věcí a po té rázně vystoupil na vládě a přiměl ji k podstatnému zvýšení aktivity. V Madridu Česká republika dostala šanci potvrdit svůj geopolitický přestup na Západ, a až na výjimky jsme nezklamali, ani vojensky, ani politicky. Václav Havel vydatně pomohl prosadit i další rozšíření, které obsáhlo Slovensko a zejména baltské státy. A věřím, že nyní budeme schopni dostát svým povinnostem i v těžkých podmínkách vojensky, když NATO potřebuje posilovat misi v Afganistanu.

Jakmile se Evropa sjednotila bezpečnostně a vojensky, mohla se začít spojovat i právně, politicky a hospodářsky v Evropské Unii. Západoevropané ji budovali od války, na troskách nacionalismem devastovaných evropských států. My byli v té době, také díky agresi Německa a vstupu Ruska do Evropy, hluboko v sovětské sféře vlivu a pod komunistickou mocí, která vedla válku proti vlastním občanům.

O kladný výsledek referenda o našem vstupu do EU v květnu 2004 se nejvíce zasloužily starší generace našich občanů. Překonaly obavy z hospodářského a sociálního propadu a rozhodly příklonem na stranu dlouhodobých evropských perspektiv pro generace mladší. Tehdy jim nikdo z vedoucích státníků za tento historicky bezprecedentní a sebevědomý postoj nepoděkoval.

Obávaný vstup do klubu nejbohatších zemí proběhl hladce. Získali jsme stabilní vyhlídky, prosperitu a pevnou příslušnost k Západu. Rozšířená EU nové země nejen absorbovala a posílila finančně, politicky a právně, ale prohloubila nový společný evropský prostor v jeho hospodářském, mobilitním a právním rozměru.

Ani ne po čtyřech letech se v Evropě prakticky pohybujeme, žijeme a pracujeme volně a bez omezení, prodáváme a nakupujeme, cestujeme i studujeme, kdekoli si přejeme.

Není tedy náhodou, že tehdy rozšířená, daleko lidnatější, rozlehlejší a vnitřně liberálnější Evropská unie potřebuje silnější společný legislativní, správní i institucionální rámec, kterým je Lisabonská smlouva. Tomu rozumí skoro každý a proto Lisabonskou smlouvu ratifikovalo 25 zemí. Výjimkou jsou pouze Irové, kteří podlehli brutálnímu populistickému zastrašování bezohledným multimilionářem Genleyem, a Česká republika, která se ovšem chystá nejen ke kormidlu EU, ale rovněž – rukou Václava Klause – nasypat písek do soukolí celé evropské integrace a zablokovat ji.

Nejde tedy jen o zdržení nebo obstrukci Lisabonské smlouvy. Jde o zablokování legislativní, bezpečnostní a institucionální integrace sjednocené Evropy v podmínkách prohlubující se evropské hospodářské krize. A jak se může chovat evropská nákladní loď s porouchaným kormidlem na rozbouřeném moři?

Když se naposledy valila hospodářská krize z Ameriky do Evropy ve 30. letech dospěl vývoj k německému nacionalismu a děsivé válce, která ukončila křehkých dvacet let demokratického Československa. Dnes, po sotva dvaceti letech od pádu komunistické diktatury, budou právě Češi sabotéry jednoty Západu a rozněcovači rozchodu Unie do kontinentu haštěřivých národních států? To opravdu chceme?

Lisabonská smlouva také představuje jeden z možných budoucích svorníků spolupráce mezi NATO a EU a tím i zahájení procesu vzniku relevantních evropských obranných kapacit. Ty by mohly významně odbřemenit Američany v jejich odpovědnosti za obranu Západní Evropy a přitom by NATO neztratilo historickou roli transatlantické obranné aliance dvou silných břehů Atlantiku. Komu toto může vadit? Komu může vadit Evropa schopná vlastní společné obrany, bezpečnostní politiky a společných vojenských kapacit? Komu může vadit vzestup společné evropské schopnosti bránit se organizovanému zločinu, mafiím a praní špinavých peněz? Komu může vadit společná ochrana hranic, obrana před nelegální imigrací a terorismem? Komu může vadit tolik potřebné partnerství Evropy a Spojených států, které žádá budoucí prezident Obama v boji s klimatickými změnami, které se nepodařilo v Kyotském protokolu a které bychom měli vyjednat v době našeho předsednictví a předložit společně s Američany za EU na summitu v Kodani příští říjen? Jaký může být výsledek sabotování EU pro nás?

Není sporu, že sílící a společná obranná a bezpečnostní politika Evropy vadí Kremlu. Není sporu, že vyrovnanější partnerství sjednocené Evropy a Spojených států Amerických nevyhovuje strategickým zájmům Ruska. A není pochyb, že si Moskva našla mechanismus oslabení Evropy právě v potlačení Lisabonské smlouvy a slabý článek celé EU právě v Praze. Nicméně, máme ale právě my zájem na tom, abychom oslabovali společenství Západních demokracií nebo se dokonce ocitli ve zcela izolované pozici na okraji západního světa? Nezažili jsme toto již jednou a nevíme jak takové osamocení musí skončit?

Je pravda, že Václav Klaus stojí na protipólu úsilí a politiky Václava Havla. A je pravda, že aktivně a cílevědomě postupuje v protisměru našeho dosavadního transferu českých zemích na Západ do Euro-Atlantického prostoru, zabezpečeného v NATO, se společnými zákony a trhem v Evropské unii. Při našich historických zkušenostech je to velice nebezpečná hra s naší geopolitickou pozicí, svobodou a evropskou budoucností. A podívám-li se, kdo jsou společníci dnešního prezidenta v jeho pokusu o otočení geopolitickým kormidlem zpět, nejsem o mnoho klidnější. Naopak.

Stojíme tedy opět na geopolitickém rozhraní, my všichni, občané této země. A doufejme, že si tentokrát udržíme rozum i odvahu více než v naší historii v minulém století. Jeden z mála českých exulantů, který se navrátil domů i do českého veřejného života mi nedávno odkryl tu hlavní hrozbu naší svobodě a české politice když vznosně pravil: Své budoucí oběti bohové nejdříve zbaví rozumu.

Psáno pro ČRo 6 a autorův blog na Aktuálně.cz