Vánoční komentář by měl být sváteční a o dobré věci. Přehlížel jsem rok 2008 zpět a nakonec se raději dotázal svých gymnaziálních dcer, o čem bych měl psát. Vydebatovaly tři dosti odlišné věci.

Prvou je montážní brašna, která ulétla americké astronautce při práci na orbitální stanici a je prý solidně viditelná na oběžné dráze jako autonomní satelit, lidské dílo i projev poetické lidské nedokonalosti Díky této brašně zřejmě vstoupí nerezové sikovky nebo hasák, šroubovák či vrtačka nebo co v brašně bylo, do historie kosmonautiky, jako důkaz, že i na orbitu se pracuje rukama, dělá se řemeslo a je k tomu třeba nářadí a dávat pozor, aby člověku někam nespadlo.

Detaily kosmického osamostatnění nářadí by mne zajímaly, zda šlo opravdu o astronautku, a zda montážní brašnu nepotkal všem známý příběh dámské kabely, na jejímž dně vyzvání mobil ... Tu situaci si asi všichni dokáží představit. Zábavná historka je to teprve později. Zdaleka ne ve chvíli, kdy se přihodí.

Nicméně, každý, kdo měl šanci na vlastní oči vidět přistávací měsíční moduly Apolla, a viděl jak jsou subtilní, rukodělné, zabalené do alobalu, si možná uvědomil, jak se v těchto kosmických projektech snoubí špičková věda, od fyziky, přes matematiku, až po psychologii, s rukodělnou a řemeslnou zručností, v které se posádka musí nejen vyznat, ale mít také brašnu s nářadím, aby to dala „do kupy“, když je třeba. A to, že právě v roce 2008 ve špičkových projektech potřebujeme nejen špičkové mozky, ale také špičkové řemeslníky a inženýrky, je vlastně dobrá zpráva o našem světě. Není složený jen z finančníků ... jsou v něm i lidé, kteří něco umí vymyslet a udělat to rukama.
x
Druhá věc, s kterou moje dcery přišly, mne překvapila, protože to je práce našich vojáků a civilistů v Afganistánu, neboť jaksi mají pocit, že se o celé věci u nás mluví příliš politicky, mimo faktický obsah úkolů, které vojáci plní a málo se cení to, co ti lidé v Afganistánu dělají, za jakých podmínek a proč. Je pravda, že si obě pamatují naše chemiky a další vojáky při tvrdé práci v Kuvajtu a vědí, jak je to těžké a komplikované, daleko od domova a ve spolupráci s dalšími v multinárodním úsilí, kde jedni závisí na druhých. Mají proto k našim vojákům v zahraničních misích respekt a svoji představu o jejich obtížích.

Shodli jsme se, že přinejmenším je třeba našim vojákům, policistům a dalším lidem, kteří tráví měsíce v těžkých podmínkách na zahraničních misích poděkovat a jasně říci, že si této práce, a jistě nejen v naší familii, vážíme.

Ostatně, příští rok to bude deset let od našeho vstupu do NATO, tedy od chvíle, kdy jsme se přihlásili ke kolektivní obraně, do které každý stát přispívá ze své spoluodpovědnosti a dobrovolně, nikoli z donucení nebo rozkazu z Moskvy. Máme snad ještě v paměti, kde se cvičily a plánovaly útoky z 11. září, jako přímý důsledek rozvratu Afganistánu sovětskou invazí i americké laxnosti podporovat a prosadit poválečnou rekonstrukci Afganistánu a neponechat tuto zemi radikálům. Američané za svou velmocenskou ignoranci již zaplatili více než tvrdě. Neměli bychom opakovat jejich chyby a nechat NATO v této úloze na desetiletí, na holičkách. Vojáky v kasárnách, si mohou dovolit neutrální země jako je Rakousko, těžiště naší obrany již dnes jednoznačně je v zahraničních misích. Jsme k takové úvaze svéprávní? Uvidíme.

Ti, kteří v Afganistánu bojují, nasazují životy a zdraví, pokud o ně příjdou, nemají doma speciální podporu, ani jejich rodiny. Skončí v běžném invalidním sociálním programu jako každý druhý. A platí to nejen o vojácích v bojových misích, ale i o policistech bojujících se zločinem doma. Pár minimálních, pro vojáky, nebo průměrných platů (pro policisty) a do civilu, na vozíku nebo o berlích.

Říká se, že vojáci v misích riskují své životy a zdraví pro peníze. Možná je to i pravda, ale pokud svůj riskantní závazek opravdu naplní, není tato pravda ani celá, ani pravdivá. A tak si vánočně myslím, že by náš parlament mohl, kromě vnitropolitického handlování, nahlédnout potřebu zajištění těch, kdo vědomě nasazují životy a zdraví pro naše bezpečí a zamyslet se nad tím, zda bychom tento závazek vůči vojákům i policistům, a také jejich rodinám, neměli vzít konečně vážně, a nabídnout více jistoty a zajištění těm, kdo ve svých misích do rizika, za naši vlastní bezpečnost, jdou.

A nakonec, a za třetí, co nelze přehlédnout, je letošní série světově proslulých jmen končících na „ová“: Irglová, Kůrková, Špotáková, Sáblíková, Třeštíková a našlo by se bezpochyby mnohem více, a jistě se i do budoucna najde. Budeme národem světově proslulých žen? I to by byla nepochybně dobrá zpráva. Pokud to ale není důsledkem toho, že snadnější to pro ně je ve světě, než doma.

Hezké vánoční svátky

Psáno pro Čro 6 a autorův blog na aktualne.cz