Zprostit, či nezprostit?!

Často jsem přemýšlel nad tím, k čemu je vlastně blog? K šíření názoru bloggera, k psaní jen tak, pro radost, k boji za něco, k obraně proti něčemu? Kouzlo internetu spočívá nejen v tom, že člověk může svobodně šířit své myšlenky a názory. Kouzlo je i v tom, že v anonymitě čtenářů, a zejména diskutujících jim dává takový rozměr svobody, jenž bourá všechny bariéry, tak všudypřítomné v bezprostřední komunikaci z očí do očí, face to face. Editor těchto stránek dobře ví, o čem mluvím. Přesto, ba právě proto, jdu znovu a znovu do toho, jsa si dobře vědom, jaká stavidla lidským emocím internetovská anonymita zavedla. Znovu a znovu, si čtu kategorické soudy lidí, které neznám a kteří neznají mne, na to či ono, co dělám. Mám se mračit, stěžovat si? A proč, když základem jejich hodnocení není to, co člověk říká, co dělá? A proč, když žijeme ve virtuálním světě komentovaných komentářů, v němž málokoho zajímá samotná podstata věci. Nesuď, nechceš-li být souzen - to v mediální pseudorealitě neplatí. Do naší virtuální mediální reality byla vnesena informace o mém „napojení na organizovaný zločin“. Stačí vyslovit slovo Krakatice a jindy racionální myšlení mnoha lidí je uloženo do mentálního mrazáku. A kolovrátek užmoulaných pravd se rozhrčí. Nikoho už nezajímá, kdo slinil prst, kdo zakládal vřeténko a kdo šlape. A hlavně proč?! Prostě čteme a jsme natolik uhranuti textem, že nepřemýšlíme, kdo a proč psal a zda napsané odpovídá realitě. A tak si čteme, že jeden bývalý policista žádá o zproštění mlčenlivosti ministra vnitra Langera. A protože nám bylo uslintaným kolovrátkem vsugerováno, že ten „v tom jede“, máme okamžitě jasno, když reakce téhož ministra zní - NE. No jasně, když „v tom jede“, nemůže říct ANO, protože „v tom jede“. Nikoho nezajímá, co říká zákon! Nikdo nepřemýšlí, že onen policista sloužil za jiných ministrů vnitra (z jiných politických stran) a z údajných ústrků by se měl zodpovídat někdo jiný. Kolovrátek monotónně vrže a nikdo se nezamýšlí, kdo a proč stále šlape... Omlouvám se editorovi těchto stránek za své zamyšlení, tuším totiž, co ho čeká... Všem, kdo chtějí víc než jen uslintanou nit virtuální reality, nabízím reálný stav věci: Paragraf 63 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, říká, že mohu zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost policistu, případně bývalého policistu pouze na základě žádosti orgánu státu pro potřeby jím prováděného řízení. Dodávám, že jsem na žádost (zcela v souladu se zákonem) Inspekce policie zprostil onoho policistu povinnosti zachovat mlčenlivost. Jinými slovy - nikdo nikomu nebrání říct tomu, kdo je k tomu oprávněn, vše, co říct chce! Tak co, milí bloggeři a čtenáři blogu, co je podle vás lepší? Abych zprostil někoho mlčenlivosti, tím porušil zákon, ale zabránil útokům na mne samotného? Nebo abych přes to všechno, co někteří „zasvěcení“ do médií píší, dodržel dikci zákona? Myslím, že znáte odpověď a víte, jak se i přes osobní útoky zachovám.

Očista stadionů od výtržníků a darebáků

Uplynulý týden přinesl mnoho řečí o fotbale, ale také několik jasných činů. Jiří Paroubek hodlá pokračovat v parlamentu v řečech, já chci dále konat. Jeden deník mimo jiné napsal, že „...Langer válčí s fotbalem“. To je slušně řečeno hloupost. O mně se ví, že mám ke sportu, a k fotbalu zvlášť velmi pozitivní vztah, svůj život si bez nich nedokážu vůbec představit. Očištění fotbalu je pro mě srdeční záležitost a nechápu, jak mi někdo může něco takového, jako je nepřátelský vztah k fotbalu, podsouvat.

Více »