Po smutné události z konce minulého roku je stále nezvyklé komentovat každodenní ruch kolem nás. Ale myslím, že panu Havlovi většina z nás dluží usilovnější hledání zrnek pravdy. Takže co mě v poslední době zaujalo:

Přední kardiochirurg Jan Pirk z pražského IKEMu poskytl paní redaktorce Barboře Tachecí rozhovor pro list MF Dnes nadepsaný titulkem „Doktor má mít kravatu, ne děkovat a odcházet...“. Janem Pirkem vyslovené názory korespondují s jeho dřívějšími vyjádřeními na podobné téma. Mimo jiné říká: „Své lékaře necepuji. Jen říkám, že neděkujeme a neodcházíme. Protože takhle se medicína nedá dělat. Lékaři po promoci, to je vlastně pokračování školy, nemají žádnou právní zodpovědnost a sami nesmějí nic dělat, dokud nemají atestaci.““ „A později, jistě, lékař má mít trojnásobek průměrného platu, ale nemá mít pracovní dobu.“ „... nemůže nikdo chtít dělat od osmi do půl čtvrté a mít trojnásobek průměrného platu.“

Myslím, že opakovaná vyjádření profesora Pirka na téma protestu lékařů jsou hodně zkreslující.

Především je divné, když si novinář, který se chce dozvědět něco o příčině nespokojenosti velké skupiny lékařů, pozve lékaře, který je evidentně vrcholně spokojen. Pokud by paní Tachecí chtěla svým čtenářům zprostředkovat autentický názor na celou věc, musela by pozvat lékaře z míst, kde byl protest nejsilnější, například z menších nemocnic na Vysočině či na Moravě. Takto se nelze ubránit dojmu, že paní redaktorka jde prostě jednodušší cestou - rozhovor s medicínskou celebritou se pravděpodobně lépe prodává. Anebo je možné, že názory Jana Pirka se Barboře Tachecí prostě více líbí.

Není to jediný případ podobné nepatřičnosti prezentace problémů zdravotnictví v médiích.

Profesor Pirk je vedoucím lékařem špičkového pracoviště prestižní nemocnice. Jeho klinika je v celém spektru české zdravotní péče výjimečná a nezastupitelná. Je proto jistě výjimečně dobře zajištěna jak z hlediska počtu lékařů, sester a dalšího personálu, tak svým přístrojovým a dalším vybavením. Nepochybuji o tom, že výjimečné jsou i možnosti postgraduálního vzdělávání, financování mezinárodních kontaktů a podobně. Jinými slovy, toto pracoviště pravděpodobně většinou tíživých problémů, proti kterým lékaři v loňském protestu zdvihli hlas, vůbec netrpí.

Všechna nemocniční pracoviště v České republice se ale nemohou zabývat pro veřejnost přitažlivou špičkovou medicínou. Většina nemocnic zajišťuje běžnou rutinní péči. O skutečné úrovni zdravotnictví v zemi nevypovídá jen úroveň špičkových oddělení, ale také, či daleko spíše, průměrná úroveň těch běžných.

Lékaři, kteří uspořádali protest „Děkujeme, odcházíme“, na problémy těchto běžných nemocnic upozorňovali. Řada nemocnic má málo lékařů a sester, chybějí finance na základní péči. Peníze ze zdravotního pojištění se nedostávají k pacientům, často se ztrácejí neznámo kde. Řada nemocnic a pracovišť naléhavě potřebuje rekonstrukci. Zatímco se právem chlubíme špičkovými klinikami a transplantačními centry, v některých nemocnicích je problém sehnat finance na rekonstrukci oken či sprch. Nemocní lidé, včetně dětí, jsou ošetřováni v nevyhovujících pokojích, které nejdou vytopit, na starých lůžkách, na kterých se nedá spát.


Ze slov Jana Pirka se zdá, jakoby lékaři, kteří protestovali, byli méně motivovaní dělat dobře svou práci. Čtenář nabyde dojmu, že tito lékaři se ozývají snad i z lenosti - aby si zkrátili pracovní dobu a mohli chodit brzo domů. Zatímco na klinice pana profesora lékaři na čas nehledí.

Kdyby paní Tachecí vyrazila do terénu zjistit skutečnost, byla by asi překvapena. Jsou to totiž většinou právě ti lékaři, kteří protestovali, jejichž pracovní a časová zátěž je největší. Jde o lékaře z pracovišť s velkým počtem pacientů a nedostatečným počtem personálu, kteří tráví v práci každý měsíc stovky hodin navíc. Zjistila by, že i přes účast v protestu zůstávají stejní lékaři dobrovolně a samozřejmě v práci déle, prostě proto, že nejsou zvyklí, a ani nemohou, odcházet od rozdělané práce. Nevím, jestli o tom pan profesor něco tuší.

Podle profesora Pirka by vlastně stačilo, kdyby se všichni lékaři nad sebou zamysleli, zlepšili svůj vztah k práci, lépe se oblékali a zdvořileji se chovali, a v českém zdravotnictví by bylo vše v pořádku. Jiné problémy, zdá se, nevidí.

Jan Pirk stojí na špičce pyramidy české medicíny. Každá pyramida, má-li zůstat stát, musí mít pevnou bazi. Pokud se základ stavby rozdrolí, zhroutí se i její špička.

Pyramida české nemocniční péče se už léta drolí. Nadaní studenti středních škol si vybírají výhodnější životní dráhu, než je dráha lékaře. Studenti lékařských fakult studují často již se záměrem ihned po promoci odejít do zahraničí. Lékaři, kteří začnou pracovat v české nemocnici, odcházejí frustrováni tím, že jim chaotický systém popromočního výcviku neumožňuje za srozumitelných podmínek získat kvalifikaci. Kvalifikovaní lékaři odcházejí z nemocnic do výhodnějších podmínek soukromé praxe. Zdravotní sestry či rehabilitační pracovnice vydrží často v nemocnicích jen několik let a pak odcházejí jinam - například proto, že si v nemocnici nevydělají na nájem svého bytu.

Pokud se rozpadne pevný základ dobře zorganizovaných a stabilních zařízení, která se starají o hospitalizované pacienty s běžnými onemocněními, přestanou fungovat i špičková pracoviště.

Lékaři, kteří pracují v českých špičkových centrech s úrovní srovnatelnou s podobnými centry ve vyspělém světě, by měli mít na paměti, že se jim v rámci jejich profese dostalo výsady, kterou nemůže mít každý lékař. Měli by v sobě najít dostatek pokory a chápat, že jejich špičková medicína je umožněna prací tisíců lékařů, sester a dalších zdravotníků, kteří udržují v chodu běžnou (ne tak populární) péči sedm dnů v týdnu, 24 hodin denně, ve všech nemocnicích v zemi. A to za mnohem obtížnějších podmínek a s menší profesionální satisfakcí, než mají oni sami.

Problémy zdravotní péče se začnou opravdu řešit teprve tehdy, až se vedoucí osobnosti Pirkova formátu ke kritice přidají a pomohou hledat řešení pro celý systém, nikoli jen dávat za příklad svůj malý, tak dokonalý mikrosvět. Ten je totiž kvalitní mimo jiné proto, že je v rámci České republiky privilegovaný. Proto je nemožné, aby ho všechna ostatní pracoviště napodobila.

Prostě, i kdyby si všichni lékaři v nemocnicích od Aše po Ostravu oblékli zítra do práce kravaty, IKEM to z jejich nemocnic neudělá.

A když už jsme u těch kravat … Dobře, tak tedy příště o kravatách.