Média jsou opakovaně zaplavována informacemi o rozbujelé korupci ve zdravotnictví. Nejedná se přitom ani tak o přímé uplácení lékařů pacienty. Spíše je veřejnost seznamována se skutečností, že bohaté firmy prodávající léky s oblibou zahrnují lékaře různými pozornostmi, nejčastěji pak placením výloh za cesty na mezinárodní konference.

Při srovnávání s vyspělejším zahraničím musím částečně souhlasit. Ano, lékaři tam pohostinství farmaceutických firem využívají mnohem méně a transparentněji. A skutečně, excesy, kdy lékaři cestují za peníze firem doslova na drahý výlet, jehož jediným účelem je exotická turistika, by v normálně fungujících zemích byly sotva možné.

Přesto získává česká veřejnost z článků o tomto problému často klamný dojem. Není pravda, že podobné možnosti sponzoringu má šanci využívat většina českých lékařů. A už vůbec není pravda, že by takový sponzoring byl zcela běžně jakýmsi příspěvkem na luxusní rekreaci. Naopak, v drtivé většině lékaři využívají finanční podporu poskytovanou firmou k tomu, aby navštívili kvalitní odbornou konferenci s náročným pracovním programem.

Účast na odborných konferencích umožňuje neztratit krok s nejnovějšími poznatky rychle se vyvíjející lékařské vědy, obohacuje v důsledku celý systém zdravotní péče v zemi a je jedním z důvodů, proč je kvalita poskytované lékařské péče u nás stále překvapivě dobrá, a to i navzdory jejímu setrvale nedostatečnému financování.

To ovšem neznamená, že by navyklá závislost českých lékařů na podpoře firem byla pozitivním jevem. Naopak, vždy hrozí konflikt zájmů, firmy si takto lékaře cíleně zavazují a doufají, že tím ovlivní jejich preference v předepisování léků. Záleží pak jen na osobnosti konkrétního lékaře, zda a jak moc se nechá přijetím sponzoringu v budoucnosti ovlivnit. Je nabíledni, že alespoň někteří lékaři ovlivněni jsou. V důsledku pak v systému plýtváme penězi za nákup produktů stejné účinnosti, ale vyšší ceny, než nabízí konkurence.

Co s tím? Pomohlo by firmám sponzoring zakazovat a lékaře stíhat? Myslím, že existuje účinnější cesta. Důvodem, proč v západní Evropě či v Severní Americe lékaři obvykle sponzoringu firem nevyužívají, je především to, že k pracovním cestám žádný takový sponzoring nepotřebují. Samozřejmou součástí postgraduálního vzdělávání lékařů je účast na odborných kurzech a konferencích. Ty kvalitní jsou obvykle velmi drahé. Vlády to vědí a protože chtějí, aby lékaři v jejich zemích byli vzdělaní, stalo se samozřejmým, že nemocnice poskytují lékařům každý rok nemalé částky na pokrytí výloh účasti na odborných akcích. Ve Velké Británii má každý lékař zařazený do systému postgraduálního výcviku (tedy i ti nejmladší lékaři) nárok na zpětné proplacení 800 liber ročně, tedy asi 25 tisíc korun, které vydá na cestování, ubytování a za poplatky spojené s odbornými akcemi. Nemocnicím hradí tyto peníze vláda ze státního rozpočtu. Současně má každý lékař vymezený počet pracovních dnů v roce, které má právo strávit nikoli klinickou prací, ale vzděláváním. Pro lékaře specialisty obvykle 10 dní v roce, pro lékaře ve výcviku obvykle více.

Podobná opatření naprosto mění situaci v systému. Je pak naprosto samozřejmé, že každý lékař se několikrát ročně účastní pracovních vzdělávacích kurzů, starší lékaři pak také konferencí a kongresů, včetně mezinárodních. Odborná diskuse na pracovištích, nejen v univerzitních centrech, ale i v periferních nemocnicích, ožívá, protože všichni lékaři mají možnost absorbovat nové poznatky. Doprošování o sponzoring u firem ztrácí smysl, protože při rozumném hospodaření s přidělenými penězi může každý lékař zaplnit své vzdělávací volno přiměřenými sebeedukačními aktivitami a pomoc zvenčí nepotřebuje.

Česká republika je zatím stále chudší zemí než Británie. Průměrný plat je dnes u nás asi třikrát nižší než ve Spojeném království. I naše vláda by ale měla začít uvažovat o tom, jak financovat celoživotní vzdělávání lékařů v českých nemocnicích z průhledných, tedy státních zdrojů. Osm tisíc korun ročně na prokázané pracovní cesty pro každého lékaře by neuspokojivou a korupcí zavánějící situaci výrazně zlepšilo. V českých nemocnicích pracuje nyní okolo 25 tisíc lékařů. Investice do jejich trvalého vzdělávání by tedy asi 200 milionů ročně. Na tomto kroku v důsledku pravděpodobně ušetříme, protože lékaři se budou v předepisování léků rozhodovat méně závisle a výdaje na léky klesnou. Především ale budou pacienti profitovat z lepších znalostí lékařů

Nikdo jiný než stát finance neposkytne. Pro nemocnice je prioritou zaplatit péči o paienty. A sami lékaři si vzdělávání ze svých příjmů platit nemohou.

Lékařům v českých nemocnicích systém v současné době pouze ukládá povinnost trvale se vzdělávat. Zdroje financování tohoto vzdělávání ale nenabízí. Lékaři pak přijímají sponzoring farmaceutických firem, protože jiné zdroje k dispozici nemají.

Skutečnost, že postgraduální vzdělávání je u nás v současné době tolik prorostlé s financemi firem, je daní za naši nezkušenost ve stále ještě prvních fázích našeho přechodu od zamrzlého centralizovaného komunistického systému k fungujícímu státu. Nastal čas postoupit o další krok, zdravotnický systém vylepšit a korupci tak potlačit. Moralizování nepomůže. Je prostě třeba vydat peníze na správném místě, opevnit se tím proti nemístnému vlivu soukromých firem, a na jiných místech tím ušetřit.

Čeští lékaři nejsou banda vykuků, která se za úplatky opaluje v Karibiku. Je to naopak profesní skupina, která za nesnadných podmínek odvádí práci vysoké kvality. Lékaři si nezaslouží situaci, kdy musí žadonit o peníze na vlastní profesní růst, ze kterého budou mít prospěch především jejich pacienti. A naopak, pacienti českých nemocnic si zaslouží být ošetřováni lékaři, kteří mají podobný přístup k informacím o moderní medicíně, jako jejich kolegové ve všech civilizovaných zemích.

(Část článku vyšla ve čtenářských ohlasech Hospodářských novin 2. ledna 2009)