Prezident Obama představil „novou vizi pro novou Ameriku“, kde „růst není založen na bublině trhu s nemovitostmi nebo bankách, riskujících s cizími penězi, ale na pevném základě investic do energií, vzdělání a zdravotnictví“. Zní to jako moudřejší a dlouhodobější plán než například přechodné zvýšení výroby nových aut spěšným šrotováním těch starých. Myslím, že i my bychom měli uvažovat podobným způsobem. České zdravotnictví bude rozsáhlé investice určitě potřebovat.

Jednou z oblastí, kterou český stát dosud neuměl uspokojivě vyřešit, je postgraduální vzdělávání lékařů.

Lékaři přicházejí z lékařských fakult do praxe vybaveni základními znalostmi všech oborů medicíny. Po nástupu do praxe si vybírají svůj obor a od okamžiku, kdy v této specializaci dosáhnou plné kompetence, je dělí dlouhá cesta. Této fázi vzdělávání lékaře se u nás říká postgraduální studium, v zahraničí spíše postgraduální trénink.

Postgraduální trénink ve Velké Británii je přesně strukturovaný a ve srovnání se situací u nás je mu věnováno ohromující organizační úsilí a finanční zajištění.

Lékař pracující v britské NHS si vybere svůj obor a podá si přihlášku o tréninkové místo v určité oblasti. Je-li úspěšný a tréninkový post je mu v požadovaném oboru přidělen, má zajištěnu práci často na několik let dopředu, může se ale spolehnout, že to budou léta vyčerpávající. V tomto období bude často měnit bydliště i zaměstnavatele, stěhovat se za prací tam, kam mu oblastní vedení postgraduálního tréninku určí. Současně lékař získává jistotu, že dostane příležitost pracovat v různých užších specializacích svého oboru, v centrálních univerzitních pracovištích, stejně jako v oblastních nemocnicích. Jako lékař na tréninkovém postu bude při péči o pacienty vždy v „v první linii“ nemocniční péče, bude pod dohledem starších lékařů vlastníma rukama a hlavou řešit všechny situace včetně těch nejsložitejších. Pokud projde úspěšně všem fázemi tréninku, což může trvat 7- 10 let, stává se z něj specialista v oboru, který se „umí postavit“ ke každé situaci, zvládá všechny potřebné specializované výkony a srší sebevědomím.

Organizace takového tréninku pro všechny lékaře je náročná a patří k hlavním úkolům tamějšího ministerstva zdravotnictví.
Trénink je náročný i finančně. Za normálních okolností by totiž nemocnice o mladé absolventy fakult neměly příliš zájem – bylo by pro ně výhodnější zaměstnávat pouze lékaře zkušené. Díky propracovanému financování tréninku a díky tomu, že mladí lékaři vlastníma rukama dělají většinu rutinní práce včetně přesčasových hodin, je ale situace jiná. Nemocnice dostává od ministerstva peníze jako odměnu za to, že lékaři poskytuje výcvik. Za to je povinna zajistit lékaři trvalý dohled a výuku.


V České republice nám v tomto směru ujel vlak. Organizace postgraduálního tréninku je zastaralá a málo účinná a často spíše než ucelený systém připomíná metodu „hodíme tě do vody a plav si jak chceš“.

Lékaři, kteří po absolvování fakult přicházejí do praxe, si hledají místo. Někteří mají štěstí a najdou trvalé zaměstnání ve špičkových fakultních centrech. Tam mají často možnost vzdělat se velmi rychle v některé subspecializaci, ve které pak obvykle zůstanou po celou svou kariéru. Neprojdou sice komplexnějším tréninkem ve všech aspektech svého oboru, ale pokud se přidrží svého podoboru, provozují velmi dobrou medicínu.

Jiní lékaři takové štěstí nemají. Po ukončení lékařské fakulty seženou práci na částečný úvazek či zaměstnání v menší nemocnici, ve které pak zůstanou již natrvalo. Zkušenosti z vyšších úrovní svého oboru mají možnost získat na odborných stážích ve fakultních pracovištích. Stáže jsou však proměnlivé úrovně. Lékař na školicím pracovišti často sám nepracuje, ale jen přihlíží, někdy je v průběhu stáže odvoláván svým mateřským pracovištěm zpět za svými rutinními povinnostmi apod. Školicí pracoviště není vždy dobře finančně motivováno lékaři se věnovat.

Lékařům tak nezbývá než klestit si cestu ke zkušenostem v oboru sami, s větším či menším úspěchem, někdy za cenu dlouhých let odpracovaných téměř bez finanční odměny.

Česká společnost se možná domnívá, že trénink v oboru je soukromým problémem každého jednotlivého lékaře. Tak tomu ale není. Pokud se zlepší organizace tréninku, zlepší se i průměrný výkon lékařů. Prospěch z toho budou mít všichni, kdo budou nuceni využívat zdravotnické služby. Pokud bude trénink obsahovat (tak jako v zahraničí) samozřejmě odborný výcvik, ale také vyškolení v etických aspektech zdravotní péče včetně komunikace s nemocnými, školení v otázkách etiky lékařského výzkumu či průběžného zlepšování kvality zdravotní péče, pocítí to pozitivně všichni pacienti.

Vytvořit takový systém bude obtížnější než schválit tu či onu jednorázovou dotaci . Bez něj se ale v Evropě jako moderní země neuplatníme.

Takže rada pro přemýšlivé voliče: chtějte, aby stát našel na výcvik lékařů dost peněz. A pak k nim buďte nároční, kontrolujte, jaké výsledky trénink nese a očekávejte od nich maximum.