České děti potřebují více času na přemýšlení
Pan redaktor Stejskal a redakce Aktualne.cz uspořádali na půdě Akademie věd debatu „Česká společnost a veřejný dialog“. Děkuji za ten nápad i zajímavý večer.
Diskuse se nakonec stočila převážně na etiku, způsob a smysl samotného blogování, tedy k něčemu trochu jinému, než o čem jsem v souvislosti s názvem diskuse přemýšlel já. A tak raději přidám svůj diskusní příspěvek zase formou blogu.
Veřejná diskuse, myslím teď politická, mediální či jiná, mi v českém podání připadá dost hrubá. Veřejnost neocení sílu věcných argumentů a na svou stranu si ji získá spíše ten, kdo dokáže oponenta tvrdě usadit. Urážka stíhá urážku, bonmot či slogan platí víc než objektivní fakt. Politici sami přiznávají, že hrubý slovník volí cíleně – slušná argumentace média nezajímá.
Motivace politiků je v tomto případě jasná, volí takový způsob vystupování, který lépe přitáhne voliče. Stojí za úvahu, proč je české voliče tak snadné obalamutit populismem a demagogií.
Někdo je přesvědčen, že politika je špína všude, politici všude na světě demagogové a lháři. Nerad bych tomu věřil, jednak by se v takovém světě špatně žilo, jednak bych si pak neuměl vysvětlit, jak to, že se historií vedle válek a svinstev táhne také tolik dobrých myšlenek a pokroku.
Mám za to, že vedle politiky hrubozrnné se naštěstí odehrává i ta, možná méně viditelná, politika věcná, která příznivě ovlivňuje životy nás všech. Čím lépe budou lidé ve volbách a v každodenním životě rozeznávat prázdné politické tlachy od střízlivé argumentace, tím více této „dobré“ politiky bude.
Rád bych věděl, zda existují mezinárodní srovnávací sociologické studie, které by hodnotily míru voličské obalamutitelnosti v různých zemích. Zajímalo by mě, jestli je české voličstvo prokazatelně významně naivnější, než lidé v zemích, kde má demokracie souvislejší tradici. V Británii mě často napadalo, že tomu tak zřejmě je.
I Britové často utrousí, že si svých politiků příliš neváží a berou politická vyjádření s rezervou. I v Británii vycházejí občas na povrch korupční a jiné skandály dokládající, že politika není zcela čistá.
Politická debata sama o sobě je ale kultivovanější. Vládní a opoziční politici se spolu v parlamentu pravidelně vzrušeně přou, zůstávají přitom ale vůči sobě více či méně zdvořilí a jsou často schopni vzrušenou při ukončit s úsměvem – a to i před televizní kamerou. Totéž se týká televizních debat a vyjádření pro média. Laciné výpady typu přirovnání k Hitlerovi či osobní urážky by tamějším politikům zřejmě na popularitě příliš nepřidaly, voliče spíše odpuzují.
Nemyslím si, že by průměrný Brit byl vzdělanější či dokonce obecně inteligentnější, než průměrný Čech. Přesto se mi zdá, že Angličané jsou lépe "proočkováni" proti pokleslému vedení sporu a mají vypěstovaný jakýsi bazální cit pro to, jak má vypadat diskuse.
Místem, kde si jej většina z nich vytvořila, je zřejmě škola.
Moje děti měly díky otevřené Evropě více příležitostí vyzkoušet kromě českého výukového systému i základní či střední školy zahraniční. Porovnávám tedy s nimi a při srovnávání českých gymnázií s britskými zjišťuji některé propastné rozdíly.
Je notoricky opakováno a je to bohužel stále pravda, že žáci a studenti v českých školách jsou nuceni konzumovat velká množství údajů a učit se je zpaměti. V britských školách tomu tak není. Britský vzdělávací systém rezignoval na snahu naučit všechny žáky ve všech předmětech systematicky vše, co vědění v daném oboru aktuálně nabízí. Není to totiž možné.
Pokud se například rozhodneme, že v dějepise začneme pravěkem (nebo raději ještě o pár milionů let dříve) a pak budeme dějiny lidského rodu učit studenty téměř rok po roce, letopočet po letopočtu, bitvu po bitvě, Přemyslovce zpaměti jakokdyžbičemmrská ….. až do letošních velikonoc, změní se gymnaziální výuka v úprk, lamentování nad zpožděním a neprobraným učivem a vyhrožování další, tentokrát ale opravdu mimořádně důležitou písemkou. Pokud tento dril vynásobíme patnácti předměty, máme před sebou čtyř-, šesti- nebo osmiletý program, který nadaným studentům připravilo prestižní české gymnázium. Jak lze děti přimět, aby se tomu přizpůsobily? Odpověď se jmenuje známkový teror. Pod hrozbou zhoršení známky za sebemenší drobnou chybu studentům, kteří chtějí uspět, nezbývá než si na zběsilé tempo memorování zvyknout.
Snaha donutit žáky naučit se „všechno“ je předem odsouzena k neúspěchu. Co je ale horší: protože studenti českých základních a středních škol stráví třináct let úporným učením nepřeberného množství faktických údajů, nezbývá času prakticky na nic jiného. Přitom stejně důležité jako rozsáhlé znalosti budou pro život schopnost dávat fakta do souvislostí, třídit je a kriticky je analyzovat, zacházet s vědomostmi tvořivě. Pro úspěch v životě bude mít význam dovednost prezentovat svůj názor před ostatními, diskutovat o něm, kultivovaně a věcně argumentovat, dokázat přiznat chybu.
Moje generace ve škole mnoho šancí rozvíjet svobodné myšlení neměla. Je to na většině z nás vidět doposavad.
Dnes bychom ale v českých školách měli najít dost odvahy a prořezat přebujelé větve a větvičky vědění, které dětem cpeme do hlavy (a beztak většinou jen do jejich krátkodobé paměti – od písemky do písemky). V každém předmětu nalezneme spoustu látky, kterou nyní od dětí vyžadujeme, ale při bližším pohledu zjistíme, že ti ze studentů, kteří se na daný obor nemíní specializovat, se bez ní v životě velmi dobře obejdou.
Místo toho bychom dětem měli dát čas a prostor, aby přemýšlely, kritizovaly, argumentovaly a diskutovaly o problémech mezi sebou a s námi. Je lepší vybrat například z toho dějepisu jen uzlové části a dát studentům prostor zamýšlet se nad příčinami a následky, ze kterých je možné se poučit pro budoucnost.
Zažitá vlastní zkušenost s přirozenou diskusí se spolužáky a s učiteli umožní později v životě zbavit se přílišného respektu z autorit a také lépe rozeznat dobrou argumentaci od špatné. Snad se pak další generace dočkají zdvořilé a kultivované veřejné diskuse i v Čechách.
Diskuse se nakonec stočila převážně na etiku, způsob a smysl samotného blogování, tedy k něčemu trochu jinému, než o čem jsem v souvislosti s názvem diskuse přemýšlel já. A tak raději přidám svůj diskusní příspěvek zase formou blogu.
Veřejná diskuse, myslím teď politická, mediální či jiná, mi v českém podání připadá dost hrubá. Veřejnost neocení sílu věcných argumentů a na svou stranu si ji získá spíše ten, kdo dokáže oponenta tvrdě usadit. Urážka stíhá urážku, bonmot či slogan platí víc než objektivní fakt. Politici sami přiznávají, že hrubý slovník volí cíleně – slušná argumentace média nezajímá.
Motivace politiků je v tomto případě jasná, volí takový způsob vystupování, který lépe přitáhne voliče. Stojí za úvahu, proč je české voliče tak snadné obalamutit populismem a demagogií.
Někdo je přesvědčen, že politika je špína všude, politici všude na světě demagogové a lháři. Nerad bych tomu věřil, jednak by se v takovém světě špatně žilo, jednak bych si pak neuměl vysvětlit, jak to, že se historií vedle válek a svinstev táhne také tolik dobrých myšlenek a pokroku.
Mám za to, že vedle politiky hrubozrnné se naštěstí odehrává i ta, možná méně viditelná, politika věcná, která příznivě ovlivňuje životy nás všech. Čím lépe budou lidé ve volbách a v každodenním životě rozeznávat prázdné politické tlachy od střízlivé argumentace, tím více této „dobré“ politiky bude.
Rád bych věděl, zda existují mezinárodní srovnávací sociologické studie, které by hodnotily míru voličské obalamutitelnosti v různých zemích. Zajímalo by mě, jestli je české voličstvo prokazatelně významně naivnější, než lidé v zemích, kde má demokracie souvislejší tradici. V Británii mě často napadalo, že tomu tak zřejmě je.
I Britové často utrousí, že si svých politiků příliš neváží a berou politická vyjádření s rezervou. I v Británii vycházejí občas na povrch korupční a jiné skandály dokládající, že politika není zcela čistá.
Politická debata sama o sobě je ale kultivovanější. Vládní a opoziční politici se spolu v parlamentu pravidelně vzrušeně přou, zůstávají přitom ale vůči sobě více či méně zdvořilí a jsou často schopni vzrušenou při ukončit s úsměvem – a to i před televizní kamerou. Totéž se týká televizních debat a vyjádření pro média. Laciné výpady typu přirovnání k Hitlerovi či osobní urážky by tamějším politikům zřejmě na popularitě příliš nepřidaly, voliče spíše odpuzují.
Nemyslím si, že by průměrný Brit byl vzdělanější či dokonce obecně inteligentnější, než průměrný Čech. Přesto se mi zdá, že Angličané jsou lépe "proočkováni" proti pokleslému vedení sporu a mají vypěstovaný jakýsi bazální cit pro to, jak má vypadat diskuse.
Místem, kde si jej většina z nich vytvořila, je zřejmě škola.
Moje děti měly díky otevřené Evropě více příležitostí vyzkoušet kromě českého výukového systému i základní či střední školy zahraniční. Porovnávám tedy s nimi a při srovnávání českých gymnázií s britskými zjišťuji některé propastné rozdíly.
Je notoricky opakováno a je to bohužel stále pravda, že žáci a studenti v českých školách jsou nuceni konzumovat velká množství údajů a učit se je zpaměti. V britských školách tomu tak není. Britský vzdělávací systém rezignoval na snahu naučit všechny žáky ve všech předmětech systematicky vše, co vědění v daném oboru aktuálně nabízí. Není to totiž možné.
Pokud se například rozhodneme, že v dějepise začneme pravěkem (nebo raději ještě o pár milionů let dříve) a pak budeme dějiny lidského rodu učit studenty téměř rok po roce, letopočet po letopočtu, bitvu po bitvě, Přemyslovce zpaměti jakokdyžbičemmrská ….. až do letošních velikonoc, změní se gymnaziální výuka v úprk, lamentování nad zpožděním a neprobraným učivem a vyhrožování další, tentokrát ale opravdu mimořádně důležitou písemkou. Pokud tento dril vynásobíme patnácti předměty, máme před sebou čtyř-, šesti- nebo osmiletý program, který nadaným studentům připravilo prestižní české gymnázium. Jak lze děti přimět, aby se tomu přizpůsobily? Odpověď se jmenuje známkový teror. Pod hrozbou zhoršení známky za sebemenší drobnou chybu studentům, kteří chtějí uspět, nezbývá než si na zběsilé tempo memorování zvyknout.
Snaha donutit žáky naučit se „všechno“ je předem odsouzena k neúspěchu. Co je ale horší: protože studenti českých základních a středních škol stráví třináct let úporným učením nepřeberného množství faktických údajů, nezbývá času prakticky na nic jiného. Přitom stejně důležité jako rozsáhlé znalosti budou pro život schopnost dávat fakta do souvislostí, třídit je a kriticky je analyzovat, zacházet s vědomostmi tvořivě. Pro úspěch v životě bude mít význam dovednost prezentovat svůj názor před ostatními, diskutovat o něm, kultivovaně a věcně argumentovat, dokázat přiznat chybu.
Moje generace ve škole mnoho šancí rozvíjet svobodné myšlení neměla. Je to na většině z nás vidět doposavad.
Dnes bychom ale v českých školách měli najít dost odvahy a prořezat přebujelé větve a větvičky vědění, které dětem cpeme do hlavy (a beztak většinou jen do jejich krátkodobé paměti – od písemky do písemky). V každém předmětu nalezneme spoustu látky, kterou nyní od dětí vyžadujeme, ale při bližším pohledu zjistíme, že ti ze studentů, kteří se na daný obor nemíní specializovat, se bez ní v životě velmi dobře obejdou.
Místo toho bychom dětem měli dát čas a prostor, aby přemýšlely, kritizovaly, argumentovaly a diskutovaly o problémech mezi sebou a s námi. Je lepší vybrat například z toho dějepisu jen uzlové části a dát studentům prostor zamýšlet se nad příčinami a následky, ze kterých je možné se poučit pro budoucnost.
Zažitá vlastní zkušenost s přirozenou diskusí se spolužáky a s učiteli umožní později v životě zbavit se přílišného respektu z autorit a také lépe rozeznat dobrou argumentaci od špatné. Snad se pak další generace dočkají zdvořilé a kultivované veřejné diskuse i v Čechách.