Ještě dnes stojí za to si přečíst projev Františka Soukupa, jednoho z nejvýznamnějších sociálních demokratů před první světovou válkou, s nímž jako hlavní řečník vystoupil 28. listopadu 1905 na statisícové manifestaci českého lidu na Staroměstském náměstí v Praze, demonstrující za přijetí zákona o všeobecném volebním právu.

Projev, pokud si jej přeložíme do dnešního politického jazyka, představuje sukus sociálně demokratického programu. Najdeme v něm přesvědčivé zdůvodnění, proč v té době strana, která hájila zájmy těch nejubožejších a nejvíce sociální křivdou postihovaných, si nakonec dobyla vážnosti i u občanských stran. Dokládá to skutečnost, že Soukup ne jen proto, že se jednalo o významného levicového intelektuála, ale i proto, že symbolizoval to nejlepší v sociální demokracii, byl vybrán výborem všech zúčastněných politických stran, organizujících pražskou manifestaci, aby to byl Soukup, který především promluví k lidem. Tak trochu i jejich jménem.

Dnešního čtenáře nepochybně zaujme věta, Soukupem v projevu proslovená. Zněla: „Všeobecné právo hlasovací nám otevírá perspektivu do budoucnosti: od státu třídního přejdeme ke společnosti čistě sociální.“ Ve větě se ozývá souznění s křesťanským sociálním učením, v té době pregnantně formulovaným encyklikou Rerum Novarum (aneb o otázce dělnické) papeže Lva XIII. Autoři encykliky upozorňují, že cesta k sociální rovnováze se nenachází v prohlubování rozporu práce a kapitálu, jak zdůrazňovali staromarxisté, ale v hledání společných východisek obou, zdánlivě rozporuplných a protilehlých stran. František Soukup jménem svým i svých soudruhů k tomu dodává, že sociálně spravedlivá společnost se může zrodit výlučně uvnitř společnosti svobodné a demokratické. Potvrzuje tak tehdejší výrok svého sudetoněmeckého soudruha, pozdějšího předsedy sudetoněmecké sociální demokracie Josefa Seligera. Seliger pojímal řešení sociální otázky jako pouhou cestu, na jejímž konci se musí objevit svobodný, demokraticky uvažující i jednající člověk. A ten mu byl rozhodujícím politickým cílem.

Samozřejmě, že teze o jedině možné sociálně spravedlivé společnosti, tedy o společnosti svobodomyslné a demokratické, znamenala ohromný kulturní posun v pojetí světa tehdejších stoupenců Marxova učení, jehož se nezřekli, jen je rozvinuli a obohatili o své vlastní politické zkušenosti a o diskurs, který vedli mimo jiné i s křesťanskými učenci (jako například zakladatel německé sociální demokracie Ferdinand Lassalle s mohučským biskupem Wilhelmem Kettelerem, zvaným dělnický biskup, jedním z iniciátorů encykliky Rerum Novarum).

Když v roce 1969 předseda německé sociální demokracie a pozdější kancléř Willi Brandt vstoupil do volební kampaně s heslem „Odvažme se více demokracie!“ málokdo z jeho politických protivníků mu rozuměl. Vždyť Německo v té době mělo za sebou rozhořčené studentské bouře, často útočící i na samu podstatu německé demokracie, a v zemi v reakci na to zavedeny nouzové zákony, suspendující některé občanské svobody. Náhle se tu zjeví politik, který po Němcích chce, aby se odvážili být ještě více demokratičtí a „nouzi“ vyvolanou předchozími studentskými bouřemi léčili ještě větší svobodou. Brandt se jednoduše stavěl za tutéž myšlenku a za tutéž politiku, již měl na mysli i František Soukup onoho památného listopadového dne roku 1905. Pokud má být společnost sociálně spravedlivá, musí být svobodná a demokratická. A té svobody a demokracie (samozřejmě, že je míněna svoboda odpovědná) nikdy není dost. Není proto od věci si v této souvislosti připomenout, že v roce 2005, v době, kdy se o Německu psalo jako nemocném muži Evropy, vstoupila do voleb v září toho roku Angela Merkelová s brandtovským heslem „Odvažme se více svobody!“ Odpovědná svoboda, ne posilování státní byrokracie byla lékem na sociální nouzi, tehdy Německo sužující. Následný vývoj dal Merkelové za pravdu.

Jistou souvislost tu nacházím i se současnými českými sociálními demokraty. Souvislost zcela protilehlou! František Soukup by se jistě nepříjemně podivil, kam to dotáhli jeho následovníci se všeobecným volebním právem, jak málo si váží demokracie, jak málo uvědomují své příznivce a členy o významu odpovědné svobody i pro samu sociální otázku, jak zcela pomíjejí zásadu politické a společenské osvěty, na niž Soukupovi vrstevníci tak dbali, vědomi si, že jen vzdělaný, politicky osvícený a kriticky uvažující člověk má šanci být člověkem svobodným, jak jim demokratické nástroje slouží jen k paternalistické regulaci, vyjadřující nedůvěru ve zdravý rozum svobodně rozvíjejících se občanů a jak jim sociální opatření, která mění v sociální korupci, slouží výlučně k upevnění vlastní moci, k získání volebních preferencí, aniž by se jakkoli zajímali, do jaké míry společnost, jíž vnucují svoji politiku, je opravdu společností sociálně spravedlivou.

To, že dnešním sociálním demokratům je svoboda a demokracie ukradená, že k ní mají jen účelový, instrumentální vztah, doložily i výroky dvou velmi významných sociálních demokratů, Mládka a Štěcha o lidech samostatně podnikajících na základě živnostenského listu. I když jde o špičku ledovce, jsou to jevy symptomatické. Pro jednoho z nich je celá řada těchto lidí rovnou jen příživníci. Pro druhého podnikatelé, kteří podnikání jen předstírají a jejichž motiv konání tkví v dosahování výrazné úspory při platbě povinného sociálního a zdravotního pojištění v porovnání s „řádnými“ zaměstnanci. Jinými slovy: i pro Štěcha jde o příživníky, parazitující na existujícím sociálním systému.

Pikantní na věci je, že oběma pánům zcela uniklo, že palčivost problému se ocitá jinde. O to více pikantní to je, že o zmíněné palčivosti ve svých sociologických pojednáních opakovaně píše evropský poslanec, zvolený za českou sociální demokracii, profesor Jan Keller. Oba pánové, a jsem přesvědčen, že i další čeští sociální demokraté, jsou přesto Kellerovými pronikavými analýzami postmoderního světa práce nepolíbeni.

Zmíněnými parazity mezi osobami samostatně výdělečně činnými jsou především lidé, které jejich zaměstnavatelé, případně pracovní agentury nutí, aby si pro předpokládanou práci pořídili odpovídající živnostenský list. Jinak práci nedostanou. Není a nebyl to prvoplánově jejich záměr snížit tak cenu vlastní pracovní síly cestou nižších plateb sociálního a zdravotního pojištění, ale záměr jejich potenciálních zaměstnavatelů či jim práci prostředkujících pracovních agentur. Jan Keller ve svých pojednáních si navíc všiml, že uvedená snaha zaměstnavatelů snižovat náklady na živou práci se dotýká nejen klasických rukodělných prací, ale rozšiřuje se i na práce, vyžadující vyšší či vysokoškolské vzdělání, potřebnou erudici, tedy na práce, díky nimž se člověk zpravidla řadí do tak zvané střední třídy.

Učeně se způsobu takového zaměstnávání říká „outsourcing“ a nemá nic víc za cíl, než náklady na kdysi dobře placené práce v nejvyšší možné míře snížit na samou dřeň či dokonce i pod její úroveň. Snížení se nedotýká jen samotné nominální mzdy (zpravidla bývá třetinová pro mzdě zaměstnance), ale podobně i plateb jako u prací rukodělných, jež je třeba odvádět na sociální a zdravotní pojištění. Mezi „outsourcovanými“ pracovníky tak nenajdeme jen ony „příživníky“, jak je označují Mládek a Štěch, ale i učitele, publicisty, novináře, různé druhy analytiků a podobně. Keller v tom spatřuje hlavní příčinu současného zbídačování nejen nižší střední, ale i střední třídy jako takové. A protože střední třída je jedinou, jíž bytostně záleží na existenci svobodné a demokratické společnosti, její existence s ní stojí a padá, jde i o potenciální ohrožení demokracie jako takové.

V očích našich sociálních demokratů již mnohá léta jde o „příživníky“. Zcela jim uniká, co by jim jako sociálním demokratům unikat nemělo, nad čím František Soukup udiveně a pohoršeně zvedá obočí, totiž, že tento způsobe nabízení práce nejen nepřímo ohrožuje demokracii, ale že jde i o novodobou formu velice surového vykořisťování, nijak si nezadávajícího s vykořisťováním, jak jej v dobách nejdivočejšího kapitalismu ještě znali mladí Marx s Engelsem.

Mnozí z těch, kteří dnes svoji práci prodávají na základě živnostenského listu jako službu, by nepochybně nepohrdli, kdyby jim jejich zaměstnavatelé nabídli zaměstnanecký poměr. Ne jen proto, že by si tak přišli k lepšímu výdělku, že by tak byli daleko lépe sociálně zajištěni, ale i proto, že způsob, jakým je od nich jejich práce nakupována, je mnohdy už výší odměny ponižující, nedůstojný a mnohdy i vyděračský. Pokud je tu někdo příživník, pak to nejsou tito nešťastníci, ostřelovaní mimo mísu a realitu žijícími, zbytnělými současnými sociálními demokraty (a nejen jimi, že ANO), ale vyděračští zaměstnavatelé. Praktikujíce uvedený způsob násilně zlevňované pracovní síly za blahosklonného přihlížení těch, co, namísto aby hořce protestovali, z obětí dělají strůjce.

V konečném důsledku tak mohou do záhuby hospodářské, sociální i politické přivést celou naši společnost.