Lukáš Jelínek v posledním Právu nepřímo Andreje Babiše varoval, nedohodne-li s ostatními stranami a připustí-li, aby v souvislosti s tvorbou vlády ho nechaly na holičkách, ztratí auru výkonného manažera, který, jak se holedbal během předvolební kampaně, všechno zařídí. Riziko odklonu nemalé části voličů ANO je tu údajně velice pravděpodobné. Jako manažer, a pro to se mu dostalo tolikeré volební přízně, přece zklamal.

Z hlediska formální politické logiky má Lukáš Jelínek nepochybně pravdu. Jenže dnes nežijeme v době logických politických pravd, ale v době pravd marketingových, jež se velice dobře dovedou ze sevření logiky a dokonce někdy i ze sevření zdravého rozumu vymknout, a působit nakonec věrohodněji, než klasické, poctivě míněné, logické tvrzení.

Když jsem si četl komentář Lukáše Jelínka, představoval jsem si, co bych asi Andrejovi Babišovi radil, kdybych patřil mezi jeho spindoktory.

Předně bych mu nedoporučil přijmout Jelínkovu logiku, byť se opírá o zdravý rozum. A trval bych na sehrání dosud úspěšné role oběti etablovaných, zkorumpovaných a sobecky uvažujících politických stran navzdory skutečnosti, že jsem vítěz voleb a strany, o nichž je řeč, se ocitly v poli poražených.

Pracoval bych s obrazem vítěze sportovního klání, jemuž jeho vítězství poražení soupeři z duše nepřejí a dali to najevo tak, že ti, co se umístili na druhém a třetím místě, odmítli s ním sdílet stupínek vítězů. Ve skutečnosti nepoškodili vlastního vítěze, ale sebe samé. Zjevně se nesportovně nesmířili s porážkou, za niž, jak to obvykle v životě chodí, si mohou především oni sami.

Vznesl bych otázku, zda obstruující politické strany jsou opravdu stranami, jak se samy za ně prohlašují, demokratickými, jestliže nejsou s to, a to dávají najevo stávajícím chováním, smířit se s politickou porážkou, a raději dávají průchod politickému sobectví před veřejným zájmem země mít co možná nejrychleji stabilní a akční vládu.

Je pravda, že politická obstrukce je jedním z nástrojů demokratické politiky. Je také pravda, že v tradici české politiky obstrukce hrála a nadále hraje významnou roli. Je ale současně pravdou, že obstrukcí, pokud ji politické strany přeženou, nakonec v očích veřejnosti prohrají vše, co se prohrát dá. Zejména pak vlastní důvěryhodnost.

Stále mám před očima rozzlobeného Josefa Luxe, který po volbách v roce 1998 dostal od Miloše Zemana, výsledky voleb zaskočeného, nabídku, aby se stal předsedou vlády, ač sociální demokracie volby vyhrála, a vstoupil do vlády spolu s ní a s Unií svobody, konkurentkou Klausovy ODS. Lux si tehdy rval vlasy na politickou imbecilitou představitelů Unie svobody. Namísto veřejného zájmu vytvořit stabilní vládu dali přednost sobeckému zájmu ponížit Václava Klause a jeho ODS. Vykoledovali si tak opoziční smlouvu, jíž Václav Klaus Unii svobody vypálil rybník, a spolu s Milošem Zemanem založil v zemi poměry, z nichž se nakonec začaly vynořovat politické obludy v podobě Věcí veřejných, Tomia Okamury a podobně.

Dneska už málokdo ví, co to bylo za seskupení, zvané Unie svobody. Dneska v důsledku téhož jsme a ještě budeme svědky toho, jak česká sociální demokracie nezadržitelně směřuje do politické nicoty a ODS se bezmocně zmítá na konci politického pelotonu.

Kdybych byl Babišovým spindoktorem, trval bych na tom, že se stále může stylizovat do role politické oběti klientelisticko-korupční hydry, představované zavedenými politickými stranami, jež si neoprávněně před své pojmenování dávají přídomek demokratické. Nelze přece jakoukoli stranu považovat za demokratickou, jestliže ve svém konání nesleduje především veřejný zájem lidí, bez ohledu na to, zda jde o její voliče, anebo ne. Zdůraznil bych dál především to, že stávající jednání politických stran, zdráhajících se dokonce umožnit Babišovu hnutí vytvořit menšinovou vládu, aniž by se muselo uchylovat k triku vlády vládnoucí bez důvěry parlamentu a postavilo se tak do jedné řady s neblaze proslulou vládou Rusnokovou, je přesně to jednání, za které český volič strany v posledních volbách po zásluze potrestal a varovně vztyčil prst s tím, že je v následujících volbách pošle klidně z hlediska veřejného zájmu jako nepotřebné do politické nicoty.

Protože však nejsem Babišovým spindoktorem, ani bych jím být nechtěl, jsem přesvědčen, že strany demokratické, sice ve volbách poražené, mají ve veřejném zájmu doslova povinnost umožnit Babišovi, aby legitimně vládl a nemohl se neustále obsazovat do role politováníhodné politické oběti, co to na rozdíl od ostatních s lidmi myslí upřímně a co nejlépe. Povinnost vytvořit mu možnost legitimně vládnout mohou naplnit několikerým způsobem, aniž by se, což chápu, musely pošpinit spoluvládnutím. Je totiž nejen v jejich zájmu, ale hlavně obecně ve veřejném zájmu, aby i ti, kteří Babiše následují, pochopili, že on a jeho hnutí jsou prázdnou politickou bublinou, českému politickému životu neprospívající. O tom je přesvědčí pouze praktické kroky jeho vlády, kdy se nebude moci vymlouvat na to, že jí ostatní cestou nepřející a neuchopitelné obstrukce neustále házejí klacky pod nohy.

Jen tak strany, které se považují za demokratické, získají šanci v očích voličů napravit dosavadní vlastní nevlídný obraz sebestřednosti a politického sobectví a stanou se opět stranami, mající na zřeteli především veřejný zájem.