Tomio Okamura v pořadu „Máte slovo“ ujistil diváky, že v případě referenda o výstupu z Evropské unie by hlasoval proti vystoupení. Ovšem jen za předpokladu, že Evropská unie mezitím prodělá ozdravnou reformní kúru. Pokud se tak nestane, prohlásil, hlasoval by pro vystoupení.


Co má být podstatou okamurovské ozdravné kúry? Evropská unie se má proměnit ve společenství států, které bude pouze spojovat svobodný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí. Víc po Evropě podle okamurovců nelze chtít a je nerozumné i požadovat.

Žasl jsem před obrazovkou, vyslechnuv zmíněný názor, že naproti stojící oponenti, hájící zachování Evropské unie, na Okamurovu nahrávku nezareagovali smečem, a ponechali ji bez odpovídající reakce. Panu poslancovi se měli vysmát, poukazujíce na jeho politickou nedostatečnost a prokazatelně omezené politické vzdělání. Mlčením mnohého posluchače naopak utvrdili v tom, že okamurovská reforma skutečně znamená redukci stávajícího uspořádání evropské integrace.

Žel nereagovali ani na Okamurovo konstatování, že vystoupení z Evropské unie pro Česko v zásadě žádnou tragédii znamenat nebude. Jednoduše se ocitne v podobném postavení, v jakém se nacházejí země k Unii přidružené, jako Švýcarsko nebo Norsko.
Opakované přehrání zmíněného pořadu mě utvrdilo v tom, že jsou to vzdělanostní výbava, příliš akademicky pojímaná, s ní ruku v ruce jdoucí mizerná schopnost lidem věci přesvědčivě a srozumitelně vysvětlit, a to i u mnohých stoupenců liberální demokracie, navíc bláhově přesvědčených, že si vystačí s několika moralitkami a s povšechnými odkazy na klasiky politické filosofie, co představují jednu z příčin, proč na české politické scéně mohla vyrůst taková monstra, jako je právě citovaný poslanec.

Pořad mě opět přesvědčil, že sice v Česku existují debatní kluby, ať už skutečné anebo virtuální, avšak složené vždy z děvčat a hochů, kteří spolu mluví a pokud mluví, tak si jen vzájemně notují. Jsou-li ale konfrontováni s názorem nejen zcela opačným, ale prolezlým polopravdami a překrucováním, s názorem ale lehce stravitelným zejména lidmi, jež trpí utkvělou představou (často velmi oprávněnou), že svoje šance, pokud se jim vůbec nějaká nabídla, notoricky prohrávají, pak útěk k obecným moralistním floskulím je o to víc zničující. Těžko lidi existenciálně trpící, lidi frustrované, lidi, lidi s pocitem sociální vyloučenosti, jež naše společnost generuje v počtech více než bohatých, lze vyvést z jejich někdy bludné, někdy opodstatněné představy o sobě a svém osudu pouhými mravními ponaučením o pravdě a lásce.

Děvčata a hoši, kteří spolu mluví, mi mnohdy připomínají ušlechtilého faráře, k němuž se uteče jeho ovečka, zoufající si pro tu či onu katastrofu či nad údělem vlastní bezmoci, a onen farář neumí nic lepšího, než ji utěšovat prázdnou frází, že co Bůh činí, dobře činí, a že jeho počiny máme proto přijímat s pokorou, jeho úradky jsou přece nevyzpytatelné. Pan farář může mít v zásadě pravdu. Ve chvíli, kdy jeho ovečka zoufalstvím či z bezmoci neví kudy kam, může jí tato jeho jinak pravdivá věta vyznívat jako cynický výsměch.

Jak tedy na Okamuru?

Ve skutečnosti Okamura svou reformou požaduje zachovat dosavadní stav evropské integrace. Pan poslanec si neuvědomil, že volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí představuje zatímní vyvrcholení více než 60-ti leté existence evropského společenství.
Pominul patrně, dokud se společenství vyznačovalo jen volným pohybem zboží, služeb a kapitálu, mezi členskými zeměmi trvaly faktické hranice. Až díky Maastrichtu, jenž zavedl volný pohyb lidí a vedle občanství národního vznikl institut občanství evropského, hranice mezi členskými státy pominuly. Staly se pouhými geografickými čarami.

Nakonec sám volný pohyb pouze zboží, služeb a kapitálu si z povahy věci vynucoval postupné sjednocování pravidel a předpisů. A ty evropské nutně musely být nadřazeny pravidlům národním, případně národní vytěsnit a zcela nahradit. Zboží, služby a kapitál se v prostoru společenství nemohly jednoduše pohybovat jinak než podle společného jízdního řádu.

Tak se stalo, že celé velké balíky norem, vzniklých na základě konsensu mezi jednotlivými členskými státy tvoří základ hospodářského práva (i práva občanského) národních legislativ. To je onen pověstný údajný bruselský diktát.
Sama existence volného pohybu zboží, služeb a kapitálu, již pan poslanec Okamura nezpochybňuje, je možná nejen díky společně vytvořeným pravidlům, ale i díky skutečnosti, že si členské země společenství vzájemně důvěřují. Jinými slovy, že jejich rozhodování uvnitř jich samotných je spravedlivé. Měří si vzájemně stejnou měrou.

Nabytou důvěru vůči sobě navzájem odvozují z vnitřního politického uspořádání. Přitom jediným takovým uspořádáním jako záruka vzájemného respektu je uspořádání, jež ctí sdílené hodnoty. Totiž rovné postavení všech občanů, uspořádání demokratické, opírající se o právní a sociální stát.

Jakékoli uhnutí z popisované cesty kteroukoli z členských zemí, jež by dávalo přednost autoritativnímu či polo autoritativnímu uspořádání, vždy a z povahy uspořádání porušujícímu zásadu rovnoprávnosti, musí vzbuzovat krajní nedůvěru u ostatních členských zemí. Nedodržuje-li členská země byť jediné ze sdílených pravidel, je velice pravděpodobné, že nebude dodržovat či bude mít sklon nedodržovat i pravidla ostatní. Případně se je bude pokoušet nějak ve svůj nezasloužený prospěch ošidit.

Autoritativní režim má vždy ve své genetické výbavě snahu, již „úspěšně“ proměňuje ve skutečnost, nerespektovat dohodnutá pravidla a stanovený řád, jakmile se mu takový úhyb jeví výhodným. Jedinou obranou ze strany ostatních zemí společenství je, v případě že nedojde k nápravě, uzavřít se vůči takové zemi, obrnit se celní bariérou, prohibitivními seznamy zboží či seznamy lidí, jež je nežádoucí na území společenství vůbec pustit.

Přistoupí-li k dosavadnímu volnému pohybu zboží, služeb a kapitálu ještě volný pohyb lidí, citlivost na jakékoli nežádoucí uhnutí se jen výrazně zvyšuje. Volným pohybem lidí dosud existující hranice uvnitř společenství zcela zaniknou a důvěra v to, že jednotlivé členské země své závazky, k nimž společenství dospělo, a to je třeba a zdůraznit, konsensem, tedy vyjádřenou shodou všech, budou respektovat, je o to silnější a současně o to zranitelnější.

Už samo vyjednávání pravidel je velmi citlivou záležitostí. Vyjednávají je vedle Evropského parlamentu jednotlivé reprezentace členských zemí. Zde je důležité, aby národní reprezentace byly výlučně demokratické, aby zastupovaly zájem své země jako celku. V případě reprezentací vzniklých jinou než demokratickou volbou, případně volbou pseudodemokratickou už neplatí. Taková reprezentace představuje pouze sobecký mocenský interes určité zájmové skupiny, jež se uhnízdila u moci, rozhodně však ne interes celého národa.

Uvědomuju si, že v tomto okamžiku jsem naopak nahrál na smeč poslanci Okamurovi. Může mi vítězoslavně položit otázku, zda zájem národa opravdu obsáhne reprezentace vzešlá z parlamentních voleb a vytvořená a odsouhlasená sborem poslanců? Anebo zda jej mnohem lépe vyjádří lidové hlasování (referendum, plebiscit)? Pokud chceme odpovědět poctivě, pak jen tak, že ani v prvém, ani v druhém případě jednoznačnou odpověď dát nelze. Žádná z uvedených cest nemusí nutně vést k optimálnímu výsledku, pokud jím máme na mysli posílení stávajícího demokratického uspořádání země.

Platí zde jednoduchá zásada: Čím více si položená otázka vyžaduje hlubší debatu s domýšlením doprovodných důsledků a dopadů, vícevrstevnou argumentaci, odborné posouzení z více stran a úhlů pohledu, tím při vší úctě k moudrosti národa, je lepší, když se nad odpovědí na otázku bude zamýšlet sbor zastupitelů a lid se raději ponechá stranou. Na rozdíl od lidu sbor zastupitelů má více možností, jak věc dostatečně důkladně a v dostatečných souvislostech a v odpovídajícím čase, i za pomoci odborníků, promyslet, než by tak mohl činit lid odkázaný na informace z medií a na samostudium v tom lepším případě, v tom horším na výkřicích z billboardů na okraji cest.

Když se obecní zastupitelstvo dohodne, že by bylo vhodné do obce zavést zemní plyn, a současně se ustanoví, že si postoj nechá potvrdit lidovým hlasováním (referendem, plebiscitem), každý z obyvatel obce – i ten poslední bezzemek – bude rozumět, o co jde, zejména pak, dozví-li se, že na zavedení plynu přispěje určitou částkou. Dokonce je schopen domýšlet i důsledky nejen bezprostřední, ale i nepřímé.

Může ale národ naopak rozhodnout takovou otázku, jakou je připojení se země k jednotné evropské měně? Výsledek rozhodnutí se stejně jako u plynofikace obce dotkne přece každého z účastníků? Není toto důvod pro lidové hlasování?

Friedrich von Hayek, jeden z významných ekonomů rakouské školy, jež se mimo jiné částečně zasloužila o německý hospodářský zázrak podílem na ordoliberální (neboli neoliberální) koncepci sociálně tržního hospodářství, ve svém pojednání „Soukromé peníze“ přesvědčuje čtenáře, že jakákoli jednotná měna je politickým násilím na národu a že optimální podle něho jsou výlučně soukromé peníze, sobě si navzájem konkurující, a že emitent takových peněz může být v zásadě kdokoli. Jde o zdánlivě jednoduchý návod, jak v případě otázky, zda přijmout, či nepřijmout evropskou jednotnou měnu, nacházet odpovídající odpověď.

Je tomu opravdu tak?

Proč se tedy v historii soukromé peníze neprosadily? Proč lze zaznamenat nanejvýš určitá období, kdy soukromé peníze reálně existovaly, nicméně se nakonec dlouhodobě prosadily jednotné měny, jestliže podle Hayeka právě soukromé peníze jsou projevem tržní konformity a svobody podnikání, a to v nejvyšší možné míře? Není to proto, že v pozadí jednotné měny je i politický zájem? A nejde jen o sobecký zájem vladařův, který si ve středověku vymínil výlučné právo razit mince a každého, kdo se ho pokoušel napodobit, trestal drakonickým uvařením v rozpáleném oleji. Jednotná měna je pojítkem, propojujícím určité společenství. Dává tomu společenství najevo, že je nezbytností vzít na vědomí vzájemnou společenskou provázanost z ní plynoucí i solidaritu. Trpí-li jednotná měna, trpí celé společenství, a naopak je-li společná měna na tom po výtce dobře, vydělává rovněž celé společenství, byť každý jinou měrou. U soukromých peněz tomu tak není.

Mohu vůbec zmíněný komplex otázek, vyžadujících znalost politické vědy, vědy ekonomické, znalost historie, schopnost a dovednost dávat zjišťované poznatky do odpovídajících souvislostí a současně odhadnout přímé i nepřímé důsledky a dopady předpokládaného rozhodnutí, položit celému společenství v podobě jedné otázky, na niž lze odpovědět jen ano, či ne? Lze uprostřed stovek tisíc či spíš miliónů potenciálně hlasujících vést na uvedené téma důkladnou debatu, takovou, aby každý z držitelů hlasovacího lístku věděl pozitivně, k čemu se vyjadřuje, a aby si byl současně vědom všech možných přímých i nepřímých důsledků svého rozhodování?

Obávám se, že něco takového je velmi obtížné uspořádat i v rámci dvousethlavé poslanecké sněmovny. Pravděpodobnost, že se tu nachází poslanci trpící politickou omezeností, způsobenou nevzdělaností či neschopností dohlédnout dosah vlastních rozhodnutí, je nezanedbatelná. Ani výsledné rozhodnutí sněmovny nemusí být tím nejlepším z možných. Tím spíš je vyloučené něco obdobného uspořádat na celonárodní úrovni. Rozhodnutí sněmovny lze navíc napravit následujícím hlasováním. Rozhodnutí lidu je konečné a nezvratné pomalu jako smrt.

Pana Okamuru ve zmíněném pořadu nakonec jako jediný dostal jistý student práv, který se ho v souvislosti s brexitem, v návaznosti na hrozící referendum o vystoupení Česka z Unie, zeptal, zda si je vědom toho, že okamžikem brexitu Británie podle Eurostatu zaznamenává pokles hodnoty libry, její hospodářství neroste a obecně její ekonomické vyhlídky jsou o poznání horší, než kdyby k brexitu bývalo nedošlo. Jistý český prezident, známý lhavostí, již dovede obalit zábavnými bonmoty, by jistě býval na studentovu poznámku reagoval bonmotem, předneseným pro něho typickými dramatickými pomlkami, cituje mezi nimi Winstona Churchilla, že věří jen těm statistikám, které si sám zfalšoval. Okamura se zmohl jen na ubohé tvrzení, že to určitě není pravda. Doložil tak, že i na lhaní v politice či překrucování skutečnosti je zapotřebí nejen určitého talentu a hroší kůže, ale i jistého pensa politického vzdělání. Jeho se panu poslancovi prokazatelně nedostávalo.

Podle mého soudu onen student pana poslance šetřil. Možná mu měl připomenout, že jistý Nigel Farage, britský evropský poslanec, jeden z iniciátorů britského referenda o vystoupení z Evropské unie, jež prosazoval za pomoci vylhaného argumentu, že Britové na členství v Unii týdně doplácejí celými 360 milióny liber a že vystoupením z Unie se jim zmíněná astronomická částka vrátí zpět do jejich kapes. Po vyhlášení výsledků referenda z politiky zbaběle zdrhnul. Také proto, že by musel Britům vysvětlit, kam se ony slibované stamilióny sakra zatoulaly.

A byl-li by onen student ještě tvrdší, upozornil by pana poslance Okamuru, že ono zdánlivě jednoduše formulované referendum Britům otevřelo další Pandořinu skříňku. Referendu předcházela pouze dryáčnická manipulace. Zevrubná debata ze zřejmých důvodů proběhnout nemohla. Britové si tak vystoupením z Unie naběhli v Severním Irsku.

Tamější krvavou občanskou válku, po desetiletí vedenou mezi zdejšími republikánskými katolíky a probritskými protestanty, zastavila až Evropská unie. Protestanty zklidnila tím, že Severní Irsko nadále zůstalo součástí britské monarchie. Katolíky zas zrušením hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Vystoupení Británie z Unie nastolilo opět nezbytnost znovuobnovení této hranice se všemi s tím spojenými riziky. Vzájemná nesnášenlivost mezi oběma severoirskými komunitami totiž nepominula. Byla díky členství v Unii a zrušením hranic uvnitř Unie jen utlumena.

Rizika znovuvzplanutí občanské války v Severním Irsku si je současná britská vláda vědoma. A proto, a nejen proto, se snaží vyjednávat podmínky po vystoupení země z Unie ne nepodobné těm, jimiž jsou obdařeny země k Unii přidružené. Jako Švýcarsko či Norsko.

Rozdíl mezi členskou zemí a zemí přidruženou není v zásadě nijak významně rozhodující. I přidružená země musí splňovat podmínky, kladené na členskou zemi, dodržovat stanovená pravidla a vtělit evropské předpisy do vlastní legislativy jako normy jí nadřazené. Jen nemusí přispívat do společného rozpočtu. Nemusí organizovat volby do Evropského parlamentu. No a nemá pražádný vliv na formulaci a obsah Unií vydávaných pravidel ji rovněž zavazujících.

Když už ve zmíněném pořadu byla řeč o referendech, možná by bývali učinili dobře oponenti pana poslance, kdyby byli zdůrazňovali, že ta referenda, o něž poslanec Okamura tak stojí, když už spatřila světlo světa a došlo k jejich naplnění, ve své drtivé většině tyto podle Okamury vrcholné projevy demokracie přinesly dané zemi katastrofální následky. Německé plebiscity na počátku 30. let 20. století doslova vydláždily cestu k moci nacistům. Podobný dopad měl i rakouský plebiscit (referendum) v březnu 1938, kdy si Rakušané definitivně pohřbili i tu nejmenší naději na obnovu své demokracie a vrhli Rakousko do náruče nacistů, aby je přetvořili v zem válečných zločinců. Referendum, tento údajný vrchol demokracie, protože hlasuje přece všechen lid, v roce 1945 nešťastné podkarpatské Ukrajince, tyto do té doby věrné a poctivé Čechoslováky, pro změnu vrhlo do náruče jiného lidojeda, sovětského komunismu. Stalo se předehrou toho, co nakonec čekalo celé Československo.

A tak se obloukem dostáváme k reformě Unie, Okamurou formulované. V podstatě, aniž si je toho patrně vědom, a v tom nepochybně není výjimkou (s výjimkou poučených cyniků, jakým je jiný, zatím ještě necitovaný český prezident z počátku tohoto století), chce po Unii, aby byla přesně taková, jaká je, dokonce aby z povahy svého uspořádání integraci prohlubovala; a pokud taková nebude, pak by hlasoval pro vystoupení z ní.

Protože však ve své politické omezenosti si neuvědomuje dosah toho, co znamená uvnitř společenství států volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, a o Evropské unii má nejspíš představu nijak výrazně se nelišící od představy čerpající politické vzdělání z pokleslých medií, bude nás nutit, abychom hlasovali pro vystoupení z Unie s tím, že se následně budeme doprošovat postavení nyní členstvím zaručeného. Jen napříště v případě vystoupení do jeho obsahu a podstaty v porovnání s dneškem nebudeme moci jakkoli promluvit.

Pro statečného čtenáře, který se houštím těchto všech mých slov prokousal až sem, mám velké uznání. Současně předpokládám, že je mu zřejmé, v jak obtížné situaci se nachází každý, kdo se poctivě, věrně a důkladně, nepomíjeje podstatné souvislosti a nepřímé důsledky, snaží vysvětlit politický problém, jenž je vždy mnohovrstevný, a přitom jeho řešení se týká všech, tedy i těch, kteří o věci buď nemají ponětí, anebo dokonce mít ponětí odmítají. O co lépe je tomu, kdo jen vykřikuje chytlavá hesla. Pak laskavý čtenář pochopí i to, o co horší to dělají všichni ti, kteří to sice myslí upřímně a jsou upřímnými demokraty, ale v debatě se omezují jen na ušlechtilé floskule, namísto aby se pokoušeli chytlavé populistické křiklouny chytat na jejich vlastních, zdůrazňuji, na jejich vlastních švestkách.