Komunisté nám zase vychytrale vytřeli zrak. Babišovu vládu podrží jedině, nebude-li tato vláda podporovat svévolné rozšiřování českých vojenských misí v zahraničí. S výjimkou, samozřejmě, misí, které mají povolení Rady bezpečnosti OSN anebo rovnou celé OSN.

Solí v očích jim je především přítomnost našich vojáků v pobaltských republikách, aniž jsme se předem Rady bezpečnosti dotázali, zda se to vůbec smí. Podle komunistů zbytečně provokujeme Rusko, poslední zbytek kdysi po půli Evropy roztaženého tábora míru a socialismu, a zvyšujeme napětí tam, kde by mohla vládnout „mírová spolupráce“.

Soudruhům zdánlivě unikla jedna podstatná skutečnost. Pobaltské republiky jsou členskými zeměmi Severoatlantické aliance, zeměmi po výtce demokratické. Naši vojáci se tu nacházejí na žádost a se souhlasem tamějších demokratických vlád. Při vší úctě k Radě bezpečnosti a k celé slavné OSN je oběma houby po tom, na čem se dohadují či nedohadují spojenecké země NATO. Nejde přece o cizí intervenci ve jménu Charty OSN, ale o přátelskou výpomoc spojenecké zemi na základě jejího výslovného souhlasu.

Poslední věta českým uším může znít trochu ironicky, zejména letos, a vyvolat krátké spojení se srpnem 1968. Tehdy přece šlo také o přátelskou výpomoc. Zabránit v Československu kontrarevoluci. Rozdíl mezi naší vojenskou přítomností v Pobaltí a přátelskou výpomocí před 50 lety nespočívá jen v tom, že v roce 1968 o přátelskou výpomoc nikdo nežádal, vehementně se jí naopak bránil, ale i v tom, že naši vojáci tu jsou spolu s americkými kolegy úlevně vítáni. Možná snad s výjimkou ruské páté kolony pracující ve prospěch ruského medvěda a jeho imperialistických choutek.

Jeden z klíčových argumentů Alexandra Dubčeka v roce 1968, jejž použil v debatě s Brežněvem, byl poukaz na to, že obrodný proces se děje za spontánního souhlasu takřka veškeré československé veřejnosti a že tudíž sotva může jít o kontrarevoluci. Brežněvovo myšlení podobně jako všech komunistů bylo zvrácené v tom, že tento Dubčekův argument, pro nás tak jednoznačně srozumitelný, naopak považoval za korunní důkaz toho, že v Československu opravdu jde o kontrarevoluci a že je nejvyšší čas na ráznou „vojenskou misi“. Lid si přece nebude vládnout. Vládne strana.

Požadavek komunistů, aby i české mise v Pobaltí podléhaly schválení Rady bezpečnosti či dokonce OSN je v povaze věci naprosto nesmyslný. Jsem přesvědčen, že i komunisté si jsou vědomi absurdnosti svého požadavku a že dovedou rozpoznat, jaký je rozdíl mezi misí Severoatlantické aliance a misí, již musí schválit OSN. Nebrání jim to ale v jejich zvráceném způsobu politického konání – podobně jako před 50 lety Brežněvovi – a aby nevyrukovali s požadavkem, o jehož pitomosti sami nepochybují. V tom je kouzlo jejich potměšilé politiky a perfidnost jejich zacházení se skutečností. V tom tkví jejich dovednost zaskočit protivníka a zmást jej natolik, že bezděčně na jejich zvrácenou logiku přistoupí. Ostatně jsme toho v přímém přenosu svědky.

Člověk je nad jejich politickým cynismem, vyznačujícím se ohýbáním skutečnosti tak trochu bezmocný. Argumenty ztrácejí svoji přirozenou sílu. Politický cynismus komunistů má za cíl je znemožnit a je v tom překvapivě úspěšný. Tak, jako Brežněv Dubčekovo ujišťování, že koná výlučně z prokazatelné vůle veřejnosti, obrátil proti Dubčekovi a poslal mu do země proti jeho obrozujícímu se lidu tanky, má i dnešní požadavek komunistů znemožnit dialog. Být na nejvyšší míru manipulativní a vynutit si u partnerů poslušnost.

V tom byli, jsou a vždycky budou komunisté zákeřně nebezpeční. Jejich sedm procent v posledních volbách mě z toho důvodu neuklidňuje.

Nezapomínám, že komunisté mají letitou zkušenost s tím, že jako strana byli vždy vytlačováni na okraj politické scény. V roli politických outsiderů se naučili dovedně se pohybovat. Vlastně nikdy o významnější demokratickou podporu nestáli. Dodnes o ni nestojí. Jejich volební preference mají sice sestupnou tendenci, jejich nebezpečnost rozhodně ne. Dokáží se prosadit, třebas by měli ve sněmovně jediného poslance. Způsob, jejž předvádějí ve vazbě na naše vojenské mise v Pobaltí, je toho viditelným dokladem.

Ač sami nominálně politicky slabí, dovedou využít politické síly několikanásobně mohutnějšího protivníka ve svůj prospěch. S pomocí jeho vlastní síly ho dovedou ucloumat.