Další vláda (Babišova) v té nekončící řadě ztrátových rozpočtů připravuje státní rozpočet se zatnutou sekyrou. Opozice stejně jako v předchozích případech má jen plno řečí. Tím to končí. Pokolikáté se už dozvídáme, že v době hospodářského růstu není důvod připravovat státní rozpočet se ztrátou? A pokolikáté nám moudře sdělují tvůrci ztrátového rozpočtu, že oni jsou v tom nevinně, že jim takto nastavili rozpočtové poměry jejich předchůdci?

Myslí tím především tak zvané mandatorní výdaje. Výdaje, které stát musí vynaložit, protože mu to ukládá některý ze zákonů. Myslí tak zvané povinné výdaje, které je třeba vynaložit, protože to státu ukládá nějaká jím uzavřená smlouva. Pracovní, ale i smlouva uzavřená s dodavatelem nějakých služeb či jiných nezbytných prací.

Jsou to ale opravdu důvody pro to, aby počínaje rokem 1998 neminul rok, aby v něm vláda nešla do parlamentu se ztrátovým rozpočtem? Přitom nepočítám vlády předchozí jejich dluh z dob slavné české cesty privatizace, prosazené ještě slavnějším Václavem Klausem.

To tehdy vybraní jedinci obratem ruky pohádkově zbohatli. Pamatujete? Na dluh! Zanechali po sobě nesplacené bankovní úvěry a rozvrácené a vytunelované zprivatizované podniky. Nás ale poučili, jaká je to ta správná česká ulička k úspěchu. Václav Klaus a jeho družina, kapitalismu na český způsob propadlá, vymysleli, jak umožnit těmto „ctihodným“ dlužníkům, aby se z vlastních dluhů vyvinili tím, že je za zlomek nominální hodnoty skrze prostředníky koupí a sprovodí ze světa. Instituce, která s dluhy z privatizace takto obchodovala, se jmenovala Konsolidační agentura. Pamatujete?

Výslednou ztrátou agentury tvůrci české specifické cesty ke kapitalismu zatížili ve výši několika set miliard korun státní rozpočet. Položili tak základ k solidnímu zadlužení státu. Říkali tomu transakční náklady privatizace. Ve skutečnosti šlo o finanční vyjádření rozkradeného a zašantročeného státního majetku. Celý příběh nakonec uzavřel Václav Klaus, jak jinak, na konci druhého prezidentského období neméně slavnou amnestií.

První vláda, která připravila rozpočet s deficitem ve výši 30 miliard, byla Zemanova vláda v roce 1998. Započala tradici, podle níž správný rozpočet státu musí být vždy zatížen dluhem. Důvody jsou nasnadě. Výše mandatorních a povinných výdajů. Opozice zas, jak jinak než opět v osobě Václava Klause, započala tradici silnými slovy tuto praxi napadat. A státní dluh bobtnal a bobtnal. Bobtnala i jeho obsluha. Tedy vyplácení úroků držitelům státních obligací, případně jejich proplácení.

Německý příklad prostý žvanivosti

Česká vláda na přelomu 90. let a let nultých nebyla v tomto ohledu nijakou výjimkou. V sousedství rudo-zelená koalice německého kancléře Schrödera si rovněž ze zadlužování státních financí nedělala těžkou hlavu. Maastrichtská kritéria maximální výše státního dluhu a přijatelného ročního deficitu tentýž kancléř, byv na ně upozorněn novináři, označil za stupidní a na just zatnul sekeru ještě hlouběji.

V porovnání s českou opozicí, která se naučila jen hezky a vášnivě mluvit, německá křesťansko-demokratická opozice, vedená Angelou Merkelovou vládu zažalovala u ústavního soudu.

Rozborem dopadů setrvalého zadlužování státních financí dospěla k závěru, že jde o zásadní útok na samotné základy ústavního pořádku a o ohrožení podstaty demokratického vývoje země.

Státní finance lze totiž vykládat jako materializovaný prostor, v němž (a výlučně v něm) demokraticky zvolená vláda může uskutečňovat politiku tak, jak ji slíbila voličům, a na jejímž základě dostala důvěru od parlamentu. Čím menší je míra volnosti uvnitř tohoto prostoru, zužovaná jak zákonem nebo smlouvami vynucovanými výdaji, tak především rostoucím zadlužením, tím více klesá míra politické svrchovanosti vlády. Vláda se díky rostoucímu dluhu státu stále silněji dostává do vleku sil, jež rozhodně nevládnou demokratickým mandátem.

Jde o finanční korporace, o věřitele. Hájí přirozeně svůj zájem. Jím je reálná návratnost narůstajících pohledávek. Stát, propadající se stále hlouběji do propasti dluhu má v takové situaci snahu si zejména zachovat pověst důvěryhodného dlužníka. Nechce si zhoršit podmínky stávajícího zadlužení, ani si uzavřít cestu k novým dluhům. Zájem obyvatel, jediný důvod, proč má stát vůbec nějaký příjem, je tak odsouván na okraj politické pozornosti. Za to věřitelům v duchu dynamiky státního zadlužení dynamicky narůstá vliv na to, kam se pohne vládní politika, na co bude vláda klást především důraz.

Odstrašujícím příkladem je předlužené Řecko. Čelilo díky zadlužení riziku vyprázdněné demokracie. Nacházelo se zcela ve vleku věřitelů. Ti určovali jeho vládní politiku v oblasti sociální, vzdělávání, státní správy. Vláda s parlamentem po bezmocném vzdorování nakonec na vše trpně přistoupili. Pamatujete? Štěstí v neštěstí mělo Řecko v tom, že je členem Evropské unie a že si mohlo dovolit určitý luxus, jinde na světě nevídaný, mírnit všechny tyto důsledky díky solidaritě ostatních unijních států.
Německá opozice v roce 2004 v čele s Angelou Merkelovou, hnaná popsanými obavami podala u ústavního soudu žalobu na Schröderovu vládu. Byla přesvědčena, že nezodpovědná deficitní rozpočtová politika rudo-zelené koalice ohrožuje ústavní pořádek země v jeho základech a že je potřeba tomu za pomoci soudu učinit rázný konec.

O rok později byla stávající vláda volbami odstraněna a moci se ujala Angela Merkelová. Ten rok se ústavní soud mimo jiné propracoval ke zmíněné žalobě. Tak se Merkelová ocitla před tribunálem v Karlsruhe v protichůdné roli, v roli strany žalující i strany žalované. Žalovaná strana, jak jinak, na žalobě žalující strany trvala.

Soud obavy, obsažené v žalobě plně nesdílel. Byl však názoru, že popsaný scénář nemusí být daleko od pravdy. Proto vyšel žalující straně vstříc. Vládě nařídil, aby státní zadlužení vyrovnala do roku 2013. Před několika lety jsme byli svědky, kdy Wolfgang Schäuble jako ministr financí slavně oznamoval, že státní dluh na úrovni německého Spolku je na nule a že rozpočty jsou trvale přebytkové, nanejvýš vyrovnané.

Otázkou zůstává, zda by k takovému vývoji došlo, kdyby v roce 2004 opozici nebyla došla trpělivost, kdyby nebyla přestala řečnit a v obavách o demokracii se rozhodla učinit přítrž vládnímu rozhazování.

Jsem zvědavý, kdy si naše opozice uvědomí, že její řečnění jen naplňuje staronové přesvědčení, že parlament není než „žvanírna“ (za Rakouska se mu říkalo „Schwatzbude“) a že neustálé zadlužování státních financí je cesta do nedemokratických pekel a že je na čase se pochlapit.

Německá inspirace je tu stále po ruce a stále živá. Samozřejmě za předpokladu, že někomu v našem parlamentu osud české demokracie ještě leží alespoň trošičku na srdci.