Stále si nejsem jist, zda smršť kritiky, která se snesla na hlavu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, že jako soudce překročil pomyslnou hranici, když se veřejně vyjádřil k otázkám po výtce politickým, byla na místě.

Jeho zvěčnělý kolega, ústavní soudce Vojtěch Cepl často zdůrazňoval, že ústavní soud je institucí poněkud jiné kategorie, než jsou běžné soudy obecné. Má vytyčovat meze, v nichž se může politika a její rozhodování pohybovat, pokud chce být chápána jako proústavní, tedy pokud chce být nazývána politikou demokratickou. Na půdě ústavního soudu se podle Cepla stýká a někdy střetává politika s právem, tudíž i ústavní soudce musí být mocen, pokud chce poctivě vyložit ústavu, uvažovat politicky, a ne, jak nedávno měli kritici Pavlu Rychetskému za zlé, být politicky neutrální.

Nezávislost ústavního soudce netkví v tom, že se vyhýbá politickým soudům. Naopak, pokud je o to požádán, musí je vyhledávat a na jejich pozadí posoudit, zda konkrétní politika či konkrétní politické rozhodnutí lze ještě považovat za demokratické, anebo zda se tu naopak nevynořuje nebezpečí, jež by demokracii mohlo ohrozit. Soudce se nemůže omezit jen na obecné konstatování, že to či ono představuje riziko pro udržitelnost demokracie, musí takové riziko umět podrobně popsat a svůj postoj přesvědčivě vyargumentovat. Nečiní ve skutečnosti nic víc a nic méně, než co by učinil poučený a vzdělaný politický analytik, u něhož ani náznakem nepochybujeme, že je jeho právem do politiky promlouvat.

Od ústavního soudce bych kupříkladu uvítal, kdyby nám vyložil, co je ještě, a co už není například svoboda slova. Můžeme za svobodu slova považovat dnešní, podle mého pochybený výklad názorové vyváženosti v médiích, neseném v sartrovském duchu, Sartrem míněném ironicky, když pět minut mluvili židé, musí svých pět minut dostat i pan Hitler? Slovo tak v mediích v zájmu takto pojímané vyváženosti dostávají i političtí dědici komunistické zvůle a zločinů stejně jako političtí dědici árijského boje a Vlajky jen proto, že se ve volbách dostali do parlamentu. Dobrý ústavní soudce vysvětlí, že přítomnost takto pochybných hnutí ve sněmovně z nich zdaleka nedělá hnutí demokratická. Stále představují trvalé a akutní nebezpečí pro samu demokracii. Tak by možná, kdyby byl tázán, vyložil i svobodu slova.

Obavy a zklamání z dosavadního vývoje české demokracie, jak je formuloval Pavel Rychetský, proto nijak nepřekračovaly jeho poslání ústavního soudce. Vyložil nám, že jsme se výběrem konkrétních osob do postavení nejvyšších ústavních činitelů propracovali na šikmou plochu a že dál usilovně pracujeme na tom, abychom se demokracie, co nám v roce 1989 spadla do klína, nezodpovědně zbavili.

To chtěl Pavel Rychetský vzkázat, jenže my jsme ho ve své sebestřednosti, sázející na jakousi pochybnou neutralitu, povýšeně nevyslyšeli.