Už jako dítě jsem intuitivně tušil, že tak zvaná sprostá slova ve skutečnosti sprostými nejsou. Jde o přiléhavé a přesné metafory, jimiž v češtině lid obecný dokáže vyjádřit nevyjádřitelné tak zvanou spisovnou češtinou. Lid obecný dokazuje, jakou nesmírnou tvořivostí vládne, jak je nápaditý a současně jak umí být vtipný a ve svých vyjádřeních barvitý. Pokud nějakému prudérovi vadí, že si dovedně upravuje a do vět vkládá podle něho tak zvaná sprostá slova, pak sám prudér vydává vysvědčení jen o sobě. Rozhodně ne o českém lidu obecném.

Přídomek český je tu na místě. Jiné národy (Američané třebas) si vystačí s „bullshit“, případně „fuck, fuck, fuck...“ anebo „fuck you“. Český lid obecný chudobu takových slov, zbavených fantazie, převádí do barvitého rejstříku výrazů jako „k hovnu“, „na hovno“, či poněkud moderněji „na piču“, starosvětsky „do hajzlu“, „zkurveně“ „do prdele“, „vyliž si...“, „polib si...“ a tak podobně.

Krok s češtinou se snaží udržet němčina, i když velmi chabě. Lid obecný, ač si z ní občas půjčí nějaké slovo, jako třebas „bügeln“ – „žehlit“ a upraví si je na „piglovat“, rozhodně nezůstane trčet jako němčina jen u žehlícího prkna. Piglovat lze zrcadlo, okna, podlahu, ale také manželku, milenku anebo „tu dorotu vodvedle“.

Jaroslav Hašek v románu Dobrý voják Švejk zmiňuje postavu MUC Bedřicha Welfra. Kandidát lékařství úspěšně vystudoval všechny medicínské fakulty Rakouska. Studium přerušil vždy ve chvíli, kdy měl skládat závěrečný doktorát „prostě z toho důvodu, že v závěti, kterou zanechal jeho strýc“ mají dědicové „vyplácet studujícímu medicíny Bedřichu Welfrovi ročně stipendium do té doby, kdy obdrží Bedřich Welfer lékařský diplom“. Dlouhá léta Bedřich Welfer těšil se k nelibosti dědiců ze stipendia, vydal tři sbírky básní, proslavil se jako šermíř, až škrt přes rozpočet mu udělala válka. Jeden z dědiců na ministerstvu vojenství zařídil, aby písemně složil „válečný doktorát“. Na otázky v testu položené odpověděl stereotypně: „Lecken sie mir Arsch“. Odpovědi byly uznány jako správné, MUC Bedřich Welfer dostal lékařský diplom. Vzápětí rukoval na vojnu. Být Čechem, musel by býval volit mezi spoustou možností jako: „polibte mi...“, vyližte mi...“, „jděte mi do ...“, anebo mezi oběma dobromyslnými radami, nacházejícími se na hranici anatomických možností: „polibte si...“ anebo „vyližte si...“.

Moje první žena na pařížské Sorbonně studovala francouzštinu. Učili ji, povídala mi jednou, že slova, která v sobě obsahují zvučné „err“, jako třeba „merde“, v sobě skrývají temnou hrozbu. Zamyslela se a dodala: „No jo, ale co taková kurva! Kurva je přece příslibem útěšných příjemností!“ Nedalo jí to. Sorbonnští se přece nemohli tak seknout. Přemýšlela proto dál: „Měli pravdu!“ zaradovala se najednou. „Třeba dělat si z někoho prdel. Z pohledu toho někoho to opravdu může znamenat skrytou temnou hrozbu.“ Slovo „prdel“ vyslovila s učebnicově zvučným „err“.

S kurvou bych na jejím místě brzdil. České „kurva“ podle „Váši-Trávníčka“ je odvozeno z latinského „curvus“. Lomený, ohnutý, zahnutý. Kurvou je tedy žena, která svému muži zahýbá. Flinká své manželské povinnosti, aby se mohla s jiným „kurvit“ a „kurvit“ tak svůj původní vztah. Tedy i ve slově „kurva“ najdeme, co sorbonnští učili moji ženu. V případě parohatého manžela zvučné „err“ ve slově značí dodnes skrytou temnou hrozbu. To, že dnešní kurva se kurví za peníze, je pouhá civilizační nadstavba.

Poslouchaje Jarka Nohavicu, jak mu jebne, vzpomněl jsem si na lid vojenský. Vzdor jistému opovržení, jež jsem k tomuto lidu, jsa vojákem základní služby, pociťoval, uznával jsem jeho rozsáhlou jazykovou tvořivost. Zatímco akademičtí filosofové ve svých výlevech přetékají výrazy tu i cizozemskými, lid vojenský, jak jsem se přesvědčil, chtěje vyjádřit životní filosofii, si vystačil zhruba s pěti výrazy. Slova tvořivě tvaroval. Ze sloves vytvářel podstatná i jiná jména. A naopak. Měnil jejich rody. Posluhoval si obratně předponami a příponami. Dodával slovům rozličné, až nečekané významy. Z „piči“ se stal „pičus“, někdy dokonce „zpíčený“ anebo „zapíčený“, který zas „cosi, do píči, zpíčil“. Ve snaze s čímsi či s kýmsi „vyjebat“ všechno „zjebal“ (výjimečně „zkurvil“). Proto se nemohl divit, že ho čekal „pojeb“, někdy tak brutální, že mu z toho opravdu „jeblo“.

Pamatuji se, jak se moje babička chlubila řadou přístrojů, jež sloužily jejímu tatínkovi, někdy i dědečkovi. Dokládala jimi, že kdysi řemeslníci vyráběli s fortelem, jenž překonal věky. To není jako dneska, uzavírala, míníc tím nespolehlivost nynějších výrobků. Jednu drobnost ale přehlédla. Kapitalismus je závislý na hromadné, masové poptávce. Když se ona sama nepostará, stará se o ni sám kapitalismus. Vyrábět věci, které přetrvají generace, je proti jeho duchu. Kapitalisté proto vynalezli, aby každý přístroj obsahoval součástku, jež se pokazí krátce po uplynutí záruční lhůty. Musí to být vždy součástka, jejíž oprava přijde na víc než pořízení nového přístroje. Lid obecný ji pojmenoval „kurvítko“. Použil jsem onehdy ten výraz v jednom svém komentáři. Přičinlivý redaktor mi jej přepsal na „kazítko“. Neuvědomoval si prosťáček, že zásadně změnil význam mé věty. Něco zkazit ještě neznamená, že by věc nešla opravit. Cokoli zkurvit, znamená způsobit nevratnou zkázu.

Můj vojenský kamarád, pocházející z okolí Humenného mě učil svému jazyku, nádherné huculštině, jakési směsi ukrajinštiny, polštiny a slovenštiny, střižené něco málo maďarštinou. Jednou, patrně, když jsem v jeho mateřštině cosi „kurvil“, prohlásil, že „som kokot drevený, trešňami nabitý“.

Kam se na něho hrabal André Breton s celým svým surrealismem!

Psáno pro časopis Přítomnost