Neberte to jako výtku, spíše jako otázku, která mi pořád vrtá hlavou. Koho by napadalo, že hnutí, které svádělo mocenský boj s komunistickou vládou ve jménu lidských práv, se o ně vůbec nezajímalo. A nemyslím to v přeneseném smyslu. Řeknete asi, že do toho moc šťourám, Charta přeci poukazovala na nedodržování některých bodů z mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech a mezinárodní úmluvy o hospodářských a sociálních právech. To přeci stačí...

Pokusím se nejprve vysvětlit, proč bylo nutné zajímat se o pojetí lidských práv, a potom přistoupím k otázce, jak vypadal zájem o pojetí lidských práv v hnutí - , či iniciativě, či co to vlastně bylo – jménem Charta 77.

Proč nestačilo odvolávat se na úmluvy?

1. Za prvé, kvůli tomu, jak byly obě úmluvy z roku 1966 pojaté: Obě vycházely z pojetí blízkého socialistickým státům. Oproti Všeobecné deklaraci OSN z roku 1948 šlo o jednoznačné zhoršení. Práva byla přeformulována kolektivisticky a „nová“ hospodářská práva získala výraznější místo. Na prvním místě bylo právo národů na sebeurčení, zatímco právo na soukromé vlastnictví z nich zmizelo úplně a bylo nahrazeno právem národů na kontrolu svého přírodního bohatství. Klasická individuální práva na ochranu občana proti přehmatům státu byla zatlačena do pozadí. V neposlední řadě obě úmluvy byly vnitřně rozporuplné, vedle kolektivních a nových hospodářských práv zde zůstaly relikty „individuálních práv“ a nikdo to neřešil... Úmluvy vskutku nevycházely z žádného jednotného pojetí, ale odrážely jen výsledek mocenského boje na půdě OSN mezi „starými demokraciemi“ a novými státy třetího světa ve spojení s východním blokem. V případě obou úmluv určitě nešlo o dokumenty, které by bylo možno využít pro účely obrany občana proti totalitnímu státu. Disidenti byli jen zdánlivě úspěšní ve své argumentaci, protože si bez vysvětlení vybírali z úmluv jen některé body a nikdy nebyli nuceni obhajovat svůj postoj v diskuzi s protistranou... Tím se dostáváme k druhému bodu:

2. Nešlo o boj se státem, který žádná lidská práva neuznává, ale se státem, který uznával jiné pojetí lidských práv. (Mělo by tedy jít o střetnutí dvou odlišných pojetí lidských práv, ale tak tomu nebylo!) Zatímco v ústavě z roku 1948 ještě byla zachycena práva poplatná starší „buržoazní“ tradici, která režim opravdu nedodržoval, v ústavě z roku 1960 už byla zachycena „občanská práva“ podle tzv. socialistické koncepce práv, dle níž se stát skutečně řídil... Práva byla podřízena povinnosti zachovat socialismus a přítomnost silných hospodářských práv byla závislá na zachování totalitního státu, tj. státu, který neuznává svobodnou společnost. Socialistická práva byla však údajně lepší než buržoazní koncepce, protože socialismus zaručoval „materiální“ plnění práv. Např. právo na svobodu projevu bylo zaručeno tím, že lid vlastnil vydavatelství a noviny.... Místo aby disidenti zpochybnili toto pojetí práv, a pokusili se formulovat z vlastní „nesocialistické“ pojetí, uznávali prioritu zachování socialismu a míru, jíž se lidská práva podřizují. O tom svědčí i fakt, že v Chartě 77 se neupozorňuje na porušování práva na soukromé vlastnictví, a to nestalo se tak ani v žádné z velký diskuzí Charty 77.

Když to shrneme, Charta 77 postavila svou argumentaci na dvou mezinárodních paktech, které vůbec kriticky nezhodnotila, ačkoliv oba byly pojaty ve shodě se socialistickým pojetím lidských práv, které chartisté nezpochybňovali ani na domácí scéně. V důsledku šlo opravdu jen o polemiku za dodržování socialistické koncepce lidských práv. To je, myslím, klíčové pro pochopení polistopadových diskuzí o lidských právech i současných kampaní různých neziskovek... Podotýkám, že nestor socialistického pojetí lidských práv, Josef Blahož, se roku 2005 dočkal od oficiálního ocenění vlády za svoje zásluhy ...

Pokusy o jiné pojetí lidských práv

Během své činnosti adresovali mluvčí Charty 77 řadu stížností představitelům státu, často šlo o stížnosti na nedodržování některých lidských práv zmiňovaných v úmluvách. O kritiku občanských práv, jak byla zachycena v ústavě, jde asi jen v případě tzv. petice 31 evangelických duchovních z roku 1977, kteří poukázali na to, že socialistická svoboda vyznání toleruje jen individuální víru (tj. náboženský individualismus), ale ne církve. To byla koncepční námitka. O jiných stížnostech to říci nelze... Chartisté vedli také řadu debat, ty největší se týkaly otázek smyslu českých dějin, či pojetí práce disentu.. Nikdy ne pojetí lidských práv.

Evangelíci z petice 31 navazovali, dle mého názoru, na teoretické pojetí lidských práv, jaké rozpracovala Božena Komárková. Jenže tato brněnská disidentka napsala obě své práce ještě před rokem 1949, tedy dávno před Chartou... Její názory se formulovaly ve střetávání se sekulárními Masarykovci – hlavně s Arnoštem Bláhou – a řešení nalezla v evangelickém křesťanství a českobratrské církve. Její pojetí lidských práv bylo značně redukcionistické, odmítala vlastnické právo a v podstatě ji zajímalo jen právo na svobodu svědomí... V jejím výkladu šlo jen o převyprávění jejího pojetí praktické zbožnosti, které sekulární veřejnost nemohlo oslovit. Stejně tomu bylo s pojetím Jakuba Trojana a Ladislava Hejdánka. Z katolického tábora Charty jsem teoretickou formulaci jiného pojetí lidských práv našel jen v prohlášení jistého Milana Píšy, kaplana z Horažďovic u Klatov. Ten se pokusil odvodit lidská z lidské přirozenosti a zajímavé je, že tady neargumentoval sv. Tomášem Akvinským, ani Bohem. Že by myslel sekulární přirozené právo?



Tedy skutečná názorová opozice vycházela jen od křesťanů... To mi připadá zajímavé. Sekulární většina mlčela. Nikoho nezajímala osvícenská tradice lidských práv, ani její propojení s etikou.. A přitom naše země se na vývoji teorie lidských práv podílela skoro od počátku, krátce po té, co teorii všeobecných lidských práv formuloval filozof Christian Wolff. Rakouská škola přirozeného práva pak tuto teorii rozvíjela dál a promýšlela situaci lidských práv ve stavu občanském, tedy po opuštění přirozeného stavu. Krátce na to přišly za Josefa II. pokusy o kodifikaci lidských práv, které prosazoval Josef Sonnenfels.... Na to pak navázalo 19. století, návrh ústavy z roku 1848 a poté ústava z roku 1867.. Zkrátka my tu měli mnohostrannou tradici zájmu o lidská práva, v oblasti práva, filozofie i teologie, pro naši kulturu to není cizí import. Je nasnadě, proč naši národovci tuto část našich kulturních dějin vytlačili z historického povědomí, dali přednost historii národa před historií občanské společnosti.. to je chyba! Mám za to, že je nutné tuto linii naší minulosti poznat a navázat na ni, nebo se budeme stále vracet k socialismu, nebo v lepším případě objevovat Ameriku, jako chartisti...

Přílohy:
Napsal jsem článek o té zapomenuté tradici lidských práv v našem osvícenství, zde
Lidská práva v rakouském osvícenství, ČČH 111, 2013, s. 300-334.
V knížce Šlechtická kultura v 18. století osvětluju zásadní přínos "osvícených feudálů", tedy konstituční teorie protijosefinské opozice, debaty na Velkém sněmu v roce 1790 a teorii lidských práv Josefa Mikuláše z Windischgrätzu.