Otázka domácích porodů prý narazila na neřešitelné dilema: Na jedné straně je tu právo dítěte na život, na druhé straně právo matky na pohodlí při porodu. To je věru neřešitelné dilema. Porodní asistentka Ivana Königsmarková však se svou stížností neuspěla u Ústavního soudu kvůli údajnému právu na domácí porod, nýbrž kvůli právu na spravedlivý proces. Zavádějící představu, že soud řeší právo na domácí porod, šířila sama stěžovatelka a následně ji přiživovala svými demagogickými komentáři Liga lidských práv. Každý, kdo si prostudoval nález ÚS, však viděl, že v případě jde spíše o trestní odpovědnost za smrt dítěte. Média i Liga lidských práv velkoryse přehlížejí, že paní asistentka nabízí alternativní vysvětlení i na tuto otázku. Ona za nic nemůže, vinu nese matka, která jí neřekla o svých komplikacích při předchozích porodech.


Úspěch stížnosti paní asistentky není založen na tom, že by dokázala svůj bezchybný postup, ale na tom, že využila mezeru v zákonech. U soudů nižší instance byla paní asistentka odsouzena pro porušení zákona o péči o zdraví lidu. Ale ona se chytla následující mezery: Lhůta, do kdy se má v případě obtíží začít „s lékařskou intervencí“, není stanovena zákonem, ale jen doporučením České gynekologicko-porodnické společnosti a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Toť vše. Kdo se domnívá, že paní asistentka je dobrosrdečná přítelkyně matek, která je na sebe náročnější než lékaři, měl by číst dále. Česká odborná veřejnost totiž doporučuje, aby se se zákrokem začalo už do 24 hodin po odtoku plodové vody, paní asistentka se prý řídila doporučením mezinárodní WHO, která doporučuje začít až po 48 hodinách.

Sdělila tato svoje vnitřní pravidla před porodem matce? Poučila ji před porodem, že se v případě komplikací bude řídit pravidly WHO a tudíž nebude pospíchat se zavoláním lékaře? Sdělila jí opravdu, jaká jsou rizika porodu doma a na co všechno nemá zařízení? Jak si mohla být jistá, že porod zvládne vést sama, bez lékaře a jen za přítomnosti otce dítěte? Není-li paní Königsmarková ani po tom, co se stalo, ochotná připustit jisté nevýhody domácích porodů, tak dosti pochybuji o tom, že o nich rodičku poučila před porodem. Zemřelo přeci dítě, ale z výroků paní Königsmarkové a jejího právníka se zdá, že jde jen o gigantické spiknutí lékařských organizací proti porodní asistentce, která realizováním domácích porodů bojuje za lidská práva.



Paní Königsmarková odmítá, že by porod byl nedostatečně technicky, organizačně a personální zajištěn. Její sympatizantky by mělo znovu zaujmout, že toto obvinění nevyvrací tím, že by dokazovala dostatečnou zajištěnost porodu. Jednoduše namítá, že podrobnosti organizace domácího porodu nejsou stanoveny zákonem. Vyvozuju z toho, že porod prostě nebyl dostatečně připraven. Tomu nasvědčuje i fakt, že přímými svědky porodu byla jen matka a otec, takže porod vedla hrdinská zdravotní sestra zřejmě sama. Přípravu prý nepodcenila, jen ji prý rodička neinformovala o svých potížích při předchozích porodech. Jak se s ní asi připravovala, když se jí nezeptala na předchozí porody? Komplikace prý nešlo předpokládat, říká zkušená asistentka. Ale vždyť stanoviska lékařských společností a Vědecké rady České lékařské komory jasně říkají, že domácí porody jsou vždy riskantní. Tudíž bych řekl, že lékaři komplikace předpokládali, ale paní Königsmarková ne.

Novodobá bojovnice za právo na domácí porody to vše odmítá jako velké spiknutí lékařů. Soudy nižší instance prý byly nekritické, když věřily stanoviskům znalců, lékařských kapacit a lékařských organizací. A nevěřily jí, ženě, která má vzdělání zdravotní sestry ze 70. let a několik krátkodobých kurzů. Přiznám se, že by mi soudy připadaly nekritické spíše v případě, kdyby na názor lékařů a odborných organizací nebraly ohled.

V myšlenkovém světě paní Königsmarkové jde zřejmě v první řadě o revoluční boj proti „lékařským elitám“ (s. 8), v němž jsou rodící matky a jejich zemřelé děti, jen nezbytné oběti. To není můj, ale její názor. O smrti narozeného miminka říká: „Je rovněž možné, že následek, jakkoliv tragický, je prostě daní za svobodu, kterou si rodička zvolila.“ (s. 8) Přiznám se, že po přečtení této věty jsem se musel zvednout a udělat kolečko. Lidi často zaměňují právo a možnost. Máte možnost jet na silnici v protisměru, ale není to vaše právo. Máte možnost rodit doma, ale dojde-li při tom ke smrti dítěte, pak nastane palčivá otázka, kdo za to může. Možná, že někdo si myslí, že právo na „sebeurčení porodu“ funguje jako čarovné zaklínadlo, které smaže vinu všech účastníků. Možná někdo skutečně věří tomu, že matka P.P. se po porodu cítila v pohodlí, i když její dítě zemřelo. Já tomu nevěřím. Svého očekávaného potomka určitě nesvěřím do hazardu domácího porodu a už vůbec ne někomu, jako je paní Königsmarková.

Ale věřící matky, které chtějí rodit doma, by si měly z tohoto tragického případu vzít i nemilé právní poučení. Kromě radosti z očekávaného dítěte byste měly před domácím porodem v pohodlí zřejmě myslet i na řádnou dokumentaci předchozích kroků asistentky, včetně toho, jak vás poučila o případných rizikách, o organizačním zabezpečení a o tom, zda bude respektovat standardní postup doporučený ČGPS, nebo zda si bude na váš úkor hrát na hrdinu. Vzhledem k tomu, že tento případ trpí i nedostatkem přímých svědků, bude asi nutné, abyste pomyslely i na tuto otázku. Jinak riskujete ne jen smrt dítěte, ale i to, že asistentka bude vinu za tento výsledek svalovat na vás.