Jaký obraz Marie Terezie vytvořila německá historička Barbara Stollberg-Rilinger?

Řada lidí se mě ptala, kterou biografii Marie Terezie bych jim doporučil. Teda přesněji řečeno, se mě ptal jen jeden člověk, ale „řada lidí“ zní líp, ne? Dobře, tak byl to jen jeden člověk na besedě v Městské knihovně.. ale otázka po vhodné biografii této panovnice, která se od roku 2017 těší takové pozornosti, musela asi napadnout více lidí.
V češtině nemáme asi nic. Z nouze bych doporučil Marie Terezie a Evropa od Victora Luciena Tapié (vyšlo r. 1997), nebo biografické slovníky od Brigitte Hamannové (Habsburkové. Životopisná encyklopedie, 2010). K nedávnému výročí vyšly v zahraničí tři nové velké biografie – jedna od francouzské autorky Elisabeth Badinter (vyšla už r.. 2016) a druhá od německo-švýcarského historika Thomase Laua. Z nich bych nedoporučil ani jednu. Co stojí za zvážení je biografie napsaná německou historičkou Barbarou Stollberg-Rilinger (Maria Theresia. Die Kaiserin in ihrer Zeit, München: C. H. Beck, 2017, xxviii + 1083s. ISBN: 978-3-406-697487), jíž jsme se věnovali v novém čísle časopisu Opera historica 2018/2, které právě vyšlo. Biografie vyvolala obdivné i odmítavé reakce, dle mě je to to nejlepší, co k výročí vzniklo.

Postheroická biografie
Kniha si dle autorky klade za cíl předložit její „postheroickou biografii“ (s. xxvii). Známá německá historička Barbara Stollberg-Rilinger, zde uplatňuje oba rysy svého historiografického stylu: důraz na sémantickou komunikaci prostřednictvím rituálů, symbolů a médií a hru s napětím mezi „ženským“ a „mužským“ pohledem.
Tato kniha má ovšem ambici překonat meze biografického žánru – měla by vykládat i o světě Marie Terezie na základě premisy, že představuje „výjimečně normální případ“. Jelikož si autorka uvědomuje, že struktura životopisu nevyplývá sama o sobě ze života popisované osoby, odkrývá v úvodu (s. xxvi) čtyři principy, podle kterých konstruuje svůj výklad. 1) vyhýbat se iluzi vševědoucího vypravěče, 2) střídat pohled z blízka a z dálky (detaily a celkový pohled), 3) vyvarovat se falešného pocitu vnitřní sounáležitosti s hrdinkou, 4) nechat zaznít fragmentární řeč pramenů co možná nejčastěji. Pro interpretaci je sympatická zásada, zmíněná v kapitole o výchově: „Když chce člověk rozumět současníkům, musí se vyvarovat anachronistických úsudků, a nehodnotit poměry podle měřítek, které byly tehdejší době vzdálené.“ (s. 483) Z toho vyplývá zásada, že historik by měl hodnotit podle měřítek tehdejší doby.
Ve výkladu se pak střídají pasáže věnované velkým dějinám válek a státních reforem s kapitolami o osobním životě císařovny, jejího manžela a jejích dětí. V biografických pasážích se autorka nebojí zavítat hluboko do soukromí zkoumané císařovny, takže zde probírá i otázku vzájemné lásky Marie Terezie a Františka Štěpána, lesbický vztah arcivévodkyně Marie Christiny a Isabelly Parmské, milenky císaře Františka Štěpána a osobní vlastnosti a krásu opěvované panovnice. Vše ovšem nahlíží optikou zdání a reality, popř. hodnotí jejich jednání z hlediska dobových měřítek. V případě slavné „komise cudnosti“ se prolíná osobní historie císařovny s historií vývoje státu. Autorka přiznává, že komisi cudnosti nelze z aktového materiálu doložit, ale domnívá se, že to byl hanlivý název pro několikeré Polizeyhofkommission a jejich pobočky v provinciích.

Zakladatelka moderní monarchie?
V historii vývoje státu autorka sleduje evoluci centralizované ústřední správy, kterou líčí jako projev stupňující se státní kontroly. Úlohu stavovství zmiňuje jen okrajově, nahlíží je také jen ze zorného úhlu stupňující se státní kontroly. Pozornost ale věnuje interním diskuzím mezi Marií Terezií, Josefem II. a Kaunitzem. „Politický testament“ Marie Terezie z roku 1773, o kterém jsem tady už psal a mluvil v pořadu historie.cs, zmiňuje v souvislosti s reformou státní rady (s. 559), ale zatím ho nezačleňuje do kontextu debaty, k níž dal podnět český hladomor a reformní návrh dvorního rady Franze Antona von Blanc (publikován v Opera historica 2015/2).

Dopady osvícenství a přirozeného práva
Výjimečný je autorčin přístup v tom, že nezapomíná ani na horizont dobového myšlení. V knize je tedy věnována pozornost i dobovým vědám, z nichž modernizace státu vycházela. Nezapomíná ani na sekulární přirozené právo, takže její biografická kniha ukazuje, v jakých oblastech je možno vidět přínos tohoto nového oboru. Autorka rozebírá přirozené právo a kameralistiku poprvé v souvislosti se změnou sociální imaginace, jež se projevila vzestupem mechanické metaforiky a paralelou mezi státem a strojem. (s. 181-184). Tento posun ilustruje texty z díla kameralisty J. H. G. Von Justi. Podruhé se zabývá hlouběji přirozeným právem v souvislosti s mentalitou vyšších úředníků, kde vyslovuje názor, že přirozené právo bylo jakýmsi novým jazykem, novým způsobem myšlení, který je všechny spojoval (s. 535-538). S přirozeným právem přijali úředníci i ponětí o vzniku státu ze společenské smlouvy, která státu dává určité meze a činí nepřípustným náboženský útlak. Konečně potřetí se zabývá přirozeným právem v souvislosti se vztahem církve a státu, kde nový obor uvádí jako zdroj představy o podřízenosti církve státu (s. 586–587) a racionálním přístupu k náboženství (s. 604).
Vedle toho se věnuje i osobnímu poměru Marie Terezie k osvícenství. Autorka vyvrací zcestné představy o jejím méněcenném vzdělání, které z ní měly učinit jakousi nevzdělanou ženu, která nebyla připravena k vládnutí (s. 22-25). Nicméně dospělou Marii Terezii líčí jako odpůrce „svobodomyslných“ (Freigeister, esprits forts) (s. 621-628), ale zároveň jí přiznává racionální názory na náboženství (s. 583-588), které z ní učinily spojence Gerarda van Swietena (s. 504-505, 583-627). Marie Terezie nepodléhala pověrčivosti, potlačovala víru ve vampýry a čarodějnictví, ale na druhou stranu uctívala svátosti, nenáviděla tajné protestanty i Židy. Postoj Marie Terezie k Židům i zkázu pražské obce autorka líčí až ke konci knihy, ale bez veškeré apologetiky. Spojuje to rovněž s užitečnou kritikou starších pronacistických historiků (Srbik, Walter), kteří panovnici chválili za její „instinktivní nepřátelství“ (s. 634-638) a poukazuje na to, že toto téma zůstalo tabu i pro modernější rakouskou historiografii až do 80. let.

Války a reformy
Války o dědictví rakouské i sedmiletou válku obohacuje autorka o jejich mediální rozměr. Odkazuje přitom na cennou novější literaturu o dějinách médií, která v Čechách ještě není známá. Úsilí obou stran o vítězství v mediální válce výrazně přispělo k zvýšení zájmu o mediální zpravodajství. Zatímco u války o dědictví rakouské sledovala autorka obrazovou propagandu, která využívala lehce erotického motivu svlékání mladé panovnice, v sedmileté válce vyzdvihuje mediální ofenzívu Fridricha II.
Školské a poddanské reformy i reforma trestního práva jsou poněkud nevděčně pojednány až na konci knihy a nepřiměřeně stručně. Autorka je nahlíží jako součást zesilující sociální kontroly a disciplinace. Poddanské poměry v Čechách považuje za mimořádně špatné a podporuje to i názory současníků. V koncepci knihy bohužel nezbylo místa na samostatné projednání poddanských reforem, protože autorka se poddaným věnovala jednou v souvislosti s jejich ponižováním v symbolickém prostoru vídeňského dvora (s. 332-344) a poté až v souvislosti s nevolnickým povstáním roku 1775 (s. 726-742). Zde sice je delší výklad o práci na reformách v 70. letech, kde se ovšem věnuje víc pozornosti životopisům zúčastněných reformátorů a ne řešeným problémům a poddanským poměrům. Jsou zde však dobře vytěženy vydané německojazyčné prameny.
Českého čtenáře potěší, že v knize je hodně pozornosti věnováno Českým zemím, i když je třeba konstatovat, že Uhersko je zase v oblasti vnitřních reforem zanedbáno. Nicméně vzhledem k tomu, že nedávná biografie Josefa II. od Dereka Bealese zase Čechy naprosto ignoruje a zabývá se jednostranně pouze Uherskem, lze počin Barbary Stollberg-Rilinger vnímat jako vhodné vybalancování tohoto trendu.
Celkově jde o čtivé dílo, které výklad o komplikovaných tématech vznikání moderního státu a úloze symbolické komunikace v raněnovověké společnosti zdařile začleňuje do kontextu dramatického života ženy-panovnice. Je to tak zdařilé, že člověka napadá, jestli Barbara Stollberg-Rilinger nenapsala tuto knihu, aby popularizovala svoje interpretace vývoje předmoderního státu.

(Napsáno na základě recenze v Opera historica 19, 2018, č. 2)
http://www.ff.jcu.cz/opera-historica
číslo 2015/2 s reformním plánem Fr. A. Blanca http://www.ff.jcu.cz/opera-historica-16-2015-c.-2
startší čísla ke stažení: http://www.ff.jcu.cz/opera-historica-2015-