Dokud bude opozice pohrdat lidmi, nezíská je na svou stranu.

Když jsem nedávno v autě poslouchal rádio, narazil jsem na rozhovor s investigativním novinářem Josefem Klímou o příčinách Babišovy popularity u voličů. Proč nemají závažná odhalení žádný dopad na jeho voliče?
Odpověď investigativního novináře Josefa Klímy byla jasná, protože naprosto přesně věděl, proč tomu tak je. Babiše totiž volí lidé, kteří jsou stejní jako on. Všechno jsou to skuteční nebo potencionální zloději, kteří jen koukají, co by kde otočili, ukradli, podvodem získali… Jenom nemají ty možnosti, jako on. Kdyby mohli, oni by také kradli.
Pokud dnes řešíme otázku, proč se protestujícím pořád nedaří přesvědčit Babišovy voliče, aby nevolili ANO, ale opozici, pak je odpověď nejspíš v tomto přezíravém pohledu opozice na většinového voliče.
Babiš má masovou podporu. Nevolí ho jen hrstka elitních hospodářských zločinců, ale i obyčejní lidé. A pokud o nich budou Babišovi kritici tvrdit, že to jsou všechno zloději, těžko je získají na svou stranu. Několik takových voličů nám. Často od nich slýchávám „Ten Babiš to ale dělá dobře, žejo.“ Pak často následuje výčet toho, co vše už ve funkci udělal, naopak není žádný skutek, kterým by ve vládě něco zkazil.

„Babišovská nálada“
To vše je výsledek jakési „babišovské nálady“, kterou se mu podařilo vytvořit ve společnosti. Je to výsledek nepřetržitého působení médií, kde má Babiš neustále dveře dokořán, neustále může vypočítávat, co vše se mu zdařilo, co už udělal. K tomu má prostor ve „svých“ médiích, ale i ve veřejnoprávní ČT. Namátkou vzpomínám třeba na dojemnou reportáž ČT z Babišova posledního dnu na ministerstvu financí, kde mu zaměstnanci při odchodu tleskali… Odpověď na jeho neutuchající popularitu je dle mně v této „babišovské náladě“, ne v tom, že ho volí zloději.
Druhou příčinou je mimoňství demokratické opozice, která vytrvale ignoruje reálné problémy a místo toho se vyjadřuje k neměnným kauzám svého odtrženého světa. Zvlášť oblíbeným neměnným tématem naší demokratické opozice jsou ruští špióni, o čemž nás nedávno přesvědčilo zcela trapné odhalení Miroslava Kalouska o bývalém prezidentu Václavu Klausovi. Ale to jen tak na okraj.
Třetí příčinou nepopularity antibabišovských protestujících je, že ve dvojkovém světě, který vytvořila veřejnoprávní média, je veřejnost automaticky vnímá jako přezíravé lepšolidi, i když takoví třeba nejsou. Nicméně vyjádření investigativního reportéra Josefa Klímy, který veřejnost označil za zloděje, ukazuje, že někteří takoví skutečně jsou.

Skandální realita
Při tom si neodpustím poznámku, že právě investigativní novinář „kájínkolog“ Klíma svou skandalizující žurnalistikou výrazně přispěl k diskreditaci demokratického zřízení, které Babišovi uvolnilo cestu k moci. Jeho podbízivá umělecká tvorba výrazně pomohla přesvědčit lidi o tom, že ta demokracie je vlastně jen šalba a klam, že tu ve skutečnosti vládnou mafiáni a implicitně připravil veřejnost na to, že ztráta parlamentní demokracie vlastně žádná velká škoda nebude.
Díky nedávné televizní repríze filmu Nahota na prodej z roku 1993 jsem si uvědomil, že se svou uměleckou činností začal Klíma poměrně záhy po revoluci. Již tento pozoruhodný snímek, který odhalil imaginární všemocnou romskou mafii v Praze, vznikl podle scénáře moralisty Klímy. Jelikož tento počin neměl kýžený dopad, ukázal Klíma veřejnosti pravdu ještě jednou v seriálu TV Nova Expozitura (2009). Pokud si vzpomenete, jak to tenkrát bylo, tak tento seriál měl zcela bezprecedentní reklamu a veřejnost ho skutečně očekávala jako konečné, pravdivé a realistické vylíčení toho, jak to tady vše v posledních letech bylo. Ve skutečnosti to ale byl jen sled laciných šablonovitých krimi příběhů, které vzbuzovaly zdání realismu tím, že se v nich mluvilo „drsně“ a herci nosili kožené bundy. Nicméně lidi to vážně brali jako „pravdu“, takže následovaly podobně laděné skandální seriály Atentát (2015) a Atentát (2016). Na ty jsem se koukat nevydržel.
Z hlediska Klímova sebevnímání je zajímavé, že v dílech z této doby radostného bourání parlamentní demokracie obsadil sám sebe několikrát do role kněze. Opravdu se v různých snímcích této doby mihl v mikroroli duchovního, který medovým hláskem někomu něco mravně vysvětluje, utěšuje atp.
Asi nejkurióznější umělecký výtvor té doby je ale snímeček Svědomí Denisy Klánové (2009), kde Klíma opět odhalil imaginární romskou zločineckou skupinu. Rodina mladé idealistické poslankyně je v ní přepadena ve svém příbytku rodinou zločineckých Romů, kteří tam pak kromě krádeží i intenzivně znásilňují. Natočila veřejnoprávní ČT. V Klímově tvorbě ale odhalování imaginárních romských zločinců novinkou není. Při pohledu na jeho filmografii jsem s překvapením zjistil, že už film Radikální řez (1983) vznikl podle jeho předlohy. Když k tomu přidáme, že stejné téma se objevuje v Nahotě na prodej (1993), kde vystupuje postava Róma souložícího s automobilovým výfukem, a ve výše zmíněném pornodramatu Svědomí Denisy Klánové (2009), dojdeme k závěru, že to je stálý rys Klímovy realistické tvorby, která žánrově patří jinam, než se nám obvykle tvrdí.
Teprve po úspěchu tohoto bořícího hnutí, jež bylo označováno za „boj s korupcí“ a s „organizovaným zločinem“, přišel Babiš a sklidil úrodu.