Francie nepřehodnotila zavrhování vlastní civilizace a vrhla se do boje bez cíle, který nemůže vyhrát. Je třeba si ujasnit, že svobody, stát a civilizace jsou dobrá věc.

Původně jsem o společném počinu našeho časopisu Opera historica s francouzskými historiky osvícenství a s americkým historikem Danem Edelsteinem chtěl psát v úplně jiném kontextu, ale osud nás postavil během pár týdnů do úplně jiné situace.

Cesta k válce
Francouzská vláda, která dosud vedla spíš krajně levicovou politiku potlačování svobod, se náhle po veřejné popravě učitele dějepisu Samuela Patyho vrhla do radikálního boje s islámskou půlkou antidemokratické opozice. Jako by jim teprve teď došlo, že cílem islámo-gauchismu, jak se jim ve Francii říká, je změna systému. Ten obrat je radikální a Macronovo hnutí přitom připomíná militantního vegana, který se ze dne na den rozhodne bojovat za maso, o němž ale z vlastní zkušenosti nic neví. Macron se rozhodl pojmout boj za svobodu projevu velice nešťastně jako boj za právo hanět náboženství vulgárními karikaturami, tedy něco ničit a dávat průchod vlastním emocím, zatímco právo na svobodu projevu by mělo být chápáno jako právo občanů být informováni.
Obrat přišel navíc po několika letech intenzivního posunování mainstreamu k anarchistické krajní levici, které bylo ještě posilováno mezinárodními marketingovými kampaněmi, jež měly původ v USA. Zintenzivňování boje proti státu začalo už s migrační krizí roku 2015, pokračovalo s hnutím za klima v letech 2018-2019 a na něj navázalo hnutí za odstranění policie v letošním roce. K tomu je třeba přidat vnitřní francouzský problém s hnutím žlutých vest a s Islámským státem, který vedl proti Francii neférovou teroristickou válku. Ta vedla k sérii drastických útoků na civilisty, které neskončily s porážkou Islámského státu.
Žádná z těchto krizí nevedla k přehodnocení sebedestruktivního zavrhování vlastní civilizace, Francie dokonce i letos zcela slepě papouškovala americká obvinění proti policistům, ačkoliv ještě v loňském roce policisty vyčerpané bojem se žlutými vestami a s islámským terorismem obdivovala, a Macron jim sliboval odpočinek a vyšší plat. Ještě po Patyho vraždě podnikla 19. 10. 2020 skupina britských Pákistánců útok autem na policisty v Paříži. Kampaň za zabíjení policajtů, podporovaná americkými intelektuály, tím určitě nekončí. Mezi policisty se šíří sebevraždy, jsou vážně v krizi, a do toho přišla neutuchající krajní levice a veřejnoprávní média s vlnou demagogických obvinění z policejní brutality à la americaine.

Útoky na historiografii a svobodu projevu
Tato sebedestrukce se skutečně týkala i svobody projevu a historie. V historii byl pohled levicově orientovaných intelektuálů na vývoj po Francouzské revoluci destruktivní už předtím. Teď k tomu ovšem přidali velice nešťastnou snahu pojistit si svůj výklad dějin zákony, jejichž cílem bylo poroučet historikům a vytvořit základ pro žaloby. To byl Taubiřin zákon z roku 2001, který v podstatě nařizoval jednostranný výklad obchodu s otroky jako evropského zločinu, a zákon z 23. února 2006, který naopak nařizoval začlenit do výuky zmínku o pozitivní roli kolonizace. V kontroverzi, která pak nastala, se někteří chytili díla největšího francouzského historika globálního obchodu s otroky Oliviera Grenouilleau, a poukázali na to, že Taubiřin zákon implicitně zakazuje učit o otrokářství uvnitř Afriky a v muslimských zemích. Následovaly útoky a žaloby na zmíněného historika, které byly asi nejtragičtějším vrcholem boje proti svobodě bádání.

Macronova vláda přidala významný útok na svobodu projevu v podobě „Loi Avia“ (Aviin zákon) z června 2020. Jmenuje se po černošské poslankyni Macronova hnutí, která zákon navrhla. Cílem tohoto opatření má být zamezení šíření nenávisti a dětské pornografie na internetu, ale samozřejmě vychází vstříc krajnělevicové snaze zamezit šíření informací o dění, které nevyhovují úzce ideologickému obrazu světa. A tady jsme právě u role svobody projevu, kterou Macron nechápe. Ta nemá sloužit k tomu, aby se lidi vykřičeli, ale aby byli informovaní a mohli se pak podle toho rozhodnout jako občané a voliči.

Přemýšlejme o civilizaci, než ji zrušíme
My jsme nyní vystaveni intenzivní kampani za „zrušení evropské civilizace“, kterou je nám zároveň zakázáno poznat. Já se už dlouho, asi od roku 2011, snažím provádět věcný výzkum historie myšlenky lidských práv, ale kupodivu i v této klíčové kategorii narážím spíš na všeobecný nezájem.
V USA naopak řadu let převládá přístup, který sugeruje lidem, že právní myslitelé osvícenství vlastně vítězství lidských práv překáželi, protože důležité bylo odvrhnout myšlení a dát průchod citům. Teprve sentimentalismus 18. století prý přiměl lidi k poznání, že otroctví je špatná věc a teprve vítězství citů nad myšlenkami otevřelo cestu k vítězství lidských práv. Nedávno se tato tendence zúžila ještě v tom smyslu, že se chronologická hranice vítězství citů posunula do 70. let 20. století, takže bylo i celé osvícenství (včetně Francie) prohlášeno za irelevantní.

Když jsem viděl, že i můj oblíbený historik, jeden z nejinteligentnějších účastníků debat, Dan Edelstein ze Stanfordu, uplatnil ve své nové knize The Spirit of Rights tento obrat k citům, vyjádřil jsem mu svou lítost nad tímto vývojem a navrhl mu, abychom o tom udělali debatu v našem časopise Opera historica. Doufal jsem, že bude souhlasit, jelikož se v knize zároveň snaží doložit, že francouzské osvícenství nebylo tak irelevantní, jak dnes tvrdí historici soudobých dějin. Dan souhlasil. Přizvali jsme k tomu významné francouzské historiky, mimo jiné zmíněného Oliviera Grenouilleau, který tady zhodnotil Danovy názory na abolici otroctví. Jelikož se debatuje o tom, jestli Francouzská deklarace práv z roku 1789 přeci jen neměla francouzské kořeny, přizvali jsme taky jednoho z badatelů o fyziokratech, Thérence Carvalho. Existuje domněnka, že právě fyziokraté představují domácí zdroj francouzské myšlenky lidských práv. Já jsem se vyjádřil k tomu, že vše nelze vykládat jen skrz city, jelikož musíme také vědět něco o tom, v čem vlastně myšlenka rovných a všeobecných lidských práv spočívala. Těžko bojovat za něco, co ještě neexistuje, někdo to musel vytvořit, a to se neobešlo bez středoevropských myslitelů přirozeného práva.

Všechno je online na webu www.opera-historica.com. Bdělý čtenář si všimne, že Dan zdůrazňuje ve své odpovědi význam katolické církve, která dala myšlence lidských práv metafyzické základy. To je bohužel další paradoxní rys americké debaty, panuje v ní zásadní příklon k zdůrazňování katolické církve a katolických myslitelů 20. století, jako byl Jacques Maritain, zatímco sekulární myšlení nenalézá obhájce. Tato tendence převládá u konzervativních myslitelů i akademických levičáků. Čím to je, nevím. Je v tom snaha převracet znaménka? Nebo snaha navazovat na náboženské myslitele tím, že si budeme hrát na zvěstovatele esoterických vyšších pravd? Nebo je to jen vina Johna Finnise a dominantního vlivu angličtiny v dnešním světě? Každopádně převládá představa, že sekularizace znamenala ztrátu jistot a zánik tradičních hodnot. V tom se paradoxně shodují konzervativní katolíci s muslimy. Momentálně není žádné organizované síly, žádné „sekulární církve“, která by tomu účinně oponovala.

Francie se vrhá do boje s mnoha nepřáteli, ale nejdřív si musí ujasnit, za co bojuje. Co chce obhájit. Civilizace, kterou je třeba bránit, není zdrojem všeho zla, jak tvrdí krajní levice, ani vrahem morálních jistot, jak tvrdí náboženští konzervativci.