Teoretik Pavel Kolář chválí rasistickou knihu, která obviňuje Čechy z iniciování holokaustu. Nahradí teorie realitu? Peroutka byl dle něj antisemita a obránci Izraele taky.

Po blogu „O české vině za holokaust“ žádala řada čtenářů, abych své kritické poznámky k mezinárodní knize o dějinách českých Židů zveřejnil ve vědeckém periodiku. Vyslechl jsem je, a proto v posledním čísle Českého časopisu historického vyšel v listopadu obsáhlý recenzní článek „Nad knihou o Židech a českém nacionalismu“ (ČČH 2020/3). O to víc mě překvapilo, když jsem dostal zprávu, že na webu seznamzpravy.cz vydal 6. 12. 2020 teoretik Pavel Kolář oslavnou chválu na tutéž knihu, v níž přitom ignoruje prakticky všechna prokázaná pochybení, lži, manipulace s prameny i omyly. Přidal k tomu ještě tvrzení, že Peroutka byl antisemita. O jeho údajných antisemitských článcích, které prý psal za druhé republiky v Přítomnosti, toho prý bylo hodně napsáno, takže to musí být pravda.

Neskrývám přesvědčení, že Kolářova „Esej“ byla psána na objednávku ze strany autorského kolektivu Čapková, Frankl, Koeltzsch a spol., aby tak vymazali dopad mojí kritiky. Kolář nám tady zopakoval, jak by sami chtěli být viděni: jako někdo, kdo bourá česká tabu, kdo objevuje nová témata. Jak jsem ukázal v recenzním článku, alarmisté z kolektivu Čapková-Frankl budí toto zdání jednoduše tím, že úmyslně necitují knihy, které byly na údajně tabuizovaná témata v Čechách vydány. Tito alarmisté by chtěli, aby veřejnost viděla jejich kritiky jako české nacionalisty. Kolář ochotně vyjádřil veřejně urážky, které Čapková zatím rozšiřovala poloveřejně. Ve skutečnosti jejich knihu kritizovali historici židovských dějin z Židovského muzea v časopise Roš chodeš a dále jeden historik německého osvícenství a lidských práv, totiž já.

Já se snažil překonat národovecký obraz dějin tím, že jsem sledoval „technické“ problémy soužití ve společnosti a začleňoval jsem do toho i Židy (viz The Enlightenment in Bohemia, Oxford 2011; Základní problémy studia raného novověku, 2013; Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti, 2016). Naproti tomu tento autorský kolektiv jen využívá Židy jako nástroj k vytvoření xenofobního obrazu Čechů pro západní publikum. Kolář čtenáře mate, když tvrdí, že chválená kniha „začleňuje židovské dějiny do celku české společnosti.“ Židé dřív chyběli v syntézách a učebnicích českých dějin. To už také není docela pravda, ale pomohli tomu jiní autoři už v 90. letech, ne tato kniha, která ani není syntézou českých dějin, takže nemá Židy kam začleňovat.

Proč je kniha rasistická?
Kolář jim odsouhlasil i tvrzení, že starší (tj. socialistická) historiografie prý tvrdila, že český antisemitismus šířila po Mnichově a za okupace jen „vlajkařská lůza“. To je účelové falšování bádání, které má vzbudit zdání, že toto kydání špíny je něco nového. Ve skutečnosti přeci socialistická historiografie neobviňovala ze sympatií k nacistům jen vlajkaře, kydala špínu na „českou buržoazii“. Slavné vyloučení Židů z advokátní a lékařské komory za druhé republiky, které uvádí Kolář, bylo citováno už v historiografii socialistické éry. Už kniha Město za mřížemi líčila návrhy protižidovských opatření jako iniciativu buržoazních spolků a „zrádné buržoazní vlády“, k tomu přidejme tendenční práce Václava Krále, Čestmíra Amorta a dalších. Obraz kolaborující lhostejné české veřejnosti byl dokonce zpopularizován v propagandistickém filmu Skok do tmy (1964). Jen komunisté směli být hrdiny.
Na tento druh historiografie tito alarmisté navazují, jen bez vysvětlení rozšířili obviňování „české buržoazie“ na celý český národ. I Kolář ve své „Eseji“ jen překřtil „buržoazii“ na „elity“ a zajímavě pak přešel od „elit“ k „českému národu“.

Jak jsem uvedl v závěru svého recenzního článku, nelze tvrdit o celém velkém kolektivu „Čechů“, že sdíleli nějaký názor, nebo koordinovali své jednání, když nejde technicky vysvětlit, jak by to dokázali. V podmínkách okupace neměli k dispozici média, kterými by se spojili, ani možnost vytvářet vlastní právní normy, kterými by koordinovali své jednání. Právě v tom, že tito alarmisté líčí údajný kolektivní antisemitismus, jako by to bylo něco Čechům vrozené, uplatňují rasistický způsob uvažování. Takové kolektivní antisemitské jednání by bylo jevem nadpřirozeným. Je to vidět také v kapitole o době socialismu, kde autorka Čapková mlčí o činnosti komunistických žurnalistů šířících antisionismus, ani jednou nezmiňuje ministra Kopeckého, a místo toho píše, jako by antisemitské názory byly Čechům vrozeny samy od sebe. Tím omlouvá komunisty a přenáší vinu na většinovou společnost. I to jí teoretik odsouhlasil, ostatně sám kdysi s Pullmannem obhajoval socialismus velmi podobnou taktikou. Přenášeli vinu z komunistů na „čecháčky“, jak jim pohrdlivě říkali.

Retušované dějiny Židů
Kolář v této kontrarecenzi retušuje a zmírňuje obsah chválené knihy, aby tak marketingově popíral kritiku vyslovenou v moji recenzi. Bohužel se i ve svých retuších dopouští nových chyb. Retušuje mylný údaj chválené knihy o údajném vyhnání Židů z královských měst v Čechách v 16. století a místo toho tvrdí, že v Čechách prý byli Židé vyhnáni z většiny měst, a proto prý „kvetli“ na venkově. To není o moc korektnější. Vážně je možné ignorovat velké obce v Praze, v Kolíně a Mladé Boleslavi? Praha byla nejpočetnější židovská obec v Říši římské národa německého.

Kolář s nekritickým nadšením přebírá výklad alarmistického kolektivu o první republice, a hovoří o „kontextu národnostně homogenního českého státu s jeho etnocentrickou ideologií“, kde to prý „židovské dějiny, stejně jako dějiny jiných menšin, neměly lehké“. To je zároveň hezká výmluva pro teoretika, který si nechce zjišťovat nic o reálném právním upořádání první republiky. A skutečně není pravda, že by v současných Čechách byla kritika první republiky vzácná a obtížná. Vždyť to je od jubilejního roku 2018 dokonce móda. Naproti tomu poctivou systémovou rekonstrukci prvorepublikové demokracie dělala naposledy Eva Broklová.

Chválená kniha prý Židy líčí jako aktivní účastníky vztahu k Čechům a Němcům, ne jen jako pasivní objekt česko-německého zápolení. Přesto jsou z tohoto aktivního vztahu pro jistotu vynecháni všichni aktivní Židé, kteří pomáhali aktivně budovat a udržovat prvorepublikovou demokracii. Alfred Fuchs byl z moci úřední vymazán z dějin. Ostatním Židům blahosklonný teoretik upírá možnost myslet si o první republice něco pozitivního. Takoví přehnaně aktivní židovští pamětníci jsou Kolářem opraveni, neboť se dopustili idealizace. Já myslím, že rabi Feder z Kolína měl o republice lepší úsudek než „odborník“ Kolář a jemu podobní.

Z druhé republiky se zastavím jen u Peroutkova antisemitismu. Co psala tehdy Peroutkova Přítomnost o Židech? Třeba zde otiskl článek Eduarda Basse vyvracející jakýsi nacistický seznam Židů v českém tisku, otiskl zdrcující recenzi na hru, která ukazovala, jak jsou Židé proměněni ve vepře, vykládal obsah norimberských zákonů, kritizoval pokrytectví Anglie a Francie v jejich přístupu k uprchlíkům, atd. I slavný úvodník č.7/1939 Češi, Němci a židé, je spíš protičeský. Peroutka v něm konstatuje, že antisemitismus se vyskytne u všech národů, kde je větší počet Židů, a že bychom byli taky takoví, jako Němci, kdyby se v době emancipace přidala většina Židů k Čechům a ne k Němcům. Za antisemitský bývá označován úvodník Pryč s humanitou, a co potom?, jenž vyšel 26. 10. 1938. V něm jde o to, že v zemi sužované nezaměstnaností a uprchlíky, je volba koho zaměstnat vždy tvrdá a vždy někoho poškodí. Ve vlastní zemi by měli mít přednost Češi. Není zde žádné nepravdivé obvinění proti Židům, žádné výzvy k nenávisti, natož ke genocidě. Je korektní shrnovat pro širší veřejnost obsah Peroutkových článků z doby nacismu slovem „antisemitismus“ a sugerovat tak jeho podporu genocidní ideologii?

V líčení okupace Kolář nepravdivě zmírňuje líčení amerického historika Frommera. Ten ve své kapitole nemluví jen o spolupodílu jednotlivých Čechů, ale v rozporu s realitou předstírá, že Češi kolektivně skrz okupační úřady, pouliční bouře a kolaborantské noviny sami popoháněli Německo k provedení holokaustu. Ve skutečnosti sám Frommer mluví o vlajkařské a fašistické lůze, ale před čtenáři předstírá, že popisuje obecné antisemitské jednání Čechů za okupace. K tomu se už nebudu vyjadřovat. Kolář také slepě přebírá tvrzení, že Čechům byl prý osud židovských obětí nacismu lhostejný. V tom jde ještě dál než Frommer, který jeden projev nesouhlasu uznal, i když si pravděpodobně spletl Prahu s Ostravou. Mně vrtá hlavou, jestli je Kolář opravdu tak neznalý dějin, když tohle napíše.

V poválečném líčení Kolář znovu slepě přebírá tu nejdrzejší tezi Čapkové, která ji zase slepě opsala od Láníčka. Teoretik říká: „Poválečné Československo je podle oficiální ideologie ´výlučně státem Čechů a Slováků´, pro židovskou národnost není místo.“ „Šlo o to, rychle se zbavit židovských uprchlíků, kteří nezapadali do koncepce ´očištěného´ národa.“ Čapková to prý zjistila „ze studia ministerských spisů“ (?), ačkoliv ve zmíněných pseudoobjevech Čapková ve skutečnosti odkazuje na americké články Edvarda Beneše, ve kterých ale nic o výlučném státu Čechů a Slováků není. Vše je v mé recenzi. A pokud něco zjistila z archivu komunisty ovládaného ministerstva vnitra, proč z plánů komunistů obviňuje celý národ?

V líčení poválečného života židovských komunit Kolář věří i tomu, že 50. léta byla prý dobou neobyčejného rozkvětu. Doplňme, že jakýsi pan Peter Hallama, který je spoluřešitelem grantu Kateřiny Čapkové, zase tvrdí, že neobyčejný rozkvět nastal v 80. letech. Čili si to shrňme: za demokratické první republiky židovské obce neuvěřitelně trpěly, pak přišel „vzdor útlaku“ rozkvět v 50. letech a ještě jednou za normalizace. Takže receptem je politický útlak.

Teoretik převzal nekriticky i představu o výrazném podílu Židů v Chartě 77, z níž jaksi přirozeně vyplynul zájem o židovskou kulturu. Mně připadá, že Čapková vlastně směsuje dvě různé věci: akci Pavouk z r. 1971, která sledovala osoby židovského původu, a existenci Charty 77. V prohlášeních Charty 77 se židovská tematika neobjevuje až do roku 1989. Podle mě Prohlášení Charty vyzývající r. 1989 k ochraně židovských památek nenavazovalo na dění uvnitř disentu, ale spíš na dění uvnitř židovské komunity. Co se tehdy dělo nebudu říkat, ale lze se o tom dočíst v pracích Blanky Soukupové, kterou Čapková úmyslně necituje. Přitom ve své kapitole zpracovává totéž, co před ní zpracovala už Soukupová. To je prohřešek vůči profesní etice, jak jsem uvedl v recenzi. Doufám, že k tomu přihlédne hodnotící panel GAČRu, protože tato kapitola má být výstupem z grantu.

„Proizraelské hulákání“ versus upřímná láska
Nikdo z autorského kolektivu si nešpinil ruce konfrontací se současným antisemitismem, zejména s jeho levicovou akademickou podobou. Tady mám na mysli činnost politologa Pavla Barši, který byl ve skutečnosti po léta spolupracovníkem Čapkové a Frankla v pražské pobočce New York University. Čapková dokonce citovává Baršu souhlasně jako teoretika sociální integrace. Mně osobně připadá zvláštní, že pro tyto moralisty jsou židovské tragédie 20. století zdrojem výnosných grantů, ale nechce se jim přiložit ruku k dílu, když jde o vyvracení současných obvinění proti Židům a Izraeli. Michal Frankl řeší dokonce dva granty na skoro stejné téma – jeden od GAČRu a druhý Eurogrant za 2 miliony eur. Měsíčně inkasuje odměnu z grantu + megaodměnu z eurograntu + plat zaměstnance Masarykova ústavu AVČR. Čapková na tento pseudovědecký opus čerpá také podporu z grantu GAČRu. Taky řeší dva granty současně na podobné téma, jeden od GaČru (GJ16-01775Y, doba řešení 2016-2018/20 a druhý taky od GAČRu. (GX19-26638X doba řešení 2019-2023). Její láska k židovství byla tak silná, že o druhý grant zažádala už v roce 2018, ještě před koncem prvního grantu, ještě než měla uzavřené výsledky, které by umožnily grant zhodnotit.

S pasivitou vůči současným problémům se teoretik Kolář vyrovnává v závěrečné úvaze, která mi připomněla demagogické projevy komunistického antisemity Václava Kopeckého. To se vyplatí odcitovat vcelku: „Znepokojivé je i sílící politické zneužívání židovské tematiky. Mám na mysli ono jalově „proizraelské“ hulákání, které není vedeno upřímným zájmem o židovství, nýbrž xenofobní protiarabskou záští. Ta paradoxně mobilizuje tradiční antisemitské stereotypy, jen je obléká do protiislámského oděvu. Antisemitismus je praformou všech xenofobií a není těžké uhodnout, kam se bojovníci za národní čistotu obrátí, jakmile protiarabská (nebo protiromská) tematika vyčpí.“

Takže podle Koláře antisemitské stereotypy neoživoval reportér veřejnoprávní ČT Petr Zavadil, když v únoru 2009 vysílal v Událostech ČT nepravdivé reportáže o tom, že izraelská armáda úmyslně vraždí palestinské děti. Stereotypy jsem měl „mobilizovat“ já, když jsem si jeho údaje pracně ověřoval a sepsal o nich blog „Jak ČT dezinformovala o válce v Gaze.“ Vyžadovalo to hodně hodin proseděných u počítače, hodně emailů do Izraele a vzdor romantickým představám kolegy Koláře jsem u toho nehulákal. Antisemitské stereotypy zřejmě neoživoval politolog Pavel Barša, když psal hluboce humanistické úvahy o tom, že do roku 1967 prý Židům holokaust nevadil a že to je vše izraelská propaganda. Ty jsem asi oživoval já, nebo Leo Pavlát, když jsme mu oponovali. I teoretická láska kolegy Koláře k Židům byla tak upřímná, že mu nic z toho nevadilo. K tomu, zda obráncům Izraele jde ve skutečnosti o přípravu antisemitských útoků proti Židům, až protiarabská tematika vyčpí, bych se snad ani nevyjadřoval.

To, že člověk s tak volným vztahem k historickým faktům je členem Vědecké rady ÚSTR, je pro mě nepochopitelné. My se s Pavlem z dřívější doby známe, ale tohle mě na něj mrzí.