3. Pohádka o legitimitě komunistického režimu

27. 07. 2022 | 11:37
Přečteno 2339 krát
Tentokrát z tvorby akademika Michala Kopečka, jenž Ústavu pro soudobé dějiny stanovil politický cíl: „revidovaný socialismus“.

I když mi mocenský zásah Ústavu pro soudobé dějiny AVČR narušil soustředění, studii o politickém myšlení belgického jansenisty Amanduse Bauwense jsem dodělal.

Jak se pozná legitimní stát?
Nebylo to nezajímavé. Zjistil jsem třeba, že Bauwens používá pojem „legitimní panství“ (imperium legitimum, facultas legitima) jen, když šlo o monarchii, kde je panovník omezen zákony. Protože to je skutečný význam slova „legitimní“ – je odvozen od slova „lex, legis“ (zákon) – a míní se tím stát, kde se vládne podle zákonů (...quam etiam adstringitur quilibet imperans, quo sensu facultatem legitimam et legibus conformem denotant).
Legitimní vláda měla respektovat minimálně dva statky občanů: život a majetek. A to i kdyby tak nebylo nikde stanoveno písemně! Toto přirozenoprávní omezení panovnické moci uznával i absolutista Jean Bodin v 16. století. A víte, jak říkal typu monarchie, kde vladař respektuje tyto základní statky občanů? Říkal jí „legitimní monarchie“. Takže o tom, co je legitimní stát, se v Evropě ví už dlouho. Chápal to tak i ten Bauwens píšící na začátku 18. století. Chápal to i osvícenec Christian Wolff, jenž takové ohleduplné monarchii také říkal regnum legitimum.
Na druhou stranu Bauwens chápal, že panovníkům, kteří vládnou bez ohledu na zákony (illimitato jure), okrádají poddané a svou moc ospravedlňují lhaním, se neříká „legitimní“. Říkal jim „machiavellisti“. Nezapomeňte prosím na tato slova. V dnešním dílu letního seriálu o Ústavu pro soudobé dějiny AVČR si totiž představíme tvorbu akademika Michala Kopečka, jenž umnými metodami dokazuje „legitimitu komunistického režimu“.

Ideolog „revidovaného socialismu“
Kopeček patří v kontextu ÚSD k těm, kteří komunismus obhajují tím, že jej bagatelizují (ve smyslu „verharmlosen“) tím, že relativizují jeho odlišnost od předchozích, soudobých i následujících režimů.
Kopeček si podobně jako Pullmann hraje na ezoterického historika intelektuálních dějin, který nahlédl hlubší dobro socialismu, jež je laické veřejnosti skryto. Toto hlubší dobro socialismu bylo dle Kopečka zakaleno jen tím, že jej pragmatičtí politici 50. let zakalili nacionalismem, což bylo ale dle něj nutné, protože zaostalé národy východní Evropy by socialismus bez nacionalismu nebraly. Ale socialismus po revizi – tedy jakýsi revidovaný socialismus – jenž se tu už už rodil v hlavičkách marxistických teoretiků, by byl asi ten úplně nejlepší politický systém, který tu mohl vzniknout, kdyby tomu „státní socialismus“ nezabránil. Ale dobrá zpráva je, že s pomocí Ústavu pro soudobé dějiny ještě můžeme revidovaný socialismus mít.

Každý režim se prý nějak legitimizoval
Svoje teoretické skici představil Kopeček v knize s poetickým názvem „Hledání ztraceného smyslu revoluce“, jež vyšla v roce 2009. Je to jediná monografie, kterou akademik napsal. Týká se různých publicistů z doby mezi Únorem 1948 a destalinizací roku 1956 (Lukács, Nejedlý, Kosík, Baczko, Leszek Kolakowski).
V Kopečkově knize je hlavním argumentem cizí slovo „legitimita“. Komunistickou propagandu omlouvá tím, že každý režim se přeci nějak „legitimizoval“ (s. 106) a jelikož i komunistický režim se „úspěšně“ legitimizoval, byl vlastně legitimní! Podle Kopečka totiž „legitimita v širším smyslu znamená uznání práva autority na výkon moci, především fyzické…Každá společnost je vždy nějakým způsobem konfrontována s otázkou, zda a proč si daný řád (…) zasluhuje loajalitu.“ A měli občané ČSR po Únoru možnost „neuznat „autoritu na výkon moci“?
I západní demokracie udělaly podle Kopečka chybu, když odmítaly komunismus, protože jejich názory nebyly vědecké, nýbrž „byly zakotveny v teorii totalitarismu, jejímž základem je morální soud a snaha o legitimizaci vlastního řádu.“ (s. 107) Tím „vlastním řádem“ má český akademik na mysli demokracii. Západní demokracie totiž není dle akademika Kopečka lepší, než komunismus, je jen „legitimní do té míry, nakolik společnost (…) podporuje její politický projekt.“ (s. 110)
Jak jsme viděli výše, není Kopečkova interpretace „legitimity“ správná. Na to, aby byl nějaký režim v Evropě uznán za „legitimní“ musel splňovat aspoň minimální mravní kritéria, přičemž i teoretici absolutní monarchie uznávali, že musí respektovat život a majetek občanů. Komunistický režim sahal lidem na soukromý majetek, zákony si ohýbal, a proto by byl podle kritérií evropské politické tradice považován spíše za machiavellistický či tyranský, ne za „legitimní“.
Kopeček sice tuto tradici nezná, přesto je pro něj hlavním argumentem právě domnělý vývoj evropského politického myšlení. (s. 106) Podle Kopečkových představ se prý dřív režimy legitimizovaly odshora dolů, od dob Rousseauovy „doktríny společenské smlouvy a přirozených práv člověka“ a francouzské revoluce se prý režimy legitimizují zdola nahoru, tj od lidu.
Ve skutečnosti se už dřív režimy „legitimizovaly“ odvoláním na „souhlas lidu“ (consensus populi). Tak psal ostatně i ten Belgičan Bauwens v roce 1724. Tady znovu vidíme, že Kopeček dějiny evropského vývoje nezná. Společenská smlouva nezačíná až s Rousseauem, ale rozvinuli ji slavní protestantští autoři 17. století (Grotius, Pufendorf, Locke), i méně slavní katolíci. Rousseau ve Společenské smlouvě o lidských ani přirozených právech vůbec nepíše! Ten, kdo si Rousseauovu společenskou smlouvu přečte, zjistí, že vůbec nebyla smlouvou mezi panovníkem a poddanými!

Chybou prý nebyl socialismus ale jeho nacionalistické znečištění
Podle Kopečkova kluzkého stylu měl komunismus „legitimizační potenciál“ a lidé ho chtěli. Kopeček totiž podobně jako další apologeti socialismu z ÚSD ignoruje násilí a zákazy, které dozajista výrazně zvýšily ochotu občanů „uznat autoritu“! On vidí mocenské procesy proti politikům (Horáková, Slánský), ale vůbec ne regionální procesy proti rolníkům, učitelům, posílání do TNP atd.
Místo toho líčí Kopeček komunistický režim jako „nacionalistický režim“ , který lidé sami chtěli. V souladu se sudetoněmeckou interpretací, kterou teď přejali i Američani, tvrdí Kopeček: „Odhlédneme-li od politického uspořádání státu, je svým způsobem možné poválečné Československo zbavené vyhnaných sudetských Němců chápat jako naplnění dávných českých nacionalistických snů o národním státě v hranicích korunních zemí.“ (s. 132)
Jenže od toho „politického uspořádání státu právě odhlédnout nemůžeme, protože v ČSR vládla komunistická strana, nevládl tu „národ“. V KVP byly nacionalistické strany zakázány, stát dělal, co SSSR poručil. Ve slovech o „dávném snění o národním státě“ se bohužel odráží opět Kopečkova neznalost dějin politického myšlení, tentokrát českého.
Komunisti sice aktivně potírali buržoazní nacionalismus – nejen na Slovensku, ale i v Čechách - , ale tento zádrhel Kopeček řeší stanovením ezoterické zásady, že historik má zjevné pravdy ignorovat: „Úkolem historiografie je generalizující a „zjevné“ představy kriticky zkoumat“ (s.123) Tedy ignorovat to, co se mu nehodí a předstírat, že lež je skrytou pravdou, kterou laická veřejnost , upnutá na „zjevné pravdy“, nevidí.

Kopeček to dokazuje ponorem do tvorby Zdeňka Nejedlého. Podle Kopečka byla nacionalistická legitimizace komunismu u nás založena na koncepci českých dějin, kterou vytvořil Zdeněk Nejedlý. „Z historického pohledu ji měla podložit Nejedlého adaptace marxistického dějepisectví na mainstreamovou českou dějinnou interpretaci.“ (s. 132)
Nejedlého Dějiny národa českého z roku 1953 se ale týkají jen nejstarších dějin. Zdá se, že Kopeček vycházel jen z názvu Nejedlého díla. Jako by mu nějaká neviditelná vesmírná síla bránila přečíst něco víc než nadpisy! Myslím, že tuto vesmírnou sílu známe, říká se jí lenost. Ovšem druhá síla, jíž se říká ambice, nutí lidi jako je Kopeček, aby psali tuto schématickou obviňovací historiografii.
Nejedlý vyjádřil své představy o moderních českých dějinách v jiném dílu, které akademik Kopeček ignoruje. Je to brožura T. G. Masaryk, kterou vydalo ministerstvo informací v nákladu 100 tisíc výtisků ke stému výročí Masarykova narození v roce 1950. V ní lze vidět, že v koncepci tehdy prosazované, šlo hlavně o zpřetrhání spojení s demokratickým myšlením předchozí éry. S vývojem, který vyvrcholil v první republice.
Z brožury lze leccos pochopit i o tom, co komunisté z nacionalismu využívali a k čemu. Nejedlý zde líčí první republiku jako zradu na skutečné vůli lidu, který chtěl socialismus. Jako výtvor lidí, kteří odmítli přijmout světový význam VŘSR. Po roce 1945 si už lid svou republiku ukrást nenechal a zabránil „puči z února 1948“. Takže vzdor ezoterickým zásadám kolegy Kopečka komunistický režim byl skutečně zaměřen na obranu socialismu a „prorusko-socialistický“ nacionalismus byl pro něj jen berličkou.

Promarněná příležitost k „revizi socialismu“
V závěru Kopeček lituje promarněné příležitosti, kterou skýtal marxistický revizionismus (s. 293). Dle úvodních slov zřejmě věří, že disidenti a demokrati jsou „přirozený nástupce revizionismu“. (s. 47) a marxismus selhal jen proto, že se „delegitimizoval“ a nedokázal se reformovat. Zdá se mi, že nebere v úvahu, že uspořádání státu je reálný technický problém, který již řešili mnozí evropští myslitelé před marxisty a současně s marxisty. K nim patřili i čeští republikáni začátku 20. století.
Kopečkovo podání začíná po vzoru socialistické historie až marxisty a řešení hledá jen v uzavřeném světě marxistických teorií, jež se o meze reálného světa nestaraly. Revizionista Gyorgye Lukács prý věřil v obnovení „jednoty subjektu s objektem“, kterou rozrušil kapitalismus (s. 61). (Proletariát dosáhne magického "procesu zvěcnění" tím, že provede "vlastní sebeuvědomění". Kopeček ovšem tomuto procesu neříká "krádež" nýbrž "ojedinělá přeměna světa".) To je esoterické blouznění, které nemá žádný praktický význam, leda by tím Lukács poeticky vyzýval k tomu, aby si proletariát „subjektivně“ přivlastnil „objektivní“ majetek jiných lidí. Teoretické floskule revizionistů možná byly přínosné tím, že ukazovaly hranice toho, co je v rámci marxismu pořád ještě povoleno. Ale pro badatele svobodné, kteří už na marxistická dogmata nemusí brát zřetel, nemají tyto fráze žádný význam.

Mám určitou obavu, že Kopeček, Pullmann a další chtějí toto schématické teoretické blouznění opět učinit závaznou normou pro humanitní vědce. A tentokrát nevnucuje toto omezení vědě stát, vnucování vzniká zevnitř, z vědecké komunity.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy