Pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny AVČR vědecky vyvrátili, že Sametová revoluce znamenala revoluční změnu.

Svátek 17. listopadu mi připomněl, že bych měl pokračovat ve svém seriálu o podivuhodných objevech pracovníků Ústavu pro soudobé dějiny AVČR. Tento úžasný kolektiv objektivních vědců se totiž nezabývá jen obhajováním socialismu, ale věnuje se náležitému popírání polistopadové demokracie. V přísně vědecké terminologii těchto odborníků se polistopadové éře ani nesmí říkat demokracie, říkají tomu doba postsocialistická. Za účelem korektního poučení z krizového vývoje po roce 1989 vytvořili v roce 2017 pracovní skupinu pro dobu postsocialismu, kterou začátkem roku 2022 v tichosti rozpustili. Nejdůležitějším plodem činnosti tohoto týmu básníků byla kolektivní kniha Architekti dlouhé změny pod vedením refomně-socialistického barda Michala Kopečka a pak četné články a veřejné projevy Adély Gjuričové.

Dvě metody: stírání rozdílů a přenášení viny
Zrekapitulujme si ale nejprve, co už jsme se o přístupech těchto skvělých odborníků dověděli. Zjistili jsme, že výzkumní pracovníci ÚSD AVČR obhajují socialismus dvěma hlavními metodami. Zaprvé je to přístup Kopeček-Gjuričová(-Pullmann), který spočívá ve stírání rozdílu mezi totalitními režimy a jinými formami státu. Tento přístup, který asi nejvíc zpopularizoval Pullmann z FFUK, získal určitou oblibu u širší veřejnosti, která takovým rozdílům stejně nerozumí, takže uvítá názor, že rozdíly vlastně neexistují. V tomto přístupu se hříchy komunismu nezastírají, ale líčí se jako důsledek přetrvávající existence „státu“ jako instituce. Druhý přístup je metoda Spurný-Čapková, která zase spočívá v přenášení viny za různé hrůzy totalitních režimů na většinovou společnost – většinou na všechny Čechy, ale někdy i na celé lidstvo. Tento přístup vychází vstříc představě snobské nadřazenosti lidí, kteří si představují, že si připouští nepříjemné pravdy, takže má větší ohlas u novinářů. U širší veřejnosti ne.

(Jak mám tu metodu přenášení viny vysvětlit? Vezměme si třeba, že vyjdete z faktu, že ministr propagandy Václav Kopecký z KSČ podporoval šíření antisemitismu. Kopecký byl Čech. Jeho posluchači byli Češi. Takže z toho tak nějak vynecháte toho Kopeckého i to, že byl z KSČ a necháte jen, že mezi Čechy byl rozšířený antisemitismus.)

V podstatě ale oba směry vyústí v jakousi novou verzi teze o ukradené revoluci. Přístup těchto lidí k polistopadové demokracii mi připomíná přístup komunistických propagandistů k první republice. Podle Nejedlého, Slánského i Kopeckého (a mnoha poslušných historiků) byl vznik RČS v roce 1918 jakýmsi podvodem na pracující lid. Zatímco pracující lid prý chtěl sovětský socialismus, a za to bojoval, buržoazie vnutila lidem nějakou buržoazní demokracii. Buržoazní demokracie nebyla opravdová, byla jen formální, protože nenastolila socialismus. Jen v socialismu totiž vládne lid. Sametová revoluce je současnými apologety socialismu interpretovaná stejným způsobem. Sametová revoluce nebyla skutečnou revoluční změnou, která měla nastat. Tou správnou změnou by neměl být návrat k „státnímu socialismu“, měla by to být nějaká budoucí utopie, kdy stát paralyzovaný neziskovkami a nadstátní EU už nebude schopen plnit žádnou z hlavních funkcí, která zajímá vás, obyčejné lidi (např. poskytování veřejného školství a zdravotní péče, sociální podpory, dopravu), ale zato státu zůstane ta nejdůležitější funkce: bude platit tyto ideologické demagogy, kteří budou plnit úlohu kněží novodobé theokracie.

Popírání změny: revoluce ještě nepřišla
Dnes bych vás rád blíže seznámil s metodou Kopeček-Gjuričová (stírání rozdílu). Tito dva autoři se vzájemně doplňují v tom smyslu, že Kopeček kluzkým intelektuálním jazykem říká nebulózní teze, které Gjuričová v rozhovorech pro média říká na plnou hubu. Hlavním nástrojem jejich interpretace je, že prostě zcela ignorují, že se po Sametové revoluci změnila státní forma ze socialistického státu na parlamentní demokracii, že se změnila ústava i pojetí občanských práv. Místo toho se zabývají jen tím, co bylo údajně stejné.

Kopeček ty svoje kluzké intelektuální floskule rozvíjí už z doby kol. r. 2010, kdy se tento zaměstnanec Akademie věd postupně v různých textech doma i v cizině prezentoval jako odvážný bojovník proti „neoliberální hegemonii“ a „kapitalismu“. To byl první krok k anulaci Sametové revoluce, neboť tím odignoroval politickou změnu, která nastala po listopadu, a místo toho podsouval, že tu nastala pouze ekonomická změna – tedy nastolení kapitalismu (neboli „neoliberalismu“). V roce 2014 na to dostal od GAČRu grant s názvem „Expertní kořeny postsocialismu: český případ 1980-2000“, jenž řešil společně s Ústavem českých dějin FFUK v letech 2015-2017. V Kopečkově kluzkém stylu bylo cílem grantu vyjít z předem daného závěru, že „..to, co se nazývá “neoliberálním vládnutím”, bylo umožněno nikoliv jen importem západních politických a kulturních vzorců, nýbrž také řadou intelektuálních, mentálních i socio-kulturních kontinuit s dobou pozdního socialismu.“ Těmi západními kulturními vzorci má na mysli demokracii a lidská práva, „kontinuitou s dobou pozdního socialismu“, má na mysli zachování státu a jeho základních funkcí. Výsledky vydal ve sborníku Architekti dlouhé změny v roce 2019. Domněle by se tu měly řešit obory právní vědy, vedení podniků (managerismus), psychologie, sociologie, ekologie a urbanismu. (Divný to výběr!) Jako celek to má spíš pocitově navodit dojem, že údajně rychlé nastolení „neoliberalismu“ bylo ve skutečnosti pokračováním technik „státního socialismu“, jenž je tím demaskován jako ne dostatečně autentický socialismus. Zároveň je polistopadová demokracie demaskována jako ne dostatečně demokratická. Výsledkem je prostě dlouhé trvání, změna ke skutečnému socialismu teprve musí přijít!

Ale přejděme raději k přímočařejší tvorbě Adély Gjuričové. Ta vyšla zřejmě ze školy Jiřího Suka, protože ve vědecké tvorbě se věnuje jenom detailnímu rozebírání úzkého období 2-3 let před a po roce 1989. Ty příspěvky jsou poměrně věcné, nejsou ulítlé, ani abstraktní, ale je v nich patrný ten selektivní přístup.
Přímočará ideologická vyjádření dala zejména v řadě rozhovorů z posledních let, kde otevřeně popírala význam Sametové revoluce. V rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas se pohoršuje nad tím, když se Sametová revoluce vykládá jako něco pozitivního, jako nastolení demokracie: „(..) učí se tedy [o Sametové revoluci] jako budování liberálně demokratického systému, osvobození různých skupin - opravdu takto jako se to pozitivní učí.“ S tím ovšem nemohou levicoví (státem placení) akademici souhlasit, neboť pád socialismu znamenal ztrátu „sociálních jistot“: „A proti tomu se už nějaký čas zejména mladší generační kohorty bouří. Existuje velmi kritický pohled na 90. léta právě z pohledu sociálních a ekonomických změn, jako veliké zchudnutí části populace, jakési rozvrácení některých sociálních jistot socialismu a tak dále. To je ta levicová kritika.“
A tato levicová kritika říká, že Sametová revoluce nebyla změna: „Právě. Ono se to většinou chápe politicky jako levicové prohlášení, když se řekne, že existovala spousta kontinuit mezi 80. a 90. lety, že se ta revoluce nechápe jako ten opravdu veliký zlom a tak dále.“
Zároveň tady asi nějaká změna byla, protože podle akademičky nastalo „velké rozkrádání“: „Současná levicová generace, zároveň prostě, přestože také nestaví na příliš hluboké analýze, prostě o tom bude mluvit jako o velkém rozkrádání, úplném průšvihu a rozvratu. Politika v tom samozřejmě hraje velikou roli.“ Tady užívá Gjuričová pojmu „politika“ jako synonymum demokracie. Otevřeně zavrhovat demokracii si nedovolí, tak tomu říká „politika“. Kdyby tady po roce 1989 nebyla nastolená ta „politika“, mohlo tu být pořád krásně…
Pracovníci z Ústavu pro soudobé dějiny odmítají polistopadovou demokracii, ale jen proto aby se zastali těch „poražených“: „(..) hlas těch poražených je samozřejmě strašně slabý v učebnicové historii, která jako vítězně buduje, úspěšně, ten liberálně demokratický řád a tržní ekonomiku. Lidé, kteří tam na konci komunismu opravdu prodělali, a nemuseli to být vůbec nějací vysoce postavení komunisté, tak ti tam ten hlas zatím nedostávají.“ Připadá mi paradoxní, že výzkumní pracovníci z Ústavu pro soudobé dějiny odmítají demokracii, jelikož prý před 30 lety vedla ke zchudnutí obyčejných lidí, ale zároveň podporují klimatickou politiku, která povede k zchudnutí lidí dnes.

Dvě ukázky metody „stírání rozdílů“
Dovolím si na okraj uvést dva hezké příklady užití metody „stírání rozdílů“, které lépe ukážou, jak to funguje. Jedním je příspěvek jistého Jana Dobeše, tehdy z ÚSD, který Gjuričová vydala ve sborníku Dlouhý volební rok. Dobešův příspěvek je obhajobou střediskové soustavy českých vesnic, kde v úvodu argumentuje tím, že ta myšlenka je přeci strašně stará, mnohem starší než socialismus. Už ve 30. letech s tím přišel nějaký Walter Christaller a předtím se o tom mluvilo již v 19. století! Takže na tom fakt není nic nového, nic totalitního, byla to historická nevyhnutelnost… V Čechách bylo prostě příliš mnoho vesnic a obcí, bylo třeba je odstranit. Souvislost s kolektivizací ani znárodňováním majetku obcí nehledejme! Uvědomme si, jak hrůzná je toto metoda výkladu a co všechno by s ní šlo obhájit (Navíc ten Christaller byl německým nacistou.)
Druhým příkladem je Kopečkův příspěvek do sborníku Václava Bělohradského Lidská práva – (ne)smysl české politiky? z roku 2015. Tady je zpochybněna hodnota lidských práv poukazem na údajnou starší tradici. Důkazem mu nejsou vlastní výzkumy, nýbrž údajné objevy „současných historiků“. Jednak se prý přišlo na to, že myšlenka lidských práv nevznikla v osvícenství. Zároveň ji zřejmě vymysleli někde mimo Evropu (s. 168) Od toho 18. století, (kdy údajně nevznikla) byla ale zneužívána k mocenským účelům, jelikož ji zneužívaly vlády států. Teprve od 70. let ji užívají nadnárodní neziskovky k výhradně mravním účelům. Výsledkem je, že „stará myšlenka“ lidských práv už dnešní státy vůbec nemusí zavazovat. Bohužel americký levičák Samuel Moyn, od něhož Kopeček opisoval, nikde nevysvětlil, v čem má nové pojetí spočívat. Řekl jen, že musíme poslouchat nadnárodní neziskovky…


„Všechno bylo totalitní“, aneb důsledky historických dezinformací
Může vypadat paradoxně, že metoda "stírání rozdílů", která se prezentuje jako vrchol intelektualismu, má ohlas právě u obyčejných lidí. Ale ono to vychází vstříc představě, že všechno bylo dycky stejný a oni se tam nahoře dycky nějak dohodnou… Odcituju vám dva názory z lidu. První je z diskuze pod rozhovorem s paní Gjuričovou na novinky.cz. Uživatel P. Š. zde vyvodil: „(…) Ti co se po revoluci chopili moci, většinou s komunisty vládnoucí, hodnoty politiky nikam nepozvedli. Stále vládnou vítězné strany s koaličnimi partnery, stejně jako za socialismu vedoucí strana s partnery v Národní frontě. Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Prostě nikdy žádnej rozdíl, všechno furt stejný.
Druhý příklad je z diskuze pod článkem o problémech ÚSTR, kde neznámý pisatel vyložil toto: „Díky odvěkému a přetrvávajícímu parazitnímu charakteru vládnoucích vrstev se dosud žádný režim na světě ani zdánlivě nepřiblížil ideální společnosti a vždy měl více nebo méně totalitních rysů.“ Pak na téma polistopadové demokracie uvádí, že to byla vlastně taky totalita: „Korupční spolčení partajních mafií s kapitálem kriminálního původu, vládnoucí pomocí kapitálu a médií pod pláštíkem demokracie a tržní ekonomiky, je velmi hnusnou formou totality.“
To jsou důsledky historických dezinformací. Rozlišení demokracie od totality by měli dle našich osnov ovládat už středoškolští studenti u maturity. Zatím vidíme, že v důsledku matení pojmů ze strany autoritativních institucí, které ovládli apologeti socialismu, si lidé myslí, že všechny státy byly vždycky totalitní. Kromě států totalitních samozřejmě. Ty totalitní nebyly. Jak se má potom lidem, kteří demonstrují za Babiše, vysvětlit, co je v sázce?