V nové knížce o zrušení nevolnictví ukazuji, jak se nesvoboda stala výjimkou z pravidla. V době postcovidové se nám to obrací.

Nezastírám, že inspirací pro mou knížku Zrušení nevolnictví bylo působivé dílo Oliviera Grenouilleau La révolution abolitioniste z roku 2017, v němž rozebírá rušení otroctví v globálním měřítku. Je to možná jediná knížka, která to téma vzala vskutku celosvětově, nejen Ameriku, nebo evropské kolonie. Přesto v ní zcela chybí cokoliv o východoevropském nevolnictví. (Grenouilleau nicméně věnuje velký prostor zotročování Slovanů ze strany Tatarů a Turků.) Při čtení jsem si kolikrát říkal: a jak to bylo u nás?

Normální bylo být nesvobodný
Západní historici otroctví totiž většinou nedokážou vzít v potaz, že dřív byla svoboda výjimečná věc. Privilegium. Ono se i pro pravdu těžko hledají formulace. Při nedávné bouřlivé diskuzi o Projektu 1619 v USA přišli odpůrci alarmistů s pokusem vyjádřit realitu tvrzením, že „kolem roku 1600“ bylo otroctví celosvětově normální. To je taky přehnané a nepřesné. Nebyli všichni otroky, a ani nevolnictví nebylo tehdy ve východní Evropě běžné. Situace venkovských poddaných se u nás zhoršila až během třicetileté války. Ani později se nedá říct, že by všichni byli nevolníky. Ale taky se nedá říct, že by většinové obyvatelstvo venkova bylo svobodné. Nejpřesnější je říct, že svoboda byla výjimka, kterou bylo třeba dokazovat.
V knížce k tomu mám řadu případů lidí z našich zemí, kteří byli třeba i po letech popotahováni k soudům, protože třeba vrchnost jejich rodičů tvrdila, že nemohou řádně doložit své osvobození a musejí se vrátit do služby. Zdá se, že velmi aktivní byl v tomto ohledu František Eusebius Žďárský ze Žďáru, pán na Kladně, který takto obesílal lidi po celé zemi. Normální bylo být nesvobodný. Výjimky z nesvobody bylo třeba obhájit.

Kdo má co dokazovat a co je normální
A o to právě jde, o to, co je východiskem. Dokud se vycházelo z toho, že je normální být něčí poddaný, poddaný musel dokazovat opak. Jedním z bodů obratu byl roku 1734 spor o urážlivou tezi Johanna Esthora z Giessenu, že původně byli všichni poddaní nesvobodní, a proto mají vždy důkazní břemeno. (Zrušení nevolnictví, s. 53)
Teprve když se vžilo, že normální je být svobodný, musely opak dokazovat vrchnosti. Pokud neuspěly, vidíme to na sporech z Francie, nastoupila jakási presumpce svobody a poddaní dosáhli osvobození od sporné povinnosti. (Tzn. že třeba vrchnost neprokázala proč má nárok na podíl z dědictví poddaných, tak svůj nárok ztratila.)

Svoboda byla cílem
Ale kdy ten obrat nastal? Tady se to těžko vyjadřuje i mně. Stane se, že jako historik narazím v dokumentech starých dob na názory, které by si ti lidé tenkrát ještě neměli myslet. Ze sporů a dobových komentářů jsem třeba poznal, že v rovině filozofické se svoboda jako cíl uznávala už „dřív“. Od kdy? Nejspíš už od dob antiky. Advokát Franz Ignác Tham bránící roku 1665 jistou dívku Rosinu Müllerovou před znevolněním (s. 8-9), argumentoval větami římského práva, které stanovovaly, že všichni se rodíme svobodní a znevolnění by mělo být nahlíženo jako výjimka, kterou je třeba dokázat. Když pán svůj nárok dokázat nemůže, měla by nastoupit presumpce svobody (favor libertatis). Tedy Tham se v roce 1665 snažil prosadit onu výměnu premis, o které jsem mluvil, ale zkoušel to moc brzy. (Přitom by podobné názory mělo přinést až osvícenství, nebo aspoň sekularizované přirozené právo!) Ale v římském právu všechny ty věty, které citoval, opravdu jsou. Šlo prostě jen o to, přenést tuto fïlosofii do živé kultury. Změnit ji v uznávanou konvenci.
Ale stejně tak zase učený premonstrát Godefridus Stehr v době baroka argumentoval ve prospěch poddaných větami z bible. Lidstvo je velká obec svobodných lidí, výjimky je třeba zdůvodnit. Takže i on chtěl výměnu premis, taky nečekal na osvícenství, navíc argumentoval z bible.
Biblický argument nezapadl, vrací se nám v době přípravy Všeobecného občanského zákoníku. Josef Bernhard Holger ve svých poznámkách k původnímu návrhu přidal taky katolický názor o tom, že lidstvo je celosvětové společenství svobodných lidí nadaných rozumem, a proto nelze připustit nevolnictví, ani otroctví. (Zrušení nevolnictví, s. 160)
Oba – kněz i právník – argumentovali ve prospěch revoluční premisy svobody na základě velmi tradičních zdrojů: bible a římského práva. Budiž to poznatkem, že kořeny svobod sahají v evropské kultuře mnohem hlouběji, než si myslíme. Možná ta školní představa o moderním vývoji před a po revoluci není úplně korektní.

Může se nevolnictví vrátit?
Z knížky Oliviera Grenouilleau jsem si ale jako hlavní ponaučení odnesl poznatek, že novověké otroctví bylo všude nastoleno nejprve jako praxe a teprve pak to bylo nějak právně legalizováno. (Proto je bláhová představa, že pro odstranění otroctví stačilo ho prostě právně zakázat!) Ale zrovna tak se v tomto pořadí může nesvoboda zase vrátit.
My dnes žijeme opět v době jakési výměny premis. Netransparentní hnutí prosazující klimatická omezení, nebo extrémní lockdowny během covidu, se zaštiťují nebezpečnou ideologií, která opět dělá ze svobody výjimku. Nenápadně vám podsouvají premisu nesvobody. Osobní svoboda, včetně svobodného pohybu, se během covidu označovala za něco nemorálního, na co ani nemáte nárok, čím škodíte společnosti. (A zdá se, jako by se hledala nová nemoc, která by tuto argumentaci pomohla prodloužit.) Klimatická ideologie přichází se stejnou argumentací, jen do role podmínky staví místo epidemie nepostižitelnou klimatickou „krizi“. Hospodářské důsledky těchto opatření berou lidem možnosti se svobodně uživit a tím nastolují jakési „přirozené“ omezení svobody. Chudoba a nedostatek možností vytvoří de facto nevolníky velmi snadno a rychle. I bez právního znevolnění. Je třeba vědět, čeho jsme za 300 let moderní doby dosáhli, abychom věděli, co máme hájit.

Skutečné argumenty ve prospěch svobody z doby před 1781:
„Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“
List Galatským 3.28 (Citoval premonstrát Godefridus Stehr v době baroka.)

"Natura enim omnes liberi nascimur." („Od přírody se všichni rodíme svobodní.“)
Institutiones, I.5. (Citoval Ignác František Tham ve sporu o znevolnění Rosiny Müllerové)