Pokud v pohledu na 19. století opustíme národovecké pojetí dějin, nabízejí se nám k zamyšlení tyto čtyři otázky.

Jde o starší esej, kterou jsem napsal k 100. výročí smrti Franze Josefa pro Lidové noviny. Posloužila jako úvod k našemu seriálu článků o této době. Nyní poslouží jako ukázka mého skutečného způsobu myšlení o dějinách. (Psal jsem to jako professeur invité na EHESS v Marseille, proto tam je řeč o Francii.) Vyšlo v LN 19. 11. 2016, příloha Orientace.

Přiznejme si, že doba Františka Josefa I. představuje pro většinu Čechů jakési hluché místo v českých dějinách. Z učebnic ji známe z pohledu národních dějin. Vypadá jako doba neúspěšných bojů za národní práva, která vrcholí debaklem Badeniho jazykových nařízení. Tento národovecký pohled na věc musí v lidech nevyhnutelně vyvolat dojem, že tehdy se ještě nic zvláštního nedělo, jelikož všechno zajímavé se zdá začínat až s první republikou.

Vedle tohoto národoveckého obrazu existuje v českém povědomí i obraz nostalgický, který vnímá vládu Františka Josefa jako idealizovanou belle époque, kdy na sebe ještě lidé byli slušní, svět byl naposledy v pořádku a stařičký mocnář byl jakousi záštitou stability. Nostalgický obraz doby Františka Josefa I. má velký význam i pro české monarchisty. Jenže právě monarchismus, kterému podlehli i někteří historici, by nás měl varovat. Pozitivní přehodnocování má své meze.

Při koncipování našeho seriálu o době Františka Josefa jsem nechtěl následovat ani jednu cestu. Připadá mi, že nadešel čas, podívat se na éru Franze Josefa jako na dobu, kdy se u nás začíná rozvíjet řada moderních institucí, ale dívat se na ně realisticky. V národoveckém i nostalgickém obrazu dějin zůstal tento institucionální vývoj poněkud „upozaděn“, přitom si už doboví právníci všimli, že většina evropských monarchií prodělává takové vnitřní změny, že už se zdráhali považovat je za monarchie. I u nás tento vývoj komentoval třeba Edmund Bernatzik ve spisu Republika a monarchie (1892).
V době Františka Josefa se monarchie stává konstituční, vznikají politické strany, lidé zažívají předvolební kampaně, je to zlatá éra spolků a papírových novin. Kontinuální vývoj institucí, na kterých stojí občanská společnost, začíná už tenkrát, a ne až za první republiky. Starší národovecké dějepisectví tento fakt odmítalo uznat s poukazem na neúspěchy a omezení, která byla spojena s veřejným životem „žaláře národů“. Ale přesto lze pořád připustit, že česká společnost tehdy sbírala přinejmenším zkušenosti a negativní zkušenosti jsou taky důležité.

Zajímá-li nás tato „prehistorie“ občanské společnosti, pak je praktické zaměřit se na dějiny institucí a činností, které byly – a stále jsou – nutné k tomu, aby udržely společnost takříkajíc pohromadě. O něco takového jsme se pokusili v naší kolektivní knize Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti (2016), na kterou seriál v Lidových novinách do jisté míry navazuje. Mohu s potěšením říci, že tady ve Francii, kde píšu tyto řádky, se historiografie ubírá podobným směrem. Právě během mého pobytu zde bylo veřejnosti představeno podobně zaměřené kolektivní dílo La vie intellectuelle en France, které se rovněž snaží spojit intelektuální dějiny, dějiny médií a vědeckých institucí, aby rekonstruovalo vývoj „veřejného vyjednávání o společnosti“ v průběhu 19. století.

Které jsou tedy ony činnosti a instituce, jež považujeme za nutné pro udržení občanské společnosti? Určitě sem patří parlamentarismus a „klasické“ dějiny politických bojů, které by ale měly opustit jednoduché národovecké hodnocení. Zadruhé je třeba brát v potaz i vývoj práva. Uvědomuji si, že právo stálo v Čechách vždycky na okraji zájmu, ale myslím, že ignorovat ho je chyba. Bez práva se přeci žádná společnost neobejde a historie, která se omezí jen na dějiny „bojování“, vlastně jen podporuje extremismus. Třetí nutnou a zanedbávanou oblastí, jsou dějiny médií. Přechod k účasti širších vrstev na veřejném životě bez nich nebyl možný. Konečně bychom neměli ztrácet ze zřetele ani církve a náboženství, které ani v době Františka Josefa nezmizely z veřejného života. Každá z těchto čtyř oblastí „sociální“ činnosti – politické boje, právo, média a náboženství – přinesla v době Františka Josefa nějaké důležité dilema, na něž bych chtěl v následujících řádcích upozornit. V podstatě jde o otázky, na které dnešní historik narazí, když odhodí národovecké hodnocení a nespokojí se ani s nostalgickým idealizováním. V návaznosti na Huberta Gordona Schauera a jeho „Naše dvě otázky“, bych si dovolil hovořit o „našich čtyřech otázkách českého 19. století“.

1. Český nacionalismus versus rakouský liberalismus
V souvislosti s politickými boji se člověku vnucuje otázka, zda naši předkové neudělali chybu, když odmítli rakouský liberalismus. Jakmile totiž odhodíme národovecké hodnocení, odhodíme i jakýsi hodnotový synkretismus, kdy se vše české národní považovalo zároveň za pokrokové. Pak to ovšem začne vypadat, jako by měli pravdu rakouští liberálové, kteří Čechy viděli jako nacionalisty, kteří ve jménu omezených národních cílů podkopávají jejich boj za univerzální politické svobody.

Na první pohled to tak vypadá: Už v roce 1848 zakládají Češi Národní výbor, zatímco Němci mají Konstituční spolek; v roce 1861 Rakušané oslavují ústavu, zatímco Češi děkují císaři za to, že ji v roce 1865 zrušil. Od roku 1867 bojují rakouští liberálové za postupné prosazování „všeobecných práv občanů“ a garanci svobod, zatímco Češi tuto kampaň bojkotují, jelikož jim nezajišťuje národní rovnoprávnost.

Moje články v našem seriálu budou asi na čtenáře působit dojmem, jako bych s tím rovněž souhlasil. Já si jen myslím, že starší dějepisectví dělalo chybu, když rakouský liberalismus podceňovalo jako jakousi masku, za kterou se skrýval ¬německý nacionalismus. Pak by to vypadalo, že zde žádná diskrepance mezi nacionalismem a liberalismem neexistovala, že se tu prostě střetával nacionalismus s nacionalismem. Výsledky bojů rakouských liberálů ale byly reálné, kontinuální historie konstitučně garantovaných občanských práv začíná s prosincovou ústavou roku 1867. Na tom nic nemění fakt, že v konstitučním období liberálové skutečně taktizovali, aby Němcům v říši zajistili rozhodující slovo. Nechci se ale přiklonit ani k variantě, že čeští politici byli jen nacionalisti, kterým liberální program nic neříkal. Jejich kritika rakouské politiky měla rovněž opodstatnění. Rakouská vláda měřila dvojím metrem a vídeňské liberální noviny většinou protičeskou politiku podporovaly.

Pro lepší pochopení tehdejších bojů bude asi nutné ponořit se hlouběji do studia dějin myšlení a spojit to se studiem dobových společenských věd. V první řadě práva. Jelikož právě na tom se ukáže, jak se lišil postoj obou stran k řešení „technických“ problémů soužití v jedné společnosti. Prestiž rakouského liberalismu se pak ukáže trochu méně vysoká, než si rakouští historici představují, a český nacionalismus trochu méně egoistický, než by se zdálo.

2. Nemorální právo?
Tím vlastně předjímám otázku, kterou považuji za zásadní v oblasti historie práva. Je to otázka: Jak se vyvíjel a nač navazoval právní pozitivismus v rakouské říši před Hansem Kelsenem? Žádná syntéza, která by toto objasnila, totiž dodnes neexistuje, i když světový význam rakouského pozitivismu pro moderní dobu dnes uznávají i američtí teoretici práva. Je důležitá i pro nás Čechy. Vždyť ještě nedávno se i v našich časopisech útočilo na právní pozitivismus jako na viníka, který je zodpovědný za rozmach korupce a „nefunkční“ zákony. Pozitivismus má u veřejnosti dodnes špatnou pověst, mezi lidmi převládá představa, že to je jakýsi bezcitný přístup ke spravedlnosti.

Ve skutečnosti právě právní pozitivismus – tedy odvrat od studia metafyzických ideálů ke studiu platného práva – přinesl v 19. století řešení řady rozporů, které před lidi stavěla postupující demokratizace politiky. Stručně bych řekl, že právo se uskrovnilo. Lepším poznáním toho, co vlastně je právo coby společenský jev, se dokázaly lépe poznat i hranice jeho účinnosti. To pomohlo hlavně uvolnit domnělé dilema mezi právy jednotlivce a mocí státu, která vedla teoretiky 17. a 18. století k přesvědčení, že lidé mají volbu jen mezi naprostou anarchií, nebo absolutní monarchií. Ideu společenské smlouvy vystřídala idea veřejného práva, k níž otevřel cestu Carl Friedrich Gerber a na nějž navázali Georg Jellinek a Hans Kelsen. „Skromnější právo“ nebylo bezcitné ani k sociálním problémům – pomysleme na Eugena Ehrlicha a Antona Mengera. Zároveň ale dospělo k poznání, že zákazy a tresty nelze garantovat soudržnost společnosti. K tomu bylo potřeba dobrovolné jednání občanů.

3. Úloha novin ve společnosti
S tím souvisí třetí otázka, jež se týká role médií. Nevytvořili jsme tu náhodou už v 19. století jakousi únikovou českou žurnalistickou kulturu, která od poznání reálného světa utíkala do vymyšlených světů beletrie a národní minulosti?
Při studiu českých novin si nelze nevšimnout, že obecné otázky soužití ve společnosti se u nás řešily jen během let 1848 až 1851. Na diskuzích o obecnějších otázkách uspořádání státu a společnosti po roce 1860 se Češi nepodíleli. Místo toho u nás pořád přežívaly zvyky z předbřeznových dob nesvobody, kdy se časopisy plnily beletristickými výtvory, básničkami a historickými studiemi. Podle mého názoru s únikovou kulturou souvisí i tehdejší obliba fejetonu, který byl vlastně jakýmsi hybridním žánrem mezi beletrií a politickým komentářem. Autorovi pak umožňoval podle potřeby uhýbat, kam bylo třeba. Každopádně se ani Nerudovy fejetony už nepodobaly kritickým komentářům, jaké psal kdysi Havlíček. Možná to bylo důsledkem politiky pasivní rezistence, kterou čeští politici opustili definitivně až roku 1879, možná to vyžadovalo samo publikum. Nevím. Zatím není pořádně zmapován ani výboj německy psaných novin, ani odborných periodik z oblasti práva.

Na druhou stranu se po splnění základních liberálních požadavků vyčerpala i debata na stránkách rakouského liberálního tisku, což se ukázalo na jejich odmítavém postoji k požadavkům dělnického hnutí. Právě vstup sociálně demokratického tisku do veřejné sféry od 70. let 19. století nově nastartovat debatu o základních otázkách společnosti. Na tomto novém vyjednávání se podílel aspoň český sociálně demokratický tisk.

4. Národ husitů nebo „bezvěrců“?
V zanedbávané oblasti církevních dějin naráží člověk hlavně na to, že se tu po celou dobu tradují různé oddělené příběhy, aniž se kdo snažil je pospojovat do celkového obrazu. Máme tu příběh tolerance evangelické církve, příběh vztahu státu a církve, příběh církevního majetku, ale ani jeden z nich neposkytuje odpověď na otázku, odkud se vzala „nevíra“ dnešních Čechů. Kloním se tedy k tomu spojit všechny otázky o církvi doby Františka Josefa do jediné: K jaké víře utíkali Češi, kteří ztráceli důvěru v katolickou církev?

Ukáže se pak totiž zajímavá možnost, že domnělá husitská (evangelická) víra, která měla být jakýmsi českým národním náboženstvím, je spíše českou variantou náboženského individualismu, který se rozmáhá i jinde v Evropě poté, co byla v době osvícenství otřesena autorita církví. Náboženský individualismus je stav, kdy si každý věří v nějakou svou variantu náboženství, kterou si sám vytvoří. Lze to ilustrovat na Františku Palackém, o kterém se tvrdí, že byl evangelík. Sám Palacký přitom zdůrazňoval, že není členem žádné státem uznané církve. Jeho vnitřní českobratrská víra byla výtvorem jeho vlastních znalostí dějin, bylo to jeho individuální náboženství. (Doplňuji, že Palacký byl papírově luterán.)

V českém veřejném životě se otázka nevíry objevila poprvé asi v souvislosti s Augustinem Smetanou, který byl obviněn, že konvertoval k „náboženství beze jména“. Ale teprve v roce 1868 bylo zákonem uznáno, že existují lidé „bez vyznání“.

Hledání souvislostí
Možná mě na tyto otázky přivedl fakt, že se stěžejně zabývám dobou osvícenství a chtěl jsem jenom vědět, jak se vyvíjely osudy myšlenek, které vznikly v průkopnické éře rozumu. Ovšem tyto dlouhodobé souvislosti v české historiografii nenajdete. Na českých pracích o dějinách 19. století mě vždycky zaráželo, že se v nich sice běžně hovoří o „dlouhém 19. století“, ale ve skutečnosti se většinou omezují jen na století velmi krátké, které začíná až rokem 1848. Dlouhodobé souvislosti vývoje mezi dobou osvícenství, předbřeznovým útlakem a „krátkém století“ po roce 1848 nejsou objasněny. To, co jsme zdědili z národoveckého pojetí dějin, k poznání souvislostí nestačí.