Kulatá výročí se dříve slavila z uvědomělosti, pak z povinnosti a v dnešní době možná i z určité setrvačnosti. Někdy ale mají svůj opravdový význam. A přesně takhle vnímám připomínku justiční vraždy Milady Horákové, od níž uplynulo přesně 70 let.

Může to znít zvláštně, možná až bizarně, ale vlastně je to jeden ze světlejších okamžiků v dnešní politicky neveselé době. Jakkoliv i tenhle okamžik má, bohužel, temný základ. Jako pozitivní ale vnímám, jak rozsáhle se v těchto dnech osud Milady Horákové připomíná. A také to, že třicet let po pádu rudého režimu je konečně (!) zcela otevřeně řečeno, že Milada Horáková byla brutálním způsobem zavražděna.

Jsem rád, že se na její pohnutý osud nezapomnělo. Protože, jak se říká, opakování je matkou moudrosti. Opakování i připomínání, chtělo by to dodat. Připomínání a pojmenování věcí pravými jmény.

Kruté samozřejmě bylo, že Milada Horáková byla sama tehdy matkou. Komunistický režim to ale nezastavilo, stejně jako přišly vniveč přímluvy mnoha světových osobností. Jak známo, její srdce dotlouklo 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno. Po vymyšleném obvinění, vykonstruovaném procesu a dlouhých okamžicích utrpení na popravišti. To vše je třeba připomínat! Ne ze setrvačnosti, nýbrž z úcty k lidské důstojnosti a životu. A zejména jako memento toho, že vražda vždy zůstane vraždou.

Dnes na to můžeme nahlížet jen jako na historickou událost nebo součást dějin. Komunisté zde ale stále jsou a zůstávají „politicky uvědomělí“, což prokázali i během tohoto výročí. Převzetí moci rudou sebrankou, vykonstruované procesy ani justiční vraždy sice doufejme, nehrozí. Vždy ale budou přízrakem a zejména památníkem toho, co jsou komunisté zač.

Tehdy to bylo jen pět let po konci války. A nedlouho poté, co mnozí doufali v návrat svobody a demokracie a mohli se také nadechnout. A pouhé čtyři roky po volbách, které se daly označit aspoň jako polosvobodné, se najednou na Pankráci věšelo…

Ale dost minulosti. Nejsem historik a nechci si na něj narozdíl od některých jiných politiků ani hrát. Jde o současnost. I u výročí tragické a brutální smrti Milady Horákové.

Někomu to může připadat zvláštní, jak se na mnoha veřejných budovách objevily tytéž stejné plakáty připomínající její vraždu i s jednoznačným pojmenováním tehdejším viníků. A jak se rozhořela kritická debata o tom, proč je někdo odmítl vyvěsit. To vše považuji za podružné. Jejich vyvěšení však podporuji, a rozhodl jsem se proto jeden také vyvěsit.

Rád bych zároveň připomněl její poslední dochovaná slova před vykonáním krutého a nespravedlivého rozsudku: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně…“

Dneska naštěstí nemusíme padat, ani bědovat nad prohrou. Ať už za nepřítele považujeme kohokoliv. Naštěstí jím není bezcitný totalitní režim, jaký tu panoval v 50. letech. I když jeho političtí pohrobci stále zasedají v parlamentních lavicích a dokonce drží u moci současnou vládu.

Nepřítelem je cokoliv a kdokoliv, co a kdo ohrožuje naši svobodu a demokracii. Komunistickou totalitní ideologií počínaje. A proto nevidím důvod, proč nevidět pozitivně, že Milada Horáková se stala symbolem. Symbolem boje proti zlu, proti krutosti, proti nespravedlnosti. Jsou to silná slova, ale taková byla i tato žena…