Před pár dny to bylo přesně 30 let, co československé území opustili poslední ze sovětských okupantů. A nyní si připomínáme další „rudé“ výročí – Den památky obětí komunistického režimu, který připadá na 27. červen.

Tedy den, kdy zločinnou rukou rudé zvůle na popravišti vyhasl život Milady Horákové a dalších tří obětí nastupujícího režimu: Jana Buchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla.

Nejdřív bych krátce zmínil první výročí. A nejen proto, že bylo kulaté a věnovala se mu proto letos zvýšená pozornost. Pro mě osobně je skoro důležitější první transport se sovětskými vojáky, který naše území opustil už koncem února 1990.

Jednak to bylo viditelné znamení, že se i geopolitické ledy konečně hnuly. A shodou okolností odjel z mého domovského Frenštátu pod Radhoštěm, kde sídlila posádka čítající několik tisíc vojáků-okupantů (víc jsem o tom psal minulý rok tady).

Doplnil bych ale pár poznámek k uplynulému 30. výročí odchodu poslední posádky. Kolem této události toho hodně zaznělo a konala se řada akcí. Což je dobře. Nemalá část populace to nezažila či vzhledem ke svému útlému věku nevnímala, je to pro ně historie. Koneckonců, těch třicet let po odchodu sovětských vojáků je vlastně delší doba, než tu po „bratrské pomoci“ ze srpna 1968 byli.

Dneska jsme svobodná, demokratická země, bezpečnostně zakotvená v Severoatlantické aliance. Naštěstí je tedy pravděpodobnost, že by se něco takového opakovalo, malá. Ale nikoliv nulová. Stačí se podívat, co Rusové dokázali na Ukrajině, která není až tak daleko. A za připomenutí stojí také to, jak bleskurychle sem okupační vojska v roce 1968 vpadla a jak dlouho trval po listopadu jejich odchod – bezmála 16 měsíců.

Navíc dneska už to není jen o okupaci v tom vojenském slova smyslu. Máme tu snahy o ekonomický či politický vliv, kybernetické útoky. Doba je jiná, hrozby také, ale jejich podstata zas tak odlišná není.

Čímž se dostávám k druhému tématu, tedy ke Dni památky obětí komunistického režimu. Popravě Milady Horákové a dalších nevinných obětí rudé moci se pro změnu věnovala větší pozornost loni, kdy od této zločinné tragédie uplynulo 70 let (psal jsem o tom zde).

Ale za připomenutí to stojí každý rok, tedy i letos. Dneska se už naštěstí v politicky vykonstruovaných procesech nepopravuje. Na fungování soudů můžeme sice nějaké vady najít, ale jinak si vcelku užíváme luxusu nezávislé justice.

Navíc tady už opravdu můžeme mluvit o historii. Popravy se v Praze na Pankráci konaly v červnu 1950, tedy v polovině minulého století. Je tu však několik „ale“…

Jednak je to samozřejmě fakt, že celkově má komunistický režim na krku téměř 250 justičních vražd. Nemluvě o dalších obětech při výslechu, ve vazbě, vězení, v internačních táborech nebo na hranicích při pokusu o úprk za svobodou. Ty všechny si i letos připomínáme.

Poprava Milady Horákové - mj. ženy a matky - byla extrémně brutálním projevem komunistického režimu. Zůstalo toho ale po něm ještě víc – zdevastovaná země, zmařené šance milionů lidí na šťastný a úspěšný život, pokřivená morálka…

…a zůstali tu i komunisté. Ať už ti v KSČM, pokračovatelce někdejší KSČ, kteří drží u moci současnou vládu. Anebo lidé sice bez komunistického stranického trikotu, ale s rudou či alespoň narudlou mentalitou.

Jistě, dneska už naštěstí nemůžou nikoho za jeho politické názory popravovat, zavírat do vězení anebo jinak perzekvovat. I tak ale musíme zůstávat na pozoru, čímž se vlastně obě výročí dají spojit do jednoho poselství.

Sice nám nemusí hrozit akutní vnější nebezpečí, ale nesmíme podceňovat svoji bezpečnost. Třebas i pomocí výdajů na obranu, které dál nejsou dostatečné. A stejně tak nesmíme rezignovat na ochranu svobody a demokracie. Historii bohužel nevrátíme, tak si zní aspoň vezměme ponaučení pro dnešní i budoucí hrozby.