Svůj první příspěvek na blogu jsem se rozhodl věnovat otázce, zmíněné v titulku, prezentované na dvou „zelených“ příkladech z posledních týdnů. Prvním z nich je „uhelná kauza“ Martina Bursíka, kterou rozjížděly hlavně Lidové noviny, tou druhou „kauza“ MF DNES z minulého týdne o údajném otevření stavidel pro dotace zeleným straníkům zeleným ministrem školství Ondřejem Liškou.

Obě dvě „kauzy“ mají totiž jedno společné. A totiž, že žádnými kauzami ve skutečnosti nejsou. Vyvolávají pouze dojem, že reportéři Lidových novin, respektive MF DNES, odvádějí skvělou práci, protože prakticky denně přicházejí s odhalováním nejrůznějšího zlořádstva, nota bene mezi hlavními představiteli partaje, která staví na své nedotčenosti korupcí a dalším šlendriánem.

Nemá asi valného smyslu tu obě kauzy podrobně popisovat, protože si je vesměs všichni pamatujeme. Tedy ve zkratce:

Lidovky věnovaly na konci ledna titulní stranu a redakční komentář údajnému odhalení dvojitého agentství expředsedy zelených a exministra životního prostředí Martina Bursíka. Měl prý zároveň pracovat pro Ministerstvo životního prostředí, které je zásadovým obráncem platnosti územních limitů těžby a přitom v letech 2000-2003 radit Mostecké uhelné, jak limity prolomit a efektivně vystěhovat obyvatele Černic a Horního Jiřetína. Lidovky ale pro tohle odhalení, které by bylo vážně skandální, pokud by bylo pravdivé, nepřinesly jediný důkaz. Tedy pokud za něj nebudeme požadovat tvrzení Jana Dobrovského z Czech Coal, která ale odmítl jakkoli doložit. Výsledkem byla spíš ostuda Lidových novin, minimálně v profesních kruzích. Nicméně když se na někoho nakydá hnůj, trochu smradu vždycky zbude.

MF DNES minulý týden učinila „zásadní objev“ – totiž, že ministerstvo školství za zeleného ministra Lišky začalo podporovat projekty environmentálního vzdělávání, a že mezi asi 400 podpořenými projekty jsou tři, jejichž řešitelé jsou členy či komunálními politiky Strany zelených. Zelení vzápětí upozornili (který si pochopitelně měli ověřit autoři článku), že kritizované granty MŠMT neudělilo za Lišky, ale za Kopicové (nom. ODS).

MF DNES ale hlavně ničím nedoložila, co je špatného na tom, že se do podporovaných výukových disciplín vedle historie, společenských věd či jazyků dostala i environmentální výchova. Spekuluje o podivnosti toho, že se granty otevřely právě za zeleného ministra, ovšem autoři si evidentně nedali žádnou práci se zjišťováním toho, jak to bylo. Jednání o otevření OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost podobným projektům jsem za MŽP vedl s MŠMT ještě za ministryně školství Buzkové (ČSSD) a ministra životního prostředí Ambrozka (KDU-ČSL). Oba ministři již na začátku roku 2005 podepsali mezireortní dohodu, ve které se obě ministerstva k podpoře ekovýchovných projektů zavázala.

Hlavním skandálem má být to, že jde údajně o penězovod zeleným spolustraníkům. Samotný počet tří „odhalených“ mezi téměř 400 úspěšnými projekty, je opravdu evidentním důkazem (ale asi jen podle MF DNES). List ovšem opomněl doplnit údaj o stranické příslušnosti ostatních úspěšných žadatelů (co když Liška ve skutečnosti třeba otevřel penězovod k členům ČSSD nebo ODS?). Nebo mohl dodat srovnání, kolik podnikatelů, podpořených grantem z MPO bylo členy ODS či kolik starostů, úspěšných v grantech MMR, bylo členy KDU-ČSL. Že jsou přitom mezi lidmi, věnujícími se environmentálnímu vzdělávání také členové Strany zelených, je vcelku očekávatelné (jsou mezi nimi ale i členové jiných stran a především bezpartijní). Jaký zákon či předpis říká, že členství v jakékoli legální politické straně diskvalifikuje z grantových řízení? To MF DNES neuvádí.

Proč si ale česká média (vesměs deníky) podobné kauzy vymýšlejí? Nejsem právě příznivcem teorií spiknutí, takže nemyslím, že by hlavním motivem musel být v těchto dvou případech nutně cílený útok proti Straně zelených. Obávám se, že hlavní příčina je mnohem prostší, což neznamená, že méně nebezpečná.

Je jí velikost (nebo spíš malost) českého mediálního trhu a z toho plynoucí obrovská konkurence. Vydávat deník není levná záležitost a noviny mezi sebou ostře soupeří o každého čtenáře. Ten samozřejmě náklady nezaplatí, ale na něj cílí inzerce, která noviny živí. Čím vyšší prodaný náklad, tím vyšší inzerce. Mezi listopadem 2008 a listopadem 2009 ale klesl ověřený prodaný náklad všem českým deníkům bez výjimky. Ze „seriózních novin“ nejméně tratilo Právo (- 6 %) a Hospodářky (- 10 %). MF DNES ovšem přišla o 15 % zákazníků a Lidové noviny si v listopadu 2009 koupilo o 34 % (!) lidí méně, než o rok dřív.

K tomu je třeba připočíst to, že prodané náklady jsou, např. ve srovnání s německo či anglicko jazyčnými tituly, obecně nízké. Takže redakce si nemohou dovolit příliš mnoho lidí a už vůbec ne reportéry – specialisty. Novináři jsou v šíleném každodenním presu, kdy musí psát jeden den o voze a druhý o koze a článek co nejúdernější (aby mohl dostat řádný palcový titulek) dodat do uzávěrky. V ekonomické krizi se ten tlak ještě stupňuje. Každá kauza, která začne „hýbat republikou“ se počítá. Takže když se ukáže, že na tom, po čem novináři šli, vlastně nic není, je třeba fakta poskládat a lehce pozohýbat tak, aby to aspoň vypadalo, že deník přišel s opravdu skandální aférou a na ověřování předkládaných tvrzení je třeba rezignovat (nahradí se tím, že se „dá slovo oběma stranám“).

Problém je, že takové aféry jednoznačně poškozují své oběti, ať už jde o neprávem nařčené politiky nebo – a to je snad ještě horší – organizace a subjekty, které s tím vlastně nemají nic společného. Jde MF DNES po Liškovi? Fajn. Sice to odnese pověst desetiletí fungujících nevládních organizací, ale to jsou vlastně jen vedlejší ztráty, na kterých nesejde, že… Nemluvě o tom, že „vyrábění kauz“ škodí i společnosti obecně. Za prvé vyvolává dojem, že země je plná svinstva, když se každý dne nějaké odhalí.Za druhé to vede k pocitu, že svinstvem je prolezlé úplně všechno, protože nedochází k odhalování viníků (autora vyrobené kauzy za viníka někdo označí jen vskutku výjimečně). A za třetí to vede k obecné degradaci novinařiny – novináři nemají (čas, schopnosti, prostor) na to, aby skutečné kauzy odhalovali, tak si virtuální vymýšlejí nebo dokonce nechávají dodávat nejrůznějšími „nejmenovanými zdroji“.

Ne náhodou ale, alespoň v mém okolí, povážlivě narůstá počet lidí (převážně vysokoškolsky vzdělaných), kteří si odmítají kupovat jakékoli noviny a nepouštějí si ani televizní a rozhlasové zprávy. Buď jsou už úplně zhnusení anebo jim nevěří.