Olomoucká Univerzita se před několika měsíci vymezila vůči tomu, že University of Cambridge odmítla na své půdě Jordana Petersona. Tímto aktem se ale také (stejně jako University of Cambridge) dostala do pozice morálního arbitra, který se veřejně vyjadřuje o tom, co je a co není správné. Svým vlastním morálním soudem odsoudila morální soud jiné instituce. Dala tím vlastně najevo, že "politicky korektní" soudy, jako je ten, který prezentovala University of Cambridge, jsou nepřípustné a je potřeba je korigovat. O což se i pokusila Petersonovým pozváním na vlastní půdu. Na to všechno má určitě právo. Je ale potřeba reflektovat, že se touto svou akcí ale taky vlastně zachovala “politicky korektně”.

Jako psychoanalytický terapeut vnímám politickou korektnost v jejím obecnějším spíše psychologickém významu. Pravděpodobně s mou definicí někteří lidé nebudou souhlasit, ale politickou korektnosti považuji za hodnotově orientovaném rozhodnutí o něčem nějak nemluvit (nebo mluvit, ale jiným “modifikovaným” způsobem). Boj proti politické korektnosti je ale taky hodnotově orientované vymezení se vůči někomu - tentokrát vůči tomu, kdo zastává “politickou korektnost”. Jak jsem již zmínil, tak sám boj proti politické korektnosti v sobě tedy paradoxně také zahrnuje princip samotné politické korektnosti - tedy hodnotově orientované vymezení se vůči něčemu.

Zároveň je potřeba říct, že to, co nazývám hodnotově orientované vymezení se, není podle mne ze své podstaty nic špatného. Naopak jde o přirozenou věc. Podle psychoanalýzy má každý člověk (potažmo i instituce) nevyhnutelně zvnitřněná určitá morální pravidla, jak žít správný a slušný život, která ho nevyhnutelně celý život ovlivňují. Tento soubor pravidel daných výchovou, hodnotami rodičů a aktuálními společenskými normami nazýval Freud superego. Tato část naší mysli je neustále do určité míry na vědomé či nevědomé úrovni aktivní a tím ovlivňuje naše myšlení a emoce. Někdy je její vliv na naší mysl výraznější více, někdy méně. Freud se původně domníval, že je možné nalézt stejná obecná objektivní pravidla, jenž definují, co je pro všechny lidi nepřijatelné. Později došel spíše k tomu, že každý člověk má jinou osobní morálku - pro každého člověka je nepřijatelné něco jiného. Například pro někoho byla jakékoliv spolupráce s minulým režimem před listopadem 1989 naprosto nepřijatelná a má dodnes tendenci odsuzovat všechny, kteří se jí v nějaké formě jakkoliv dopustili, někteří jsou naopak smířlivější a s argumentem, že to byla složitá doba, jim tyto věci v dnešní době už skoro nevadí. I když mezi morálními hodnotami různých lidí existují značné průniky, tak není možné objektivisticky zobecnit morální pravidla jednoho superega na všechny.

Podobný princip se podle mého názoru týká i politické korektnosti, která je také projevem vnitřní morálky člověka (nebo celé instituce). Ať chceme, nebo nechceme, tak pro každého z nás jsou určité věci nepřijatelné a na základě našich hodnot se máme sklon vůči nim vymezit, nechat si je díky vnitřnímu cenzorovi pro sebe nebo zkritizovat někoho, kdo o nich v naší přítomnosti hovoří. Pro akademiky z Cambridge bylo nepřijatelné, když se Peterson vyfotil s člověkem, který měl na tričku nápis “I am a proud islamophobe”. Pro mou alma mater Univerzitu Palackého v Olomouci to nepřijatelné nebylo. S odůvodněním “Svobodnou diskusi považujeme za nutný prostředek tříbení názorů. Věříme, že snahy o politickou korektnost nesmí stát v cestě svobodnému bádání.” ho oficiálně pozvali na svou akademickou půdu. Pomocí myšlenkového experimentu si můžeme představit, že by daný člověk, se kterým se Peterson vyfotil, měl na sobě například tričko s obličejem Hitlera. Také by Univerzita Palackého pozvala Jordana Petersona přednášet? Domnívám se, že patrně ne. S největší pravděpodobností i ona by se vůči němu hodnotově vymezila, zapojila svou vlastní míru “politické korektnosti” a toto pozvání by neučinila.

Na tomto příkladu jsem chtěl ukázat, že každý člověk, skupina, instituce (i ta vymezující se vůči politické korektnosti) má svou míru politické korektnosti. Takže to není o tom, jestli někdo je, nebo není, politicky korektní. Ale v jakých konkrétních situacích a v jaké intenzitě se začíná na základě svých hodnot vymezovat vůči určitým podnětům vymezovat (ať už to jsou vnitřní podněty v mysli daného člověka nebo třeba chování někoho v jeho okolí). Není možné někoho osočovat, že má nějakou osobní slušnost a morálku. Ale je možné s ním polemizovat o jejích projevech a tím vést i dialog o naší vlastní morálce. A to je podle mne rozdíl, na který se někdy v rychlých odsouzeních typu “Toto je politická korektnost.” bohužel zapomíná. (Stejně jako u podobných “objektivistických” tvrzeních, jenž jsou tradičně vnímána jako politicky korektní - “Tohle je neslušné. To se nesmí. O tom nebudeme ani diskutovat.”) Tyto druhy reakcí bohužel však zabraňují debatě, která by mohla být pro obě strany potenciálně obohacující. A to je škoda.