Člověk díky svému intelektu a dovednostem si byl v posledních staletích schopný do značné míry přírodu “ochočit”. V důsledku nečekaných přírodních katastrof a nenadálých epidemií umírá stále méně a méně lidí. Úspěchy ve vědeckém pokroku přinesly víru v to, že máme okolní svět pod kontrolou. Dokonce s určitou mírou nepokory se k němu můžeme vztahovat jako k něčemu, co prakticky libovolně můžeme přetvářet podle našich potřeb.

Pocit, že svět okolo nás je předvídatelný a máme ho v rámci možností pod kontrolou, je něco, po čem často již od útlého věku ve skrytu duše toužíme. Jde o důležitou potřebu každého z nás. Ať už světem okolo myslíme bezprostřední prostředí naší rodiny, vztahy s kolegy a vrstevníky nebo právě i jiné události v širším společenském kontextu. Zážitek totální bezmoci a chaosu je jedním z nejvíce nepříjemných prožitků, jenž člověka mohou potkat. Většinou se situacím, které by v nás něco podobného mohly vyvolat, snažíme z pochopitelných důvodů maximálně vyhnout.

Nechci posuzovat, zda současné silné emoce týkající se koronaviru jsou přiměřené nebo ne. Je pravda, že v jeho důsledcích zemřou “jen” zhruba dvě procenta lidí, u kterých se prokáže jeho přítomnost. Koronavirus se však i přes silná bezpečnostní opatření rozšiřuje po Evropě. Pomalu se objevuje i v sousedních státech. Intenzita našich reakcí je podle mého názoru právě důsledek strachu z bezmoci, kterou v nás vyvolává.

Koronavirus nabourává naší iluzi, že máme vnější svět pod kontrolou.

(Tento text vznikl rozšířením a upravením příspěvku psaném pro facebookovou stránku Psychoanalýzy dnes.)