Nemáme co skrývat
V souvislosti s plánovanou stavbou třetího a čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny Temelín napsal minulý týden premiér Nečas německé kancléřce Merkelove, že „nemáme co skrývat“.
V záležitostech jako je Temelín je otevřený dialog se sousedy bezpochyby lepším řešením, než silácké výlevy o jaderné suverenitě země. Transparentní veřejná debata, již česká vláda nabízí zahraničním partnerům, je v rámci normálních sousedských vztahů vysoce žádoucí. Ale pouze pokud jde ruku v ruce s transparentní veřejnou debatou ve vlastní zemi. S transparentností se musí začínat doma.
Snahu získat u německých a rakouských sousedů pochopení pro české ambice v jaderné energetice je rozhodně nutné ocenit, i když zatím není zcela jasné, jak velké tyto ambice vlastně jsou. Kolik jaderných reaktorů by v následujících dvaceti letech mělo být podle názoru vlády postaveno? Nevíme. V každém případě je ale naprosto iluzorní domnívat se, že vládou navržený dialog bude Němcům a Rakušanům stačit na to, aby tiše akceptovali české plány na stavbu dalších reaktorů poblíž svých hranic, pokud zároveň s ním nedojde k zásadnímu a prokazatelnému zvýšení úrovně demokratické kontroly nad českým jaderným průmyslem. A i když Češi sami důvěřují bezpečnosti výroby elektřiny z jádra, silně nedůvěřují politikům, kteří mají dohlížet na firmu, jež tuto energii vyrábí a distribuuje.
Je jistě povzbudivé, že Česká republika má konečně premiéra, který je spíše součástí řešení, než problému. Na rozdíl od svého předchůdce, který dnes přednáší o transparentnosti a korupci (ovšem nesmí u toho být novináři), premiér Nečas skutečně jedná. Pokud o tom pochybujete, zeptejte se Martina Romana, Martina Kocourka či Martina Dvořáka.
Nyní má Nečas příležitost zajistit účinný dohled na tím, aby management ČEZu řádně konal ve věci stavby dočasného úložiště vyhořelého jaderného paliva v Temelíně. Jde o projekt značné důležitosti z pohledu Čechů i Němců. MF Dnes ovšem v září 2009 zjistila, že žádný státní úředník či veřejný činitel neumí říct, kdo je skutečným vlastníkem společnosti CEEI, která byly vybrána jako generální dodavatel této stavby. Jejím stoprocentním vlastníkem je lichtenštejnská společnost U.B.I.E. Ta má akcie na majitele, což znamená, že jsou její vlastníci anonymní. Zároveň však má i správní radu, která firmu řídí. Jedním z jejích klíčových mužů je právě Markus Büchel. V roce 1993 byl půl roku předsedou lichtenštejnské vlády, od roku 2002 je honorárním konzulem Ruské federace v Lichtenštejnsku.
Tehdejší šéf dozorčí radu ČEZu Martin Kocourek, který měl z pověření státu firmu hlídat, se pro list vyjádřil, že se zakázkou v zásadě nemá problém: „Samozřejmě bych byl raději, kdyby dodavatele ČEZ vlastnili transparentní vlastníci. Ale zakázka byla vypsaná v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.“ Jednatelem CEEI je Jiří Kovář, bývalý místopředseda ODS a šéf úřadu vlády za premiérské éry Václava Klause.
Vládní zmocněnec pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín Václav Bartuška tehdy tuto věc komentoval se znepokojením: „V Česku bohužel u takových zakázek nikdo neprosazuje, aby se muselo vlastnictví rozkrýt. Je to asi předobraz toho, co nás čeká se zakázkou, která teď přijde, a to je dostavba elektrárny Temelín.“
Bylo by zajímavé vědět, jestli je Bartuška stále znepokojen i dnes, kdy vyšlo leccos najevo o rozsáhlých obchodních zájmech Martina Romana. Je snad možné, že tyto zájmy zahrnovaly nejen plzeňskou Škodu, ale také společnost CEEI?
Dokud zůstane tato otázka nezodpovězena, nelze očekávat, že Češi (natož Němci a Rakušané) uvěří ujišťování premiéra Nečase, že jeho vláda v souvislosti s Temelínem „nemá co skrývat“.
For readers of English...
We have nothing to hide -apart from the ultimate beneficial owners of ČEZ contractors
"We have nothing to hide”, wrote the prime minister last week to his German counterpart in connection with the planned construction of a third and fourth nuclear reactor at Temelín.
Without question, open engagement with ones neighbours on such weighty matters is preferable to unilateral outbursts about nuclear sovereignty. The transparent and public debate that the Czech government is offering abroad is highly desirable, but only if it goes hand in hand with a transparent and public debate here in the Czech Republic. Transparency, like charity, should begin at home.
Such constructive efforts to win German and Austrian acceptance of Czech ambitions in nuclear power generation are worthwhile, even if the official scale of these ambitions (how many new nuclear reactors does this government actually hope to see built?) is not yet settled. But it is fanciful in the extreme to hope that Germans and Austrians will come to accept, let alone to trust, Czech plans to build more nuclear reactors on their border without a dramatic and demonstrable improvement in the democratic supervision of the domestic nuclear power industry. And whilst Czechs may trust nuclear as a source of power, they fiercely distrust the politicians that supervise the company that generates and distributes that power.
It is encouraging that at last we have a prime minister that is part of the solution, rather than part of the problem. Unlike his predecessor, who today gives lectures on transparency and corruption (but not in front of journalists!), the prime minister takes action. And if you still doubt this, ask Martin Roman, Martin Kocourek or Martin Dvořák.
Let him now act to impose meaningful supervision on the management of ČEZ in the matter of its construction of storage facilities for Temelín’s spent nuclear fuel, an issue of great concern to Czech, Germans and Austrians alike. In September 2009, MF Dnes revealed that no one in an official position was able to say who the ultimate beneficial owners are of CEEI, the prime contractor for the project. A firm called UBIE, based in Lichtenstein, owns CEEI. But it merely holds the shares on behalf of the real owners, according to UBIE’s director, Markus Büchel, who since 2002 has been the honorary consul of Russia to Lichtenstein.
The then chairman of ČEZs supervisory board, Martin Kocourek, said: “Naturally, I would be happier if ČEZ contractors had clearly visible owners. But the contract is according to Czech law.” The managing director of CEEI is Jiří Kovář, former deputy chairman of ODS and chief of staff of the office of the government under Václav Klaus in 1993.
Václav Bartuška, the government’s special envoy for the Temelín project, was concerned at the time: "Unfortunately in the Czech Republic it is simply not possible to force the real owners to declare themselves. This is likely a foretaste of what we can expect in the Temelín tender.” I wonder if Bartuška is still concerned today, knowing what we now know about Martin Roman’s expansive business interests. Could it be that these interests included not only Škoda but CEEI as well? For as long as that remains an open question, we can hardly expect Czechs, let alone Germans and Austrians, to believe the Czech prime minister’s assurances that, when it comes to Temelín, his government has nothing to hide.
V záležitostech jako je Temelín je otevřený dialog se sousedy bezpochyby lepším řešením, než silácké výlevy o jaderné suverenitě země. Transparentní veřejná debata, již česká vláda nabízí zahraničním partnerům, je v rámci normálních sousedských vztahů vysoce žádoucí. Ale pouze pokud jde ruku v ruce s transparentní veřejnou debatou ve vlastní zemi. S transparentností se musí začínat doma.
Snahu získat u německých a rakouských sousedů pochopení pro české ambice v jaderné energetice je rozhodně nutné ocenit, i když zatím není zcela jasné, jak velké tyto ambice vlastně jsou. Kolik jaderných reaktorů by v následujících dvaceti letech mělo být podle názoru vlády postaveno? Nevíme. V každém případě je ale naprosto iluzorní domnívat se, že vládou navržený dialog bude Němcům a Rakušanům stačit na to, aby tiše akceptovali české plány na stavbu dalších reaktorů poblíž svých hranic, pokud zároveň s ním nedojde k zásadnímu a prokazatelnému zvýšení úrovně demokratické kontroly nad českým jaderným průmyslem. A i když Češi sami důvěřují bezpečnosti výroby elektřiny z jádra, silně nedůvěřují politikům, kteří mají dohlížet na firmu, jež tuto energii vyrábí a distribuuje.
Je jistě povzbudivé, že Česká republika má konečně premiéra, který je spíše součástí řešení, než problému. Na rozdíl od svého předchůdce, který dnes přednáší o transparentnosti a korupci (ovšem nesmí u toho být novináři), premiér Nečas skutečně jedná. Pokud o tom pochybujete, zeptejte se Martina Romana, Martina Kocourka či Martina Dvořáka.
Nyní má Nečas příležitost zajistit účinný dohled na tím, aby management ČEZu řádně konal ve věci stavby dočasného úložiště vyhořelého jaderného paliva v Temelíně. Jde o projekt značné důležitosti z pohledu Čechů i Němců. MF Dnes ovšem v září 2009 zjistila, že žádný státní úředník či veřejný činitel neumí říct, kdo je skutečným vlastníkem společnosti CEEI, která byly vybrána jako generální dodavatel této stavby. Jejím stoprocentním vlastníkem je lichtenštejnská společnost U.B.I.E. Ta má akcie na majitele, což znamená, že jsou její vlastníci anonymní. Zároveň však má i správní radu, která firmu řídí. Jedním z jejích klíčových mužů je právě Markus Büchel. V roce 1993 byl půl roku předsedou lichtenštejnské vlády, od roku 2002 je honorárním konzulem Ruské federace v Lichtenštejnsku.
Tehdejší šéf dozorčí radu ČEZu Martin Kocourek, který měl z pověření státu firmu hlídat, se pro list vyjádřil, že se zakázkou v zásadě nemá problém: „Samozřejmě bych byl raději, kdyby dodavatele ČEZ vlastnili transparentní vlastníci. Ale zakázka byla vypsaná v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.“ Jednatelem CEEI je Jiří Kovář, bývalý místopředseda ODS a šéf úřadu vlády za premiérské éry Václava Klause.
Vládní zmocněnec pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín Václav Bartuška tehdy tuto věc komentoval se znepokojením: „V Česku bohužel u takových zakázek nikdo neprosazuje, aby se muselo vlastnictví rozkrýt. Je to asi předobraz toho, co nás čeká se zakázkou, která teď přijde, a to je dostavba elektrárny Temelín.“
Bylo by zajímavé vědět, jestli je Bartuška stále znepokojen i dnes, kdy vyšlo leccos najevo o rozsáhlých obchodních zájmech Martina Romana. Je snad možné, že tyto zájmy zahrnovaly nejen plzeňskou Škodu, ale také společnost CEEI?
Dokud zůstane tato otázka nezodpovězena, nelze očekávat, že Češi (natož Němci a Rakušané) uvěří ujišťování premiéra Nečase, že jeho vláda v souvislosti s Temelínem „nemá co skrývat“.
For readers of English...
We have nothing to hide -apart from the ultimate beneficial owners of ČEZ contractors
"We have nothing to hide”, wrote the prime minister last week to his German counterpart in connection with the planned construction of a third and fourth nuclear reactor at Temelín.
Without question, open engagement with ones neighbours on such weighty matters is preferable to unilateral outbursts about nuclear sovereignty. The transparent and public debate that the Czech government is offering abroad is highly desirable, but only if it goes hand in hand with a transparent and public debate here in the Czech Republic. Transparency, like charity, should begin at home.
Such constructive efforts to win German and Austrian acceptance of Czech ambitions in nuclear power generation are worthwhile, even if the official scale of these ambitions (how many new nuclear reactors does this government actually hope to see built?) is not yet settled. But it is fanciful in the extreme to hope that Germans and Austrians will come to accept, let alone to trust, Czech plans to build more nuclear reactors on their border without a dramatic and demonstrable improvement in the democratic supervision of the domestic nuclear power industry. And whilst Czechs may trust nuclear as a source of power, they fiercely distrust the politicians that supervise the company that generates and distributes that power.
It is encouraging that at last we have a prime minister that is part of the solution, rather than part of the problem. Unlike his predecessor, who today gives lectures on transparency and corruption (but not in front of journalists!), the prime minister takes action. And if you still doubt this, ask Martin Roman, Martin Kocourek or Martin Dvořák.
Let him now act to impose meaningful supervision on the management of ČEZ in the matter of its construction of storage facilities for Temelín’s spent nuclear fuel, an issue of great concern to Czech, Germans and Austrians alike. In September 2009, MF Dnes revealed that no one in an official position was able to say who the ultimate beneficial owners are of CEEI, the prime contractor for the project. A firm called UBIE, based in Lichtenstein, owns CEEI. But it merely holds the shares on behalf of the real owners, according to UBIE’s director, Markus Büchel, who since 2002 has been the honorary consul of Russia to Lichtenstein.
The then chairman of ČEZs supervisory board, Martin Kocourek, said: “Naturally, I would be happier if ČEZ contractors had clearly visible owners. But the contract is according to Czech law.” The managing director of CEEI is Jiří Kovář, former deputy chairman of ODS and chief of staff of the office of the government under Václav Klaus in 1993.
Václav Bartuška, the government’s special envoy for the Temelín project, was concerned at the time: "Unfortunately in the Czech Republic it is simply not possible to force the real owners to declare themselves. This is likely a foretaste of what we can expect in the Temelín tender.” I wonder if Bartuška is still concerned today, knowing what we now know about Martin Roman’s expansive business interests. Could it be that these interests included not only Škoda but CEEI as well? For as long as that remains an open question, we can hardly expect Czechs, let alone Germans and Austrians, to believe the Czech prime minister’s assurances that, when it comes to Temelín, his government has nothing to hide.