Jan Fischer představuje „klausismus s lidskou tváří“

Dnes, kdy průzkumy veřejného mínění předpovídají vítězství Jana Fischera v nadcházejících prezidentských volbách, je nejvyšší čas se ptát, co bychom od něj mohli očekávat, pokud bude skutečně zvolen. Můžeme snad doufat, že by svůj od voličů získaný mandát použil k tomu, aby aktivně tlačil na řešení neduhů české politiky, spíše než aby takovou snahu brzdil, jak to činí prezident Klaus?

Erik Best (známý svým článkem o pěti rodinách vládnoucích Česku) si to nemyslí. Minulý týden napsal, že si český politický a ekonomický establishment přeje Fischera za prezidenta hlavně proto, že reprezentuje kontinuitu s Klausovou érou. Souhlasím. Fischer sice není popudlivý a ješitný, musím se ale ptát, zda není jen o něco příjemnější a uhlazenější verzí Klause. Je jasné, že by Fischer asi těžko veřejně vyjadřovat své prezidentské pohrdání vůči těm, kdo aktivně bojují proti korupci, jak to dělal Klaus. Mám ovšem podezření, že už nebude schopen vnést čerstvý vítr do zdejší rozklížené politiky a aktivně vystupovat proti korupčníkům, například tím, že by využíval svých ústavních pravomocí vyžádat si informace od zpravodajské služby v souvislosti s konkrétními podezřeními na ekonomickou kriminalitu.

Abychom porozuměli, proč prezident Fischer pravděpodobně zklame všechny lidi, kteří od budoucí hlavy státu očekávají silné a principiální občanské angažmá, musíme pochopit, do jak velké míry je reprezentantem zdejšího úpadkového politického systému. Politického systému, v němž byl za uplynulá dvě desetiletí elektorát v zásadě zbaven svého volebního práva. Tím myslím to, že volby se sice pravidelně konají, mají však velmi malý nebo dokonce žádný vliv na výkon veřejné moci. Hlavní politické strany se samy zmocnily právní a ekonomické moci státu.

Nejedná se samozřejmě jen o český problém. Teorie kartelové strany ovládající stát byla vytvořena americkými politology Richardem Katzem a Peter Mairem a dobře vysvětluje, jak tato eroze zastupitelské demokracie zasahuje celý demokratický svět. Přesto je tato teorie užitečná, protože nám umožňuje jasněji pochopit, proč je postava Jana Fischera tak typická pro současný úpadek demokracie.

Koncept kartelové strany popisuje, jak politické strany spíše spolupracují, než aby spolu soutěžily, a jak se zmocňují státních zdrojů za účelem zajištění svého přežití v tak velké míře, že začíná být obtížné rozlišovat mezi nimi a státem. Katz a Mair vysvětlují, že v takové situace se politika stává sebevztažnou, profesionalizovanou a technokratickou. Volební kampaně jsou organizované tak, aby pokud možno vyloučily aktivní zapojení občanů: jsou velmi drahé, profesionálně vedené, kontrolované centrálními stranickými orgány a samozřejmě z velké části financované státem.

Demokracie přestává být vnímána jako nástroj, pomocí kterého občanská společnost omezuje moc státu, a místo toho se mění ve službu, kterou stát blahosklonně poskytuje občanské společnosti. Ten malý zbytek skutečného stranického soutěžení se pak zaměřuje především na efektivní management státu, ovšem jen pokud máte štěstí a žijete například v Německu. Pokud takové štěstí nemáte a žijete například v České republice, zbytkové stranické soupeření se zaměřuje spíše na systematickou destrukci hodnoty veřejných statků. Česká republika se tak od Německa neliší v povaze vztahů mezi kartelovou stranou a státem, ale spíše v kvalitě poskytovaných služeb. V České republice se objevují symptomy stranicko-kartelového státu v pokročilém stadiu rozkladu. Rozkladu způsobeného apatií občanů vůči excesům vládnoucí elity.

Všichni tušíme, že podstatných rozdílů mezi vítězi a poraženými ve volbách je naprosté minimum. Příčinou tohoto jevu ve fakt, že hlavní politické strany vlastně nikdy nepřicházejí o moc. Systém je vybudován tak, aby sám sebe chránil proti příchodu aktérů zvnějšku. Hlavní strany využívají své kontroly nad státními zdroji k tomu, aby bránily vzestupu konkurentů. Nezávislost státních institucí, regulačních orgánů, odborů a dokonce i soudnictví byla podkopána systémem klientelistických privilegií udělovaných výměnou za poslušnost a pasivitu. Slovy pánů Katze a Maira se stát změnil v „institucionalizovanou podpůrnou strukturu odměňující insidery a vylučující všechny alternativy.“

Dovoluji si tvrdit, že Fischer je autentickým politikem reprezentujícím stát ovládaný kartelovou stranou: nestranický, technokratický insider. Jeho přitažlivost pro mainstreamové strany už musí být většině čtenářů zřejmá. Tyto strany by samozřejmě velmi váhaly, pokud by si měly společně Fischera vybrat jako prezidentského kandidáta pro parlamentní volbu: vypadalo by to příliš cynicky. Ovšem nestraník kandidující v přímé volbě je zcela zbavuje potřeby skrývat absenci vzájemných smysluplných rozdílů. Nelze se proto divit tomu, že největší strany dnes zjevně dělají vše pro to, aby co nejvíce podkopaly volební šance svých vlastních kandidátů.

Takže Fischer je „nestranický“. Jeho popularita je, zdá se, založena to pocitu, že se nachází „nad“ konflikty politických stran. To ovšem zcela přehlíží fakt, že tyto konflikty jsou z větší části jen hrané. Rovněž to přehlíží fakt, že úřednická vláda, jíž byl premiérem, byla nominována a následně kontrolována mainstreamovými stranami. Byl poslušným premiérem a neučinil nic pro to, aby zpomalil postupující politickou sklerózu. Sám se už dávno předtím dostal do tenat stranicko-kartelového státu, což bylo koneckonců samotným předpokladem jeho jmenování premiérem.

Takže Fischer je technokrat. Jak jsme viděli, stát ovládaný kartelovou stranou je řízen profesionály, kteří z politiky učinili svůj byznys. Poskytují elektorátu službu a zaklínají se zájmy voličů, aby vzbudili zdání, že mezi stranami, jež reprezentují, probíhají skutečné ideové a politické spory. Barvité projevy stranických půtek, nabízené lidmi jako David Rath, Mirek Topolánek a Miroslav Kalousek, pomáhají udržet iluzi volby mezi soupeřícími politickými stranami. Ale jedná se jen o prázdný rozruch, který nic podstatného neznamená.

Takže Fischer je insider. Vždycky se snažil být uvnitř: za komunismu jako člen strany, později jako šéf statistického úřadu a premiér, dnes jako politicky jmenovaný představitel Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně. Je součástí systému, který zemi už více než dvacet let tak špatně slouží. Na rozdíl od Jiřího Dienstbiera mladšího, který jako jeden z mála českých politiků dobrovolně opustil svou mocenskou pozici na protest proti systému kartelové strany vládnoucímu na pražském magistrátu, zatím Fischer nenabídl žádnou naději, že by byl schopen se proti tomuto systému postavit.

Fischerovo povýšení z čela statistického úřadu do čela státu by bylo kariérním postupem typickým právě pro stranický kartel. Stát ovládaný kartelovou stranou aktivně brání vzestupu lidí zvenčí a využívá k tomu veřejných zdrojů a privilegií. Zároveň ale potřebuje vytvářet zdání, že volby jsou důležité, takže vytváří „nové“ politické strany a „nové“ politiky. Ti však nejsou ničím jiným, než zástupci kartelu, více čí méně dobře recyklovanými. Jako bývalý člen KSČ je Fischer navíc oslabený, možná dokonce vydíratelný. Lze se tedy důvodně domnívat, že není zcela svým vlastním pánem, což z něj činí ideální hlavu státu ovládaného stranickým kartelem.

Domnívám se, že zásadním úkolem nového prezidenta je obnovit důvěru lidí v hodnotu jejich občanství. V parlamentní demokracii to znamená, že lidé znovu uvěří, že soutěžení mezi politickými stranami je skutečné, a že strany jednají jako právnické osoby v souladu se zákonem a stát s nimi podle toho zachází.

Fischerova kandidatura mi připadá jako pokus o kontrolovanou optimalizaci systému kartelového státu, jako pokus nabídnout „klausismus s lidskou tváří“ a tak jej zachovat i v dalších letech.