Topolánkova slova, že stojí a padá s Dalíkem, bychom měli brát vážně. Mluví a jedná, jako by už neměl na vybranou.




Přibližně mezi roky 2002 a 2009 byl ‚byznysplánem‘ Marka Dalíka Mirek Topolánek. Dalíkova nechvalně proslulá schopnost přesvědčovat podnikatele, aby se s ním dělili o značné sumy peněz, nebyla založena na jeho podnikavost, ba ani charismatu, ale prostě a jednoduše na pocitu, který vyvolával u lidí, s nimiž mluvil – že jim dokáže otevřít dveře k Topolánkovi, nejprve jako k předsedovi ODS a od roku 2006 také jako k ministerskému předsedovi.

Nejde o to, zda zmíněný pocit odpovídal pravdě, či nikoli. Důležité je, že mu mnoho lidí podlehlo – a že ani Dalík, ani Topolánek jim jej nijak usilovně nevyvraceli.

To, že necháte lidi, aby si mysleli, co chtějí, samozřejmě není zločin. Dalík je obviněn z pokusu o podvod, ne z vymáhání úplatků pro ministerského předsedu. Lze předpokládat, že jejich vzájemný vztah pro ně byl ve všech směrech nesmírně výhodný. Nesmíme nicméně apriorně vyloučit možnost, že jediným Topolánkovým ‚zločinem‘ bylo, že nechal lidi, aby si mysleli, že na něj má Dalík velký vliv. Tím sice prokázal naprostý nedostatek politické soudnosti, za který musel také draze zaplatit, to však není nic protizákonného. Dnes je bývalý premiér předsedou výkonné rady teplárenského sdružení a jeho reputace, stejně jako reputace jeho nejlepšího přítele, je v troskách.

Abyste si udělali lepší představu o jejich vzájemných vztazích, dám vám dva konkrétní příklady, jak to vypadalo, když za to Marek a Mirek ‚vzali‘. Mám přímou osobní zkušenost s oběma případy, takže mě klidně považujte za zaujatého pozorovatele.

První případ spadá do roku 2007, kdy se Dalíkovi téměř podařilo přesvědčitčeskou asociaci provozovatelů stravenkových systémů, že dokáže v její prospěch zablokovat rozhodnutí tehdejšího ministra financí Miroslava Kalouska zrušit existující daňové úlevy pro stravenky. Doporučil jsem tehdy asociaci, aby žádnou takovou dohodu s Dalíkem neuzavírala, protože by to znamenalo vyhození obrovské sumy oknem (Dalík požadoval odměnu ve výši 150.000 eur) a nebezpečí poškození její pověsti. Asociace si tehdy Dalíka skutečně nenajala.

Jeden ze členů této asociace, firma Sodexho Pass, si ale najal maličké grafické studio, vlastněné mladším bratrem ředitele Dalíkovy PR agentury New Deal Communications. Smlouva uzavřená v květnu 2007 mezi firmou Sodexho Pass a tímto grafickým studiem uvádí částku 100.000 eur splatnou v případě úspěchu.

Poté, co smlouva unikla na veřejnost, dočkala se stravenková kauza široké medializace. Zúčastněným stranám to pěkně načechralo pírka, ale nic víc. Je třeba zdůraznit, že ačkoli dotyčná smlouva byla značně bizarní, nebylo v ní naprosto nic nezákonného. Kalouskova hrozba vůči stravenkovému byznysu byla zažehnána na jaře 2008 a lze předpokládat, že odměna uvedená ve smlouvě byla vyplacena do haléře. Jestli se mladý grafický designér o svůj úspěch podělil se šéfem svého staršího bratra, se zřejmě nikdy nedozvíme.

Topolánkova reakce na tento skandál byla velmi poučná. Premiér se okamžitě distancoval od vřavy, která se strhla kolem jeho oblíbence, a osobně inicioval novelu příslušného zákona v neprospěch stravenek. Skutečnost, že ani tato novela nakonec v Poslanecké sněmovně neprošla kvůli malé podpoře jeho vlastního poslaneckého klubu, může ukazovat buď na Topolánkovu neupřímnost, nebo prostě neschopnost.

Topolánkova reakce na Dalíkovo zadržení počátkem tohoto týdne sledovala podobný scénář. Topolánek tvrdí, že Dalíkovo obvinění z vymáhání půlmiliardového úplatku za umetení cestičky ke smlouvě o nákupu pandurů je nesmysl, protože on, Mirek Topolánek, se tou dobou naopak snažil o zrušení celé zakázky, která byla tak mizerně dojednána předchozí vládou Jiřího Paroubka.

Bohužel v tom nedokážu najít žádnou logiku. Skoro to vypadá, jako by Topolánek o sobě nedokázal uvažovat jako o jednotce nezávislé na Dalíkovi. Tvrzení, že Dalík vydělával nebo se snažil vydělávat peníze na podnikatelích na základě jejich přesvědčení, že jim dokáže ‚prodat‘ premiéra, není nijak v rozporu s tvrzením, že Topolánek pracoval proti témuž cíli, kterého se Dalík snažil dosáhnout ve prospěch těch samých podnikatelů. Obojí je možné, pokud připustíme, že Dalíkovi obchodní partneři byly dostatečně chamtiví a naivní, aby mu naletěli.

Osobně soudím, že obhajoba založená na této logice by pro Topolánka byla mnohem prospěšnější. Namísto toho se snaží prokázat svou poctivost tím, že dělal (nebo údajně dělal) opak toho, oč se údajně snažil Dalík. Fakt, že ani v jednom z uvedených případů (likvidace stravenkového byznysu a zrušení nákupu pandurů) neuspěl, může prokazovat, že své deklarované usilí ve skutečnosti nebral příliš vážně.

Druhým příkladem je Dalíkova neúspěšná snaha přesvědčit velkou americkou pivovarnickou společnost, aby si najala (jím doporučenou) třetí stranu, která jí pomůže přesvědčit českou vládu, aby jí prodala jistý český pivovar. Možná si vzpomenete, že počátkem roku 2007 oznámil Topolánkův kabinet zahájení procesu transformace Budějovického Budvaru na akciovou společnost jako přípravy na možný budoucí prodej. Samozřejmě, že Američané zbystřili. V řádu týdnů se na ně obrátil jistý zprostředkovatel, který o sobě tvrdil, že je důvěrníkem českého ministerského předsedy. Tento prostředník, který je nyní shodou okolností jedním z kandidátů na prezidenta (republiky, ne dozorčí rady Budvaru), si myslel na byznys od Američanů přímo pro sebe. Naznačoval, že ministerský předseda není spokojen s místním poradenským týmem, který si v Česku Američané dlouho předtím najali, a velmi vstřícně nabízel, že jim zprostředkuje setkání s poradcem premiéra, jistým panem Dalíkem. Jeho nabídka byla přijata, Dalík se s Američany sešel, potvrdil, že premiér by si přál, aby v Česku spolupracovali s někým jiným, než dosud činili, a navrhl jim jména.

Dalíkovo doporučení však zůstalo nevyslyšeno. Mimo území České republiky se uskutečnila schůzka na nejvyšší úrovni, zprostředkovaná zmíněným prezidentským kandidátem, které se účastnil premiér i se svým poradcem. Bez výsledku. Zanedlouho se americká společnost sama stala akvizicí Brazilců, místní poradenský tým byl rozpuštěn a Budvar nadále zůstává národním podnikem vlastněným Ministerstvem zemědělství. Tak už to na světě chodí.

Píšu to vše jen proto, abych ukázal, jak přímočarým hráčem Dalík je a jak nepravděpodobné se mi zdá tvrzení, že by byl cokoli podnikal za premiérovými zády. Jak zapadá nad Topolánkovou kariérou slunce, jeho stín Dalík roste. Topolánkova slova, že stojí a padá s Dalíkem, bychom měli brát vážně. Mluví a jedná, jako by už neměl na vybranou.