Prezident Klaus a jeho ruský protějšek si musejí mnout ruce nad tím, že nabídka Francouzů na dostavbu Temelína byla smetena se stolu. A Washington by se měl třást strachy.


Má vlast Vás potřebuje!

„Jsem nanejvýš rozčarován skutečností, že Areva je postihována za věci, které se mezi smluvními stranami nikdy neprojednávaly, tedy bez dialogu či vysvětlení.“

Každý, kdo slyšel uvedená slova z úst generálního ředitele Arevy Luca Oursela, si nemohl nepovšimnout potlačovaného rozhořčení Francouzů ze způsobu, jakým byla smetena se stolu jejich nabídka na stavbu Temelína II. Nedosti na tom – premiér Petr Nečas, bezpochyby po pečlivé přípravě, jejímž cílem bylo ještě více Francouzům přistřihnout hřebínek, se postavil za ČEZ, když veřejně rozcupoval francouzskou nabídku jako naprosto špatně zpracovanou.

Prezident Klaus a jeho ruský protějšek se musí nad reakcí Francouzů přímo tetelit blahem. A Washington by se měl začít třást.

Zatímco my ostatní si můžeme leda tak lámat hlavy nad tím, proč Češi museli odmítnout francouzskou jadernou nabídku takovým striktním a humpoláckým způsobem, mě osobně zaujalo nečekaně prosté vysvětlení, které přináší Erik Best ve svém Final Wordu.

„Celé je to součástí plánu na postupné převzetí majetků (nebo projektů) v tomto státě, které jsou dosud v zahraničních rukou,“ píše Best a pokračuje: „Je úplně jedno, jak moc zpackaná byla nabídka Arevy; pokud by ČEZ býval chtěl, aby v soutěži zůstala, zůstala by.“ Jenže ČEZ nechtěl.

Samozřejmě, cizinci jsou všichni zájemci o dostavbu Temelína. Na co ale Best podle mého naráží, je skutečnost, že garnitura, která je nyní v Česku u kormidla, považuje Rusy ze všech cizinců za nejméně cizí.

Mnozí vysocí veřejní činitelé v této zemi, prezidentem počínaje, budou namítat, že Rusko je pro tuzemskou jadernou energetiku stejně legitimním geopolitickým partnerem, jakým je Francie či Spojené státy. To je ovšem sporné.

Existují však zřejmé vnitropolitické důvody, pro které je ruská nabídka favorizována, z nichž nejzajímavějším je cena. Ruská varianta bude pravděpodobně nejlevnější pro český stát a jeho „sponzory“, tedy daňové poplatníky, kteří (podle našich kalkulací) budou muset dotovat dostavbu Temelína ve výši téměř 20 mld korun ročně.

Rusové nabízejí plné zafinancování (nikoli zaplacení – jejich vklad se jim vrátí z peněz daňových poplatníků) projektu bez státních garancí s tím, že se třeba i stanou akcionáři ČEZu, pokud to bude nutné. A právě tato poslední nabídka zcela převálcuje jak francouzský, tak i společný japonsko-americký projekt. Ani Areva, ani Westinghouse nechtějí výstavbu financovat bez státních záruk a ani jeden z nich se nechce stát akcionářem ČEZu. Co je ještě důležitější, za akcionáře je nechce ani česká vláda – zahraniční společnosti znamenají pečlivý dohled zvenčí.

Skutečnost, že ruské konsorcium nabízí zafinancování projektu bez státních záruk, lze považovat za ukázku toho, jak moc jsou si Rusové jisti, že dostanou své peníze zpět. Abychom lépe porozuměli přitažlivosti ruské nabídky pro české vládnoucí elity, neboli – jinými slovy – proč jsou Rusové „méně cizí“, stačí si pouze připomenout hybridní status ČEZu.

Jak Areva, většinově vlastněná francouzským státem, tak Westinghouse jsou domovem ve vyspělých, demokratických a právních státech. Management těchto společností je odpovědný svým akcionářům a regulačním úřadům. Zkrátka a dobře, tyto společnosti jsou transparentní (minimálně ve srovnání s českou a ruskou konkurencí).

Naproti tomu Rosatom a OMZ (vlastník Škody JS) jsou odpovědné Kremlu. Stejně jako management ČEZu, i management těchto skupin skládá účty pouze politikům. Menšinoví akcionáři jsou pod jejich rozlišovací schopnost. Stejně jako ČEZ, i tyto společnosti jsou neprůhledné (minimálně ve srovnání s Arevou a Westinghousem). Právě tento „odpovědnostní deficit“ činí z Rusů mnohem menší ohrožení pro politiky, kteří ovládají ČEZ, než by byli Francouzi nebo Japonci s Američany.

České regulační orgány, které jsou obsazovány podle politického klíče, nejsou schopny plnit svou funkci nezávislého arbitra, protože se snaží dohlížet na společnost (ČEZ), jejímiž akcionáři jsou jejich političtí nadřízení. Pokud by byl ČEZ ryze privátní firmou a ne „energetickým údem“ státu (potažmo privátních investorů, kteří se státu zmocnili), regulátor by k němu přistupoval stejně jako ke kterékoli jiné privátní dominantní tržní síle. Byl by méně motivován k tomu, aby ČEZ chránil, a více k tomu, aby vyžadoval a zveřejňoval informace, jako např. podrobnosti nabídek jednotlivých uchazečů o dostavbu Temelína, která se uskuteční jedině za masivní subvence z veřejných rozpočtů (pokud vůbec).

A pokud by ČEZ byl skutečně soukromou společností, jeho akcionáři by od managementu vyžadovali odpovědnost za rozhodnutí, která snižují hodnotu jejich akcií, jakým je např. výstavba nestydatě předraženého meziskladu vyhořelého jaderného paliva „skořápkou“ (shell company) registrovanou v Lichtenštejnsku, kterou dohodila dozorčí rada. Management by se soustředil na maximální zhodnocení akcií a odolával by tlakům státu jako dominantního akcionáře na realizace problematických projektů, jako například uzavření jaderného spojenectví s ruským státem.

Dostavba Temelína nedává z ekonomického hlediska smysl – pouze znehodnotí akcie ČEZu. Z geopolitického pohledu by však pro Česko význam mít mohla. A pokud jste zastánci teorie, že není prakticky rozdílu mezi státem a establishmentem politických stran, které jej řídí, pak může dostavba Temelína dávat smysl i z hlediska stranicko-politického.

Rosatom a OMZ jsou zkrátka pro ČEZ ideálními partnery, a možná dokonce i akcionáři. Temelín II je ve své podstatě mezivládní zakázka. A ani jedna ze zúčastněných vlád nechce a nebude vyžadovat žádný bedlivý dohled ani nad vlastním procesem její realizace, ani nad „rent-seeking“, které je její nedílnou součástí.