Uběhlo 23 let a naši vůdcové jsou opět semknuti společným cílem v jeden šik.





'Vyhnání Němců je v celkovém kontextu našeho trhu s energiemi záležitostí spíše okrajovou...'

Chrystia Freelandová ve svém článku „Sebedestrukce horního jednoho procenta“ (The self-destruction of the 1 per cent) pro New York Times ukazuje, jak vládnoucí elity svou sebedestrukcí s sebou strhávají celou společnost.

Paralelu stavu, který popisuje, nachází v dóžecích Benátkách 14. století. „Středověké Benátky byly jedním z nejbohatších evropských měst. Hybatelkou jejich hospodářství byla tzv. colleganza, předchůdkyně akciové společnosti založená jako krátkodobý spolek k zafinancování jednotlivých obchodních expedicí. Půvab colleganzy spočíval v tom, že otevřela ekonomiku novým investorům a umožnila obchodníkům, kteří na sebe brali podnikatelské riziko, podílet se na finančních ziscích etablovaných podnikatelů, kteří jejich obchodní cesty financovali.“

Freelandová dále popisuje, jak benátská vládnoucí elita, colleganzu navzdory tomu, že z její otevřené ekonomiky měla největší prospěch, zakázala v cílené snaze ochránit své výsady před vetřelci zvenčí. Tato La Serrata, čili jakási historická forma lockoutu, znamenala postupnou likvidaci bohatství a moci nejen benátských vládnoucích vrstev, ale v konečném důsledku i celého městského státu.

V poněkud akademičtější analýze stejného fenoménu docházejí američtí autoři publikace „Příčiny hroucení států: Základy moci, prosperity a chudoby“ (Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity and Poverty) k názoru, že fungující stát od státu zhrouceného odlišuje míra „přisvojovacího reflexu“ (či přesněji řečeno chamtivosti) vládnoucích elit. „Přisvojující“ státy jsou ovládány osobami, které si uzurpují co největší část bohatství na úkor zbytku. Jejich hnací silou je hamižnost; jejich metodou je cílené odstavení ostatních, ať už protiprávní či nikoli.

Přisvojující elity pracují na svém sebezničení tím, že likvidují potenciál k vytváření bohatství společnosti, kterou řídí. To zní jaksi povědomě. Nicméně rozdíl mezi českými elitami a benátskými oligarchy spočívá v tom, že Benátčané ve skutečnosti nejprve vybudovali prosperitu, kterou posléze nemoudře zvrátili tím, že do ní odepřeli vstup novým investicím, zatímco bohatství našich polistopadových elit je zhusta výsledkem procesu, který ekonomové označují pojmem „rent seeking“ – uchvácením ekonomických a regulačních výhod malou skupinou mocných.

Tento rozdíl může být i tím, co odlišuje Andreje Babiše od Martina Romana (i když osobně si tím nejsem jist). Zatímco v Babišově případě se zdá, že vstupem do politiky se pokouší ochránit bohatství, které vytvořil, Roman je archetypálním rent-seekerem. Oba však vykazují příznaky typicky benátské snahy ochránit vlastní privilegia tím, že před konkurencí zabouchnou dveře.

Neschopnost místních regulačních orgánů účinně chránit pravidla hospodářské soutěže, ať už na poli výroby elektrické energie, mobilní originace či výroby a distribuce celozrnného chleba, není projevem nedostatku odbornosti. Je to důsledek nadnárodního selhávání živeného lobbisty, špatně maskovanými za ministry nebo opožděné disidenty, rozhodnutými zlikvidovat konkurenci.

Souhlasím s pohledem Erika Besta, který tvrdí, že investoři jsou z této země vytlačováni cíleně a že jejich odliv není jen „vedlejším efektem něčí nenažranosti“. Jako příklad Best uvádí pokus Miroslava Kalouska o vypovězení česko-americké bilaterální dohody o vzájemné ochraně investic.

„Když se plánoval solární švindl, jeho strůjci pozapomněli vzít v potaz ochranu, kterou požívají investoři do solární energetiky, za nimiž stojí americké investiční nástroje. Když došlo k omezení subvencí, ‚preferovaní‘ investoři do solárních elektráren byli vyplaceni ČEZem; ostatní, kteří neměli účast na osnování tohoto švindlu, by nyní mohli zažalovat na základě dohody o ochraně investic český stát. To by zvýšilo celkové náklady státu a v budoucnu by bylo obtížnější podobné pochybné kšefty ospravedlnit. Proto je třeba dohodu o investicích s Američany vypovědět.“

Freelandová cituje jistého amerického ekonoma, který poukazuje na to, že „většina lobbistů je konzervativní v tom smyslu, že podporuje zájmy stávajících hráčů na trhu; a není ‚protržní‘, neboť na skutečně svobodném a volném tržním konkurenčním prostředí nemá zájem.”

Babiš a Roman jsou v tomto smyslu oba konzervativní, a ani jeden z nich není protržní. Totéž lze říci o prezidentu Klausovi, nejhorlivějším advokátu volného trhu, jakého kdy svět viděl – pokud jde o slova a zahraniční aktivity. Jakmile jde ale o domácí píseček, může se přetrhnout, aby odpudil nové investory a ochránil tak svých několik vyvolených. Je ovšem třeba přiznat, že mezi českými politiky se nenajde ani jeden, který by byl ryzím zastáncem skutečně svobodné a otevřené soutěže. Naopak, jejich mantrou je „Naše země, naše pravidla,“ případně „Zde domov můj“.

Vládnoucí elity této země nyní bojují za požehnání uzavřené společnosti a jednosměrné (= exportní) ekonomiky postavené na energetických přebytcích generovaných monopolním výrobcem na stále větším a větším počtu jaderných reaktorů s technologiemi z 50. let minulého století, přičemž to všechno bude vlastněno právě a výhradně těmito elitami.

Všechny parlamentní strany podporují tuto nukleární vizi současné vlády bez ohledu na následky jak ekonomické, tak geopolitické. Všechny parlamentní strany bez zaváhání podpořily vyloučení Arevy ze soutěže na dostavbu Temelína. Všechny se shodnou na tom, že rozhodnutí Němců vzdát se jaderné energetiky je iracionální a poškozuje české zájmy. Všechny považují obnovitelné zdroje energie za dětinský nesmysl. Všechny podporují monopolní energetický moloch a jeho nemorální postupy. A všechny od něj berou peníze.

Říkám tomu temelínomika. Vy tomu můžete říkat La Serrata. Ať to ale pojmenujeme jakkoli, tato koncentrace ekonomické a politické moci v rukou vládnoucí elity a rigidní myšlení, které tato koncentrace plodí, je hřebem do rakve obecného blaha.