Američané, nebo Rusové? To je otázka za 8 miliard euro. Na odpovědi pracuje Miroslav Šlouf.


Na odpovědi pracuje Miroslav Šlouf

Částka, uvedená v podtitulku, je opsána z cenovky, která visí na zakázce na výstavbu nových jaderných reaktorů v českém Temelíně. Národnosti naznačují, kdo se o ni utká. A za Šloufovou odpovědí se schovává Atomstrojexport.

Otázka je ale samozřejmě položena špatně, a skutečnost, že je to jediná otázka, která se v této souvislosti v Praze v posledních dnech vyskytuje, odhaluje povrchnost celé debaty. To, kdo vyhraje, není důležité pro nikoho, kromě obou uchazečů (a dvou Mirků na obrázku). To proto, že dopad vítězství jednoho či druhého uchazeče o dostavbu na tuto zemi a její trh s elektrickou energií není měřitelný žádnými smysluplnými prostředky.

Po českých daňových poplatnících se žádá, aby slepě přijali tvrzení o nezbytnosti výstavby nových jaderných elektráren. Je to něco podobného, jako kdyby někdo chtěl, aby se smířili s drogovou závislostí jako s integrální součástí genetické výbavy lidského druhu a omezili debatu na toto téma na dohady, zda je méně škodlivá závislost na opiátech, nebo na stimulantech.

Otázka, zda Česká republika potřebuje více jaderných elektráren, není vůbec nepřípadná. Přesto ve zdejší debatě dosud nezazněla. Všichni zainteresovaní, spotřebiteli počínaje a akcionáři konče, by se měli důsledně dožadovat svého práva na podíl na rozhodování o tom, zda se do takového projektu zapojit či nikoli.

To, kdo se stane dodavatelem temelínské dostavby, je v tomto ohledu vedlejší.

Mnohem přínosnější, než spekulace o tom, zda zakázku získá Westinghouse, nebo Atomstrojexport je pokusit se odpovědět na následující otázky: Jaká může být poptávka po elektřině v ČR a střední a východní Evropě za 20 let? Lze tuto očekávanou poptávku uspokojit modernizací stávajících elektráren? Jaký typ elektráren je nejlepší z hlediska různých scénářů vývoje cen elektřiny, paliv, emisí CO2 ve výhledu 20 let?

A nakonec otázka jako řemen: Je management ČEZu vůbec schopen úspěšně řídit takovou obrovskou investici?

Odpovědi na uvedené otázky mohou klidně ukázat, že novou jadernou elektrárnu tato země potřebuje, jenže to nebudeme vědět jistě, nedojde-li k seriózní veřejné debatě na toto téma.

Možná, že management ČEZu ví nejlépe, co je třeba udělat. Koneckonců je na úspěšném hospodaření firmy finančně zainteresován, a nikdy by neprosazoval projekt, který by mohl ohrozit nebo rovnou zlikvidovat hodnotu jejích akcií – nebo snad ano? Člověku mimoděk vytane na mysli Albánie.

Od českých daňových poplatníků se očekává, že ČEZu vystaví bianko šek jako zajištění výstavby 3. a 4. temelínského bloku. Proč by ale něco takového měli udělat, jestliže mají před očima poměrně tristní výsledky této společnosti v jejích ostatních investičních projektech?

Důvěryhodnost vedení ČEZu je po posledních dvanácti měsících poněkud pošramocena. Před rokem vrcholové vedení zesměšňovalo tu hrstku lidí, kteří se odvážili tvrdit, že ČEZ nemá na dostavbu dvou nových reaktorů dost financí, a že věřitelé se do takového projektu zrovna nepohrnou.

V průběhu roku stejní topmanažeři už svoje sebevědomé nadšení pomalu krotili a dnes lobbují u české vlády za vytvoření systému contracts-for-difference, který bude spotřebitele zavazovat k dorovnání rozdílu mezi velkoobchodní cenou elektřiny a odhadovaných dlouhodobých marginálních nákladů (LCOE) 3. a 4. temelínského bloku.

Management ČEZu a české Ministerstvo průmyslu a obchodu se nás snaží přesvědčit, že LCOE pro Temelín 3 a 4 bude na úrovni 60 eur/MWh a že cena elektřiny bude mnohem vyšší, takže čeští spotřebitelé elektrické energie na navrhovaném uspořádání vydělají. Podle nich v nejhorším případě spotřebitelé zadotují ČEZ 5 mld. Kč ročně.

Pokud by tomu tak bylo a čeká nás takto zářivá budoucnost, k čemu, u všech všudy, potřebuje ČEZ veřejné dotace? Pokud jsou vyhlídky ČEZu tak stabilní, jak tvrdí, nebude mít jistě problém najít investory a věřitele a nebude potřebovat žádné dotace. A i kdyby se ČEZ mýlil a ceny elektřiny byly nižší, než odhaduje, podle svého vlastního veřejného byznysplánu si může klidně dovolit odepsat ročně 5 mld. ze své výsledovky.

ČEZ si je ovšem dobře vědom toho, že riziko snížení ceny je mnohem větší než 5 mld. (podle našich odhadů je to 17 mld. Kč), a dokonce i těch pět miliard by bylo hodně obtížné ustát. Pomineme-li otázku, jak manažeři ČEZu dospěli k této hodnotě, proč bychom jim měli věřit, jestliže nám před pár měsíci tvrdili, že ČEZ je schopen zaplatit ony dva nové reaktory v hotovosti? S čím přijdou příště? S LCOE 120 eur/MWh?!

Nezbývá než doufat, že rok 2013 bude rokem, v němž se debata o české jaderné energetice posune na úroveň seriózního pokusu zodpovědět klíčové otázky a opustí současnou úroveň geopolitického kabaretu. Připravme se však na to, že kabaret bude pokračovat ještě dlouho.

Podle našeho názoru bude na konci toho všeho pořádně velká a draze zaplacená díra v zemi, vyfutrovaná armaturou a betonem, kterou pak ČEZ zakonzervuje s odvoláním na vnější vlivy mimo jeho dosah – Miroslavu Šloufovi navzdory.


Tento text byl původně uveřejněn v letošním lednovém vydání Platts Energy in East Europe. Jeho autorem je Jan Ondřich a mnou byl nyní upraven tak, aby reflektoval návrat Miroslava Šloufa do politiky, či přesněji do geopolitiky.