Dvě desetiletí poté, co nesmiřitelné politické koncepty dvou částí federace dovedly tehdejší Československo k rozpadu, se vrcholové politiky obou států pomalu stávají téměř identickými.

Předpokládejme, že se prezident Zeman za šest týdnů stane také (nikoli podle jména, avšak fakticky) českým premiérem, až ČSSD v čele s politickými kleštěnci uzavře koalici se zemanovci, podporovanou komunisty.

A předpokládejme, že slovenský premiér Robert Fico, jehož vládní strana SMER ovládá absolutní většinu v Národní radě, bude za půl roku zvolen slovenským prezidentem.

Takovéto předpoklady nejsou dnes nijak iracionální. Politika obou zemí se posouvá od konkurenčního parlamentního systému, v němž politické strany soupeří o moc (jakkoli je taková soutěž ve skutečnosti neúčinná), k systému, v němž se rozhodujícím arbitrem stává jednotlivec.

Příčina tohoto posunu spočívá v selhání politických stran, které už nedokážou lidi přesvědčit, že mezi nimi existují rozdíly – a tedy že konkurence a soutěž mezi nimi je skutečná. To dovedlo voliče k tomu, že vložili své naděje do rukou někoho, kdo stojí nad těmito stranami – v případě Slovenska do rukou vůdce jediné strany.

A lze jim to vyčítat, jakkoli se jejich naděje ukážou lichými?

Politická situace v České republice i na Slovensku se nebezpečně vychýlila z rovnováhy. Jestliže jsme si v Česku dosud užívali až přílišné vyváženosti, zajišťované dlouhodobým a oboustranně výhodným vzájemným vybalacováním Václava Klause Milošem Zemanem a naopak, brzy můžeme pocítit její kritický nedostatek. Zeman tento pochopitelný odliv přízně politickým stranám, které už dávno položily své ideologické zásady na oltář své neukojitelné hrabivosti, cíleně podporuje.

Na Slovensku umožnila absolutní parlamentní většina SMERu naprosto ignorovat ostatních pět parlamentních stran. V Česku pohodlnou parlamentní většinu po volbách příští měsíc velmi pravděpodobně vytvoří ČSSD, SPOZ a komunisté. Čelit jim budou nejméně čtyři další parlamentní strany, TOP 09, ODS, ANO a KDU-ČSL).

Dominantní postavení Miloše Zemana je kritizováno a odmítáno poměrně velkou menšinou, která se soustřeďuje hlavně v Praze. Podobně o poznání menší minorita Ficových odpůrců operuje zejména v Bratislavě. Jak malá je tato menšina, bude zřejmé příští rok na jaře, kdy Fico bude kandidovat na úřad slovenského prezidenta a také jej pravděpodobně získá, i kdyby se proti němu postavila Iveta Radičová, která jediná má nějakou šanci na oslabení Ficovy majority; její kandidatura není zatím vůbec jistá.

Dnes stojí Češi i Slováci tváří v tvář vyhlídkám na prezidentský systém, v němž přímo volená hlava státu hladce ovládá kabinet, který zase válcuje roztříštěnou parlamentní opozici.


Všichni prezidentovi muži: Předpokládaný prezident Robert Fico, na křídlech s Robertem Kaliňákem and Pavolem Paškou, kteří se oba třesou na to, aby mohli budoucí hlavě státu sloužit v premiérském křesle.

Kolem obou vůdců se pochopitelně shlukují různé frakce, soupeřící o moc. Jak se blíží Ficovo ohlášení kandidatury, roste uvnitř SMERu napětí mezi ministrem vnitra Robertem Kaliňákem a předsedou Národní rady Pavolem Paškou, kteří si oba dělají zálusk na křeslo předsedy strany a post ministerského předsedy, které se s Ficovým prezidentstvím uvolní. Kaliňák je znám svou hřívou, Pašku nadutostí. Byl to on, kdo prohlásil, že si nevšiml, že by se 17. listopadu 1989 bývalo dělo něco mimořádného, protože měl spoustu práce s obkládáním koupelny.

Také ze Zemanova tábora se ozývají tlumené hlasy nespokojenosti. Neochota Miroslava Šloufa stát se ‚neosobou‘ v rámci revize stranických dějin a uvolnit místo novým Zemanovým miláčkům naznačuje, že ne všichni členové Vnitřní strany jsou nadšeni rostoucím vlivem místopředsedy SPOZ, byznysmena Martina Nejedlého.


Dobrou noc a hodně štěstí! Zeman v objetí se členy Vnitřní strany Mynářem a Nejedlým.

Význam štěkanic mezi podržtaškami obou velikánů ovšem netřeba přeceňovat. Není to nic, co by nahrazovalo soutěž parlamentní demokracie. Ani jednomu z těchhle poskoků nepřijde na mysl ani ve snu, že by svému milovanému vůdci mohl podtrhnout židli.

Než ale nadejde 17. listopad 2014, 25 let poté, co Pavol Paška s budovatelským nadšením obkládal svou koupelnu (mezitím si ovšem pořídil pěkný nový domeček, viz zde) a řadový komunista Miroslav Šlouf se třásl hrůzou, politice někdejšího Československa budou dominovat dva jednotlivci, oba v pozici prezidentů.

Pokud chcete náhled do blízké budoucnosti, dovolím si opět parafrázovat George Orwella: představte si prezidenta Miloše Zemana, jak sází státnické polibky na tváře prezidenta Roberta Fica – příštích deset let.