Andrej Babiš
Hlas pro ANO se může stát hlasem pro Miloše Zemana
Většina z nás se asi shodne na důvodech, které v této zemi vedly k selhání politické strany jako instituce. Mnozí se asi shodnou i na přesnějším určení, kdy k tomuto selhání došlo: červen 1998.
Takzvaná opoziční smlouva, uzavřená mezi Klausem a Zemanem, předefinovala roli Poslanecké sněmovny – zredukovala ji na pouhou poslušnou prodlouženou ruku moci výkonné. Všechna velká rozhodnutí se upekla mezi těmito stranickými lídry, ovládanými zájmy byznysu v pozadí; parlament těmto rozhodnutím pouze propůjčil formální legitimitu.
Takový parlament a takové strany nemohou legitimitu propůjčovat donekonečna; a tak došlo k úpadku. Dnes je proces marginalizace parlamentních stran, jenž začal v roce 1998, téměř dokonán. Skuteční lobbisté chodí za stranickými lídry, nikoli za poslanci.
Někteří voliči spatřují problém v tom, že bez důvěryhodných parlamentních stran se legitimita parlamentního systému těžko obnovuje. Jiní na situaci nahlížejí mnohem radikálněji: Kdo má nahradit parlamentní systém – Miloš Zeman, nebo Andrej Babiš?
(Nepropadejte panice, můžete je mít oba. Jen jim dejte šanci a Babiš přizve ke spoluvládnutí ČSSD. Otázkou pouze je, kterou: tu Zemanovu, nebo tu, která je loajální předsedovi strany?)
Návrat do budoucnosti: o něco méně vlasů, o dost víc moci.
Ani Babišova ANO, ani Zemanova SPOZ se nijak nesnaží tvářit se jako regulérní politické strany. Samozřejmě, byly by samy proti sobě. Jejich přitažlivost spočívá v naději, že výjimečný jedinec může napravit problémy, způsobené selháním celého systému.
Taková naděje je ale veskrze naivní. Naposledy jí dal průchod jiný výjimečný jedinec, žokej Josef Váňa. Po nedělní Velké Pardubické se nechal slyšet, že pokud Babiš dostane šanci řídit tento stát tak, jako řídí svou firmu, budeme se všichni mít líp. Jenže Babiš není král Midas a Česká republika není agrochemická firma (když už, tak spíš energetická).
Sloní paměť může být jednomu na obtíž, když se rozhoduje, koho volit. Jedinou velkou výhodou, kterou ANO před volbami má, je to, že máme všichni v živé paměti nenažranost a nablblost partají, které tuhle zemi kočírovaly v uplynulých dvaceti letech. Ale nikdo z nás nemá ani ponětí, jak Babiš řídil po roce 1993 své impérium – koneckonců je stále jeho jediným akcionářem.
Jak to vidím já, hlas pro ANO je hlasem proti obnovení zdravého parlamentního systému vládnutí. Neříkám to proto, že by jiné možnosti byly bůhvíjak lákavé, ale proto, že jsou to politické strany a jako takové jsou odpovědné (pokud je k odpovědnosti někdo povolá).
Ale jak chcete volat k odpovědnosti výlučného vlastníka Agrofertu? Jak asi tak chce „strana“, složená z lobbisty (Pavel Telička), herce (Martin Stropnický) a novináře (Martin Komárek) volat k odpovědnosti miliardáře?
Hlas pro ANO je hlasem pro kumulaci politické moci v rukách Andreje Babiše – a velmi pravděpodobně také v rukách Miloše Zemana.
Většina z nás se asi shodne na důvodech, které v této zemi vedly k selhání politické strany jako instituce. Mnozí se asi shodnou i na přesnějším určení, kdy k tomuto selhání došlo: červen 1998.
Takzvaná opoziční smlouva, uzavřená mezi Klausem a Zemanem, předefinovala roli Poslanecké sněmovny – zredukovala ji na pouhou poslušnou prodlouženou ruku moci výkonné. Všechna velká rozhodnutí se upekla mezi těmito stranickými lídry, ovládanými zájmy byznysu v pozadí; parlament těmto rozhodnutím pouze propůjčil formální legitimitu.
Takový parlament a takové strany nemohou legitimitu propůjčovat donekonečna; a tak došlo k úpadku. Dnes je proces marginalizace parlamentních stran, jenž začal v roce 1998, téměř dokonán. Skuteční lobbisté chodí za stranickými lídry, nikoli za poslanci.
Někteří voliči spatřují problém v tom, že bez důvěryhodných parlamentních stran se legitimita parlamentního systému těžko obnovuje. Jiní na situaci nahlížejí mnohem radikálněji: Kdo má nahradit parlamentní systém – Miloš Zeman, nebo Andrej Babiš?
(Nepropadejte panice, můžete je mít oba. Jen jim dejte šanci a Babiš přizve ke spoluvládnutí ČSSD. Otázkou pouze je, kterou: tu Zemanovu, nebo tu, která je loajální předsedovi strany?)
Návrat do budoucnosti: o něco méně vlasů, o dost víc moci.
Ani Babišova ANO, ani Zemanova SPOZ se nijak nesnaží tvářit se jako regulérní politické strany. Samozřejmě, byly by samy proti sobě. Jejich přitažlivost spočívá v naději, že výjimečný jedinec může napravit problémy, způsobené selháním celého systému.
Taková naděje je ale veskrze naivní. Naposledy jí dal průchod jiný výjimečný jedinec, žokej Josef Váňa. Po nedělní Velké Pardubické se nechal slyšet, že pokud Babiš dostane šanci řídit tento stát tak, jako řídí svou firmu, budeme se všichni mít líp. Jenže Babiš není král Midas a Česká republika není agrochemická firma (když už, tak spíš energetická).
Sloní paměť může být jednomu na obtíž, když se rozhoduje, koho volit. Jedinou velkou výhodou, kterou ANO před volbami má, je to, že máme všichni v živé paměti nenažranost a nablblost partají, které tuhle zemi kočírovaly v uplynulých dvaceti letech. Ale nikdo z nás nemá ani ponětí, jak Babiš řídil po roce 1993 své impérium – koneckonců je stále jeho jediným akcionářem.
Jak to vidím já, hlas pro ANO je hlasem proti obnovení zdravého parlamentního systému vládnutí. Neříkám to proto, že by jiné možnosti byly bůhvíjak lákavé, ale proto, že jsou to politické strany a jako takové jsou odpovědné (pokud je k odpovědnosti někdo povolá).
Ale jak chcete volat k odpovědnosti výlučného vlastníka Agrofertu? Jak asi tak chce „strana“, složená z lobbisty (Pavel Telička), herce (Martin Stropnický) a novináře (Martin Komárek) volat k odpovědnosti miliardáře?
Hlas pro ANO je hlasem pro kumulaci politické moci v rukách Andreje Babiše – a velmi pravděpodobně také v rukách Miloše Zemana.