Politický úspěch Babiše a Okamury je jednou z nejcitelnějších ran, jakou demokratický systém této země za posledních 25 let zinkasoval.



Dovolte mi, abych vám představil nového ministra životního prostředí: Pan Richard Brabec z Lovochemie!

Selský rozum napovídá, že systémová korupce zamořující veřejný život v této zemi musí být rozkrývána postupně. Jde o to, aby se zvolil takový způsob a rozsah úderu proti institucionalizované korupci, který by trestal a odrazoval od jejího páchání, aniž by přitom zničil korupcí postižené instituce jako takové. Jednoduše řečeno, nesmí se s vaničkou vylít i dítě.

Jeden příklad na dokreslení toho, co mám na mysli: policejní zátah v kauze Nagyová v ranních hodinách 13. června 2013. O pět dní později rezignuje premiér. Za dalších pět měsíců je jeho strana, která této zemi více či méně kontinuálně vládla posledních dvacet let, po předčasných parlamentních volbách, jež byly přímým důsledkem zmíněného zátahu, prakticky vymazána z politické mapy této země. Její voliči masově dezertovali k miliardáři a mediální osobnosti, přičemž ani za jedním z nich nestála žádná politická strana.

Vodou, která se vylila z vaničky, byla ODS; a že to bylo nějaké špíny! Teď je odstavena od moci, a bylo taky načase. Obrázek neoholeného, opáleného Petra Bendla, sedícího v rozhalence v poslanecké lavici uprostřed trosek poslaneckého klubu ODS při ustavujícím zasedání nové Sněmovny, byl více než výmluvný: arogance, hrabivost a nablblost, koncentrovaná do jednoho nepatrného, leč samolibě se tvářícího tvorečka. Ostatní pánové poslanci usoudili, že ustavující schůze je událost na kravatu.



Uspokojení, jaké přináší pohled na zdecimovanou ODS, by nám nemělo zatemnit mysl a zastřít skutečnost, že škody byly napáchány na samotné legitimnosti instituce politické strany jako takové – s vaničkou bylo vylito i dítě.

Odchod občanských demokratů z politické scény není z dlouhodobého hlediska nijak zásadní událostí. Ztráta víry v instituci politické strany, kterou má ODS na svědomí, v tento úhelný kámen parlamentního způsobu vládnutí, však bude přetrvávat léta. To je skutečný zločin, jejž se ODS dopustila, a jenž jí bude odpouštěn mnohem nesnadněji než její licoměrné hlásání vlády práva a volného trhu.

Politický vzestup Andreje Babiše a Tomia Okamury mnozí považují za důvod k oslavě. Obdivovatelé obou zmíněných pánů v nich vidí hybatele tvořivé destrukce, která nastolí nový dynamický řád spravovaný supervýkonnými manažery a pragmatickými odborníky, kteří smetou degenerovanou politickou elitu.

Taková pitomost.

Jakkoli se nám ODS mohla zhnusit, Okamurův a Babišův úspěch je jednou z nejcitelnějších ran, jakou demokratický systém této země za posledních 25 let zinkasoval. Důležitá demokratická zásada, že výkonné posty na ministerstvech mají zastávat nezávislí profesionálové (státní úředníci), avšak řídit je mají politici, je nyní zpochybňována. Zatímco většina lidí považuje civilní řízení resortu obrany za samozřejmost, v případě ministerstev financí, průmyslu a zdravotnictví by rádi v čele viděli bankéře, průmyslníky a lékaře.

Andrej Babiš toto populární a naprosto scestné vidění světa nadšeně podporuje. Na post ministra životního prostředí nyní čerstvě navrhuje buď Jiřího Tyce, jaderného inženýra a zaměstnance JETE, nebo svého vlastního zaměstnance Richarda Brabce, předsedu dozorčí rady výrobce průmyslových hnojiv Lovochemie. To se na nic lepšího Babiš nezmůže?

Babiš s Okamurou společně ovládají téměř třetinu Poslanecké sněmovny. To znamená, že významná část politické moci nyní spočívá v rukou dvou osob, které stojí zcela zásadně mimo jakoukoli odpovědnost. Ti pánové mohou být dobří, anebo také nemusejí. Bez pevně založených institucí, které by je držely v šachu, ale nemůžeme dělat o moc víc, než držet si palce a doufat v tu lepší variantu.