Postavy Adenoida Hynkela a Artura Uie jsou parodiemi moderního diktátora. Česko má teď svou vlastní parodii tohoto druhu.



'Je mi líto, ale nechci se stát politikem, to není nic pro mě. Nechci nikomu vládnout…'

Žánr parodie přetavuje uctívané v posmívané, což z něj činí dobrý nástroj obrany proti moci. V průběhu času vznikly mnohé parodie na diktátory moderní doby, počínaje Adenoidem Hynkelem, jehož ve filmu Diktátor zpodobnil Charlie Chaplin, a Brechtovým Arturem Uiem nekonče. A teď má Česko svou vlastní parodii tohoto druhu.

Brecht charakterizoval svou hru Zadržitelný vzestup Artura Uie jako „gangsterku, která připomíná určité události, jež jsou nám všem povědomé“. Hra vypráví příběh drobného pouličního rváče, který se stal kápem chicagského trhu se zeleninou. Tedy s květákem, abychom byli přesní.

Andrej Babiš není žádný diktátor; jako parodie na diktátora je ale skvělý. Na rozdíl od Adenoida a Artura nenosí uniformu ani černou fedoru (i když ten jeho kabát nemá daleko ke zlověstnému činčilovému kožichu Franka Lucase z Amerického gangstera). Babiš také nevraždí své konkurenty. Místo toho z nich dělá své akvizice.

Až do dneška disponoval Babiš nezanedbatelnou ekonomickým a mediálním potenciálem. Dneškem počínaje k nim přibývá také neobyčejná politická moc. Může této moci využít buď k obnovení legitimity parlamentu, nebo k jejímu ještě většímu oslabení. Osobně se kloním k druhé možnosti.

Stejně jako Babišův kontroverzní poradce Robert Pelikán nemám nejmenší pochybnosti o tom, že nový ministr financí bude využívat svou moc k tomu, aby lapal zločince. „Letos je třeba zjistit, kde a jaké jsou v této zemi majetky a peníze.“ Tak pravil Babiš krátce poté, co včera složil ministerský slib.

Na rozdíl od Pelikána, jenž tvrdí, že Babiš není ve střetu zájmů, já o jeho dobré víře pochybuji. Ano, Babiš možná hodlá chytat darebáky, ale které darebáky? Nejobávanější úřad exekutivy v tomto státě má napřít veškerou svou moc k odhalování zneužívání a machinací, avšak čích zneužívání a čích machinací? Bezesporu nikoli Babišových.

Babiš vyhlásí válku plýtvání a korupci a čemukoli dalšímu, co považuje za neodborné, neefektivní a neschopné; jenže to, co on považuje za neefektivní, mohou ostatní považovat za demokratické. Až budou politické strany nahrazeny odborníky, budeme s nostalgií vzpomínat na jejich víceméně zbytečnou konkurenci a nekonečné hašteření.

Babiš nás všechny ohromí odhalením zločinů minulosti, kterých se dopustili Kalousek, Chalupa a jim podobní. Nemá k tomu žádný thompson ukrytý v houslovém pouzdře – místo toho tasí majetková přiznání a cifršpióny z FAÚ, kteří s darebáky zametou. Nezbývá nám než doufat, že zájem nového ministra financí o majetky druhých bude nezáludný, nezacílený na jeho konkurenci a kritiky.

A voliči budou tak nadšeni, až uvidí Chalouska a Kalupu (pánové prominou, avšak jsou zaměnitelní) na pranýři, že se nebudou příliš starat o to, kolik gaunerů zůstalo nedotčeno. A bezpochyby dají Babišovi (a jeho ošklivé sestře Tomiu Okamurovi) v příštích volbách ještě silnější mandát.

Pelikán má jasno v tom, že Babiš svůj nový příděl moci nezneužije: “Pokud by to udělal, sotva bych s ním mohl spolupracovat.“ Dalším, kdo věří v čistotu Babišových motivů, je Věra Jourová, jeho nová ministryně pro rozdělování milionů z evropských fondů. Jourová používá silnější slova, ne ž Pelikán, a popisuje Babiše jako vizionáře, pro nějž jsou pokušení obyčejných lidí pod jeho rozlišovací schopnost.

Neobávejme se, že by Babišovi spolupracovníci nahlíželi na svého guru „zatuchlinou předstírané objektivity“, jak to kdysi posměšně pojmenoval skutečný diktátor Joseph Goebbels. Nahlédli do budoucnosti zvětšovacím sklem svých vlastních ambicí, a seznali, že jejich budoucností je Babiš. Mnozí další, jejichž počet narůstá, do budoucnosti nahlédli též: skrze černé brýle své frustrace ze selhání politických stran, a spatřili – Babiše.

Babiš otevřeně opovrhuje demokratickými politiky, a lid jej za to miluje. Jenže lid přehlíží skutečnost, že ať jsou zkorumpovaní jak chtějí, právě tito politici byly rok po roce voleni ve svobodných a rovných volbách. Babiš se může stát trestem, který lid přivolal na sebe sama.

Ano, Babiš nesleduje žádné úzce stranické cíle. Je nad strany povznesen, a lid jej miluje i za to. Avšak dalším faktem, který lid přehlíží, je to, že tyto strany, které zemi vládly poslední dvě desetiletí, napumpovaly za tu dobu do 200 agrofertích firem obrovské sumy peněz z veřejných rozpočtů v podobě dotací. Babiš je výjimečným příkladem člověka, který profitoval ze dvou systémů, kterými podle svých slov nyní pohrdá: režimu předlistopadového i toho, který ho nahradil.

Babiš je odhodlán přetvořit si politiku ke svému vlastnímu, k uzoufání směšnému manažerskému obrazu. Nemá čas na žádné ty otravné kolektivní tanečky, na kterých stojí demokratické rozhodování. Pro něho je každá organizace nikoli kolegiem, nýbrž hierarchicky uspořádanou strukturou, v níž ten, kdo je na špici, drží v rukou absolutní moc nad celou svou doménou. Proto nelze připustit, aby mezi ministra za ANO a efektivní výkon jeho pravomocí vstupoval nějaký stranický náměstek.

Toto obětování stranické kontroly ve prospěch organizační efektivity je také hodně populární. Jenže i kdyby byl Babiš veden pohnutkami světce, co se stane, přejede-li ho traktor, nebo začne-li ho politika prostě nudit? Kdo zaplní toto institucionální vakuum, které po sobě zanechá?

Andrej možná už není formální hlavou svého obchodního konglomerátu, jenže on jí ani být nepotřebuje. Agrofert je prostě jeho. Kromě toho, že ovládá nezanedbatelný díl národního hospodářství, spojuje ve své osobě nyní i pořádnou porci zákonodárné a výkonné moci a kontroly nad celostátními médii. Dnes se dozvídáme, že MfD neobnovila smlouvu s redaktorem, který čirou náhodou psal kriticky o Babišově střetu zájmů. Ale možná že je Vladimír Ševela mizerný novinář.

Co alespoň prozatím leží mimo Andrejův dosah, je justice. Nevyřčené slovo Andreje Babiše se může stát zákonem na redakčních radách celostátních novin a v kancelářích půltuctu ministerstev, ale zatím ještě není zákonem s velkým Z.

Stručně řečeno, Andrej Babiš není zatím nic víc, než mírně úsměvná špatná napodobenina diktátora. Je ale náznakem toho, co nás může čekat, jestliže dovolíme této nové odbornické politice zaujmout místo politických stran, místo aby je rehabilitovala.