Podle listu The Financial Times jsou skutečnými generátory hodnoty v ČEZu… smůla a štěstí.

Lidovky.cz

Významné mlčení: není v celém článku jediná zmínka o generálním řediteli ČEZu Danielu Benešovi.

Před několika týdny jsem v blogu nazvaném ‘How to spend it’ zmínil rozhovor, který v roce 2004 poskytl Martin Roman deníku The Financial Times (FT), v němž tehdy 35letý ředitel ČEZu dostal spoustu prostoru k prezentaci svých plánů na přeměnu českého výrobce elektrické energie v největší energetický podnik regionu.

Po deseti letech se FT k tématu vrací článkem “Profitable state operator is keen to expand despite the risks”. Autorem obou článků je Robert Anderson, jenž se stal před nedávnem zpravodajským redaktorem v BNE.

Andersonův pozdější článek je poněkud lépe uchopený, než jeho předchůdce z doby před deseti lety. Autorův tehdejší entuziasmus a obdiv vůči ČEZu je vystřídán umírněným skepticismem a významným mlčením (viz obrázek).

Anderson připisuje dnešní problémy ČEZu ‚smůle‘, čímž má na mysli vnější faktory mimo kontrolu vedení firmy. Mezi příklady této smůly uvedenými v článku najdeme klesající ceny emisních povolenek, propad velkoobchodních cen elektřiny, globální finanční krizi, a dokonce i odpor Evropské komise vůči systému podpory jaderné energie, kterým se britská vláda pokoušela zajistit financování jaderné elektrárny Hinkley Point C.

Posledně uvedený příklad smůly se před několika dny náhle obrátil v ten nejneuvěřitelnější případ štěstí, jaký si ČEZ jen mohl představit: Evropská komise 8. října schéma britské vlády schválila, což je samozřejmě výsledek, za který si ČEZ nemůže připisovat naprosto žádné zásluhy.

Anderson poukazuje na to, že dřívější námitky EK vůči britskému schématu přiměly ČEZ zrušit výběrové řízení na výstavbu 3. a 4. bloku JETE. To je pravda – rozhodnutí ČEZu vycouvat z tendru pár dní před tím, než měl oznámit jeho vítěze, bylo motivováno skutečností, že ani ČEZ, ani jeho vlastník (tedy český stát) neměl ani potuchy, jak zaplatí za služby, které chtěl získat od Rosatomu a Westinghouse; přesto do té doby pokračoval v tendru, jako by se nechumelilo.

Na rozdíl od britské vlády, která na vypracování schématu, na němž by se shodli jak investoři, tak Westminster a Evropská komise, pracovala několik let, Češi nedělali nic – leda si drželi palce, aby na cestu, jak temelínskou dostavbu zaplatit, přišel místo nich někdo za Kanálem. Podle některých se toho teď dočkali.

Anderson (i když možná nechtěně) uznává, že ne všechny vnější faktory musejí být projevem smůly – dokonce ani pro takovou oběť okolností, jakou ve svém článku dělá z ČEZu. Ve článku cituje českého ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, podle jehož slov ukrajinská krize paradoxně posílila nutnost výstavby nových temelínských reaktorů, které zvýší naši ‚energetickou soběstačnost‘ v těchto nejistých dobách.

Na tomto jeho prohlášení jako z absurdního dramatu autorovi článku nepřišlo nic divného. No, nevadí. Anderson je zpravodaj, nikoli komentátor. Není jeho úkolem poukazovat na to, že jedním z nejdůležitějších zdrojů nejistoty naší doby je Kreml, vlastník Rosatomu, který patří v pokračující snaze českého státu vybudovat nové jaderné bloky k favoritům.

Pokud tato snaha vůbec někdy dojde naplnění, není jiná možnost, než že její výsledek čeští daňoví poplatníci nahlédnou – ovšemže až v samém závěru a dlouho, dlouho poté, co bude na vše už příliš pozdě – jako katastrofální mrhání svými penězi. A také jako naprosto pošetilý pokus čelit té nejhorší ‚smůle‘ ze všech: šíření a pro českou jadernou lobby veskrze nežádoucí bujení hojné, čisté a levné energie z obnovitelných zdrojů za pohraničními kopečky v Německu.

Podle Andersona ‚každý očekává, že ceny energií zůstanou v krátkodobém horizontu nízké‘. Každý – kromě české vlády. Jak poukazuje můj kolega Jan Ondřich ve svém blogu na webu Heinrich Böll Stiftung Energy Transitions, česká energetická politika stojí na dvou mylných předpokladech: očekávaném významném zvýšení tuzemské poptávky po elektrické energii a růstu velkoobchodních cen.

Anderson samozřejmě dobře ví, že smůla je jen polovinou příběhu. Jeho druhou polovinu, totiž paralyzující dopad opakovaných policejních vyšetřování (momentálně je jich v běhu minimálně šest) kvůli obskurním transakcím, které firma prováděla v posledních letech, však nechává stranou. Úkolem FT je klást otázky (pokud možno správné otázky), nikoli předkládat lidem své vlastní názory nebo pranýřovat oběti, jako je ČEZ (o to se postarám sám).

Když se to všechno sečte a podtrhne, ČEZ jede dál, navzdory svému vedení a pochybným kšeftům, sice o dost chudší, než by musel, ale s trochou štěstíčka pořád ještě dost ve vatě na to, aby si mohl koupit svůj slovenský protějšek SE.

A právě proto, že celá Andersonova pohádka je příběhem o štěstí, nikoli o manažerském umu a pevném vedení v čele nejhodnotnější firmy členského státu EU, není v celém článku jediná zmínka o generálním řediteli ČEZu Danielu Benešovi. Ani jediná.

Toto mlčení je velevýznamné. Já to považuji za tu nejlepší část Andersenovy pohádky, protože předává čtenáři o ČEZu jasný vzkaz – přesně to, co potřebuje o ČEZu vědět: Všechno je to jen otázka štěstí.