Stojí za červenými kartami pro Miloše Zemana americká Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy)?


Česká mládež protestuje proti prezidentu Miloši Zemanovi. Praha, 17. 11. 2014 [To asi bude nějaký omyl? Red.]

Erik Best tento týden píše, že „americká vláda už pravděpodobně pověřila svého ‚cara převratů‘ Carla Gershmana, aby podkopával českou demokracii“ (viz Fleet Sheet Final Word z 2. prosince 2014 – Jak majdanizovat Zemana).

Erik samozřejmě žertuje. Nebo že by ne? Sedmdesátník Carl Gershman na sebe upoutal pozornost Prahy, když minulý týden bez servítků sepsul volenou vládu České republiky ve svém článku pro Washington Post ze 17. 11. 2014 u příležitosti 25. výročí osvobození Československa z jednačtyřicet let dlouhého sovětského područí.

Vezmeme-li v úvahu, jaký význam má tento den pro Čechy, možná by bylo od nás, kdo nejsme Čechy, zdvořilejší naslouchat, spíše než poučovat, a zamyslet se, spíše než soptit.

Namísto toho využil Gershman příležitosti udělit české vládě, která vzešla ze svobodných voleb, pokárání. Vzal na sebe to břímě a poučil Čechy o tom, co znamená odkaz Václava Havla, a požadavek, aby všichni bez výjimky drželi basu s americkou zahraniční politikou, převlékl za prosazování lidských práv.

Gershmanův článek byl uvítací řečí hodnou amerického neocona. Welcome to Washington, Mr. Sobotka!

Týž den, kdy jeho článek vyšel, z voleb vzešlý ministerský předseda České republiky seděl v letadle na cestě do Washingtonu, kde o dva dny později ve Foyeru svobody v budově Kongresu odhalil bustu Václava Havla.

Carl Gershman je ideolog ze staré školy, pravého studenoválečnického ražení. Je typem člověka, proti jakému se Havel intelektuálně vymezoval. Kdysi představitel staromódního typu marxisty, dnes zatvrzelý antikomunista, který stále vede Zeměkoulí ošklivý řez, dělící ji na dvě poloviny: zde jsou ti, kdo milují Ameriku, a tam ti, kdo ji nenávidí. Havel se (možná naivně) domníval, že existuje místo mezi oběma těmito světy, a že to místo leží ve střední Evropě.

Problém, jehož dnešní personifikací je Gershman, precizně vystihl britský historik Hugh Trevor-Roper už v roce 1950, když našemu Carlovi bylo pouhých sedm let: „… Utvrdil jsem se ve svém přesvědčení, že návrhu na uspokojivé řešení se lze nadít pouze od těch, kdo nikdy nepozřeli – a tudíž ani nemuseli zvrátit – tyto zpátečnické dogmatické žvásty, jejichž pozůstatků se organismus není schopen nikdy beze zbytku zbavit.“

Gershman zahájil svou kariéru jako představitel nesmírně vzácného druhu ‚americký socialista‘, když se stal předsedou americké Ligy socialistické mládeže (Youth People’s Socialist League), což byl jakýsi americký SSM – mládežnická odnož Americké socialistické strany (Socialist Party of America). A od jejího založení v orwellovském roce 1984 je prezidentem ze státního rozpočtu placené Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy, NED) Jediný převrat a změna režimu, které Carl nepřipustí, se, jak se zdá, týkají ‚jeho‘ NED. Po třiceti letech je tento starý socan stále pilný jako včelička.

Je ale vážně tak pilný i vůči Praze? Best naznačuje, že ano. A totéž tvrdí i Institut Rona Paula pro mír a prosperitu (Ron Paul Institute for Peace and Prosperity – tomu říkám firma!) V reakci na Gershmanův článek píší Paulovi lidé následující:

„S plnými kapsami peněz a neustále na válečné stezce slídí, kde by mohl svrhnout nějaký režim. Pokud na vás padne Gershmanovo oko, měli byste čekat potíže. ‚ Gershmanovi očividně Česká republika nejde pod nos. A jakmole Gershmanovi něco nejde pod nos, začíná destabilizace, která vzápětí přerůstá v otevřené akce směřující ke změně režimu.

Praha by se měla mít na pozoru. Kdyby měl český prezident Miloš Zeman všech pět pohromadě, ukázal by všem těm operativcům z NED a jeho nejrůznějších odnoží placených americkou vládou, jako například Mezinárodního republikánského institutu a Národního demokratického institutu, kde nechal tesař díru. Zatímco o tom tady mluvíme, tyto organizace bezpochyby pracují na podkopání české demokracie.“

Institut Rona Paula je NED v bleděmodrém. Je tak strašlivě zideologizovaný, že by člověk jeho závěry měl přijímat se stejnou obezřetností, s jakou přistupuje ke Gershmanovým projevům. Přesto není jeho varování o Gershmanově působení v Praze tak docela plácnutím do vody.

V době, kdy si volený premiér české vlády nacvičoval v letové hladině nad Atlantikem svou slavnostní řeč, jeho volený prezident uhýbal vejcím, kterými ho zasypal dav na Albertově.

Nechme ale stranou vejce, stejně jako tisíce a tisíce perfektně zorganizovaných červených karet, které vylétly nad hlavy davu na povel převlečeného estébáka: byly to transparenty s podobiznami Ronalda Reagana, Fidela Castra, Che Guevary, Daniela Ortegy a Mahmúda Ahmadínedžáda, které Gershmanovu studenoválečnickou hru prolákly.

Tyto sépiové ikony první studené války jsou Gershmanovy ikony. Jsou smyslem jeho ideologického života. Odhadnout, co tyhle tváře znamenají pro mládež, která minulý týden v Praze třímala v mnohačetných kopiích, je mnohem nesnadnější. Mimochodem, mladíci na snímku nahoře ani moc jako česká mládež nevypadají…

Ano, jistě – toho dne se na Albertově sešli tisíce Čechů, kteří chtěli vyjádřit své znechucení vulgaritami jejich prezidenta. A mezi nimi byla také hrstka Gershmanových kádrů.