Český energetický holding EPH zachvátila nákupní horečka – skupuje staré uhelné a plynové elektrárny křížem krážem po celé Evropě, zatímco německý E.ON se jich zbavuje, jak nejrychleji to jde. Oba hrají stejnou hru, každý ale sází na úplně jiné karty.


Eggborough: EPH sází na masivní dotace z ‚kapacitních trhů‘ do svého rozrůstající se flotily konvenčních elektráren.

Koncem minulého roku získal český energetický holding EPH, spoluvlastněný Danielem Křetínským a Patrikem Tkáčem z J&T, konvenční uhelnou elektrárnu Eggborough na severu Anglie. Touto poslední akvizicí za bratru 100 mil. eur se dosavadní instalovaný výkon 1,75 GW portfolia EPH více než zdvojnásobil (viz zde)

Proslýchá se, že EPH kromě Eggborough pošilhává i po italských plynových elektrárnách, patřících E.ON, s celkovým instalovaným výkonem 3,5 GW, a také po německých uhelných elektrárnách švédské firmy Vattenfall s výkonem 9 GW. Pokud je všechny získá, bude jeho instalovaný výkon vyšší než 16 GW, čímž předstihne svého tuzemského konkurenta ČEZ s cca 13 GW instalovaného výkonu v ČR. Hodnota italských elektráren E.ON se odhaduje na zhruba 2 mld eur a německé elektrárny Vattenfallu se cení na 4 mld. eur. Jejich nákupem by se současné zadlužení EPH, které nyní česká média odhadují na cca 5 mld eur, více než zdvojnásobilo.

Z pohledu dosavadního vlastníka přišel prodej zastarávající elektrárny v severním Yorkshire, realizovaný v listopadu 2014, za pět minut dvanáct. Její generální ředitel už dříve varoval, že kvůli rostoucí uhlíkové dani v kombinaci s investicemi nutnými pro dosažení emisních standardů stanovených Evropskou unií bude okamžité odstavení elektrárny jediným „ekonomicky smysluplným řešením“.

Proč se tedy EPH rozhodl koupit tuto neefektivní elektrárnu na fosilní paliva, vyrábějící energii pro pokrytí základního odběru (baseload)? EPH sází na masivní dotace z ‚kapacitních trhů‘ do svého rozrůstající se flotily konvenčních elektráren. Jeho devětatřicetiletý předseda Daniel Křetínský (kromě energetické společnosti taktéž vlastník fotbalového klubu AC Sparta a bulvárního deníku příhodně pojmenovaného Blesk) to vysvětluje takto: „Akvizice elektrárny Eggborough odráží náš eminentní zájem vstoupit na britský trh. Zároveň jsme si vědomi stávajících potíží, s nimiž se konvenční výroba elektrické energie potýká. Kapacitní trh bohužel v podobě, jaká byla ohlášena, není ve skutečnosti pro stávající flotily elektráren na tuhá paliva řešením. Naší strategií je udržet stávající elektrárny v provozu tak dlouho, jak to bude ekonomicky únosné, a následně ve střednědobém horizontu vybudovat nové kapacity, za předpokladu, že bude existovat funkční kapacitní trh nebo jiný způsob regulační podpory.“ [vyznačení kurzívou JdC]

Platby z kapacitního trhu pro konvenční baseload výrobce typu Eggborough vycházejí z jejich potenciálu dodávat elektřinu, tedy tzv. instalovaného výkonu, bez ohledu na to, kolik jí ve skutečnosti prodají. EPH doufá, že se mu podaří vybřednout ze složité ekonomické situace prostřednictvím plateb, které získá z britského vládního kapacitního trhu (měl by začít fungovat od roku 2018). Je to spekulace na předpoklad, že v přetahované o kapacitní platby zvítězí ti, kdo argumentují nezbytností těchto plateb pro pokrytí provozu konvenčních výrobních zdrojů pro zajištění dodávek elektrické energie. Podle jejich názoru jsou velkoobchodní ceny elektřiny na pokrytí provozních nákladů těchto elektráren příliš nízké a elektrárny by bez kapacitních plateb bylo nutno zakonzervovat nebo úplně vyřadit z provozu.

Oponenti naopak považují nízké velkoobchodní ceny za důkaz toho, že současný instalovaný výkon je zbytečně velký. Pokud mají pravdu, pak záchrana nehospodárných elektráren typu Eggborough je to poslední, v čem by se měla jakákoli vláda angažovat. Můj kolega z Candole Partners Jan Ondřich ve svém příštím článku pro blog o změnách, který spravuje nadace Heinrich Böll Foundation, vysvětluje, proč: „Zbrklé a špatně připravené spuštění kapacitního trhu může zakonzervovat stávající pokřivení trhu s energiemi, bránit inovacím a poskytovat ekonomickou rentu slábnoucím evropským národním šampiónům… Pokud má být kapacitní trh zaveden, musí odměňovat flexibilitu a používání nízkoemisních technologií. Dále musí být transparentní a s nízkou bariérou vstupu pro nové hráče...Aby kapacitní trh zajišťoval efektivní alokaci zdrojů v rámci energetického trhu, musí zahrnovat nejen dodavatele, ale také odběratele a provozovatele přenosových a distribučních sítí. Omezování kapacitního trhu pouze na výrobu energie a poptávku po ní by vygenerovalo nežádoucí pobídky k výstavbě dalších elektráren, což je to poslední, co současná Evropa potřebuje.“

Akviziční politika EPH byla vždycky sázkou doloterie. Avšak poté, co v prosinci 2014 oznámil německý energetický holding E.ON, že se hodlá zbavit všech svých konvenčních elektráren a soustředit se na přenosové soustavy, spotřebitele a obnovitelné zdroje, hra, kterou tento český energetický holding s výrobou energie v konvenčních elektrárnách rozehrává, je přímo omračující.

E.ON tím jasně a veřejně devalvoval hodnotu svých elektráren spalujících fosilní paliva a signalizoval trhu, že očekává budoucí růst nikoli díky megawatthodinám z konvenčních elektráren, ale díky investicím do zákazníků, distribučních sítí, přenosových soustav, obnovitelných zdrojů a inovací. Sentiment trhu tento postoj sdílí – akcie E.ON po ohlášení rozhodnutí divestovat vyletěly o 14 %.

Jak vidno, E.ON má o blížícím se spuštění funkčního kapacitního trhu ve srovnání s EPH dost odlišné představy. Všechna svá nepohodlná aktiva nasypal do ‚špatného‘ E.ON, který bude nyní nabídnut investorům. Výsledkem bude odvrácení těch investorů, kteří usilují o vstup na evropský kontinentální trh s baseload výrobu, od EPH a jemu podobných výrobců.

Jak uvádí Ondřich, „investoři, kteří sázejí na krach německé Energiewende, nízkou cenu uhlíku nebo na zavedení přeshraničního kapacitního trhu, který by udržel v provozu konvenční baseload kapacitu, mají teď z čeho vybírat.“
A při svém výběru, jak naznačuje Ondřich (Křetínského přímo nejmenuje jen ze zdvořilosti), pravděpodobně nedají přednost EPH a jemu podobným společnostem, a to z nejméně tří důvodů: nevalná corporate governance, nelikvidní akcie obchodované na slabých domácích burzách s nedostatečným dohledem, a politicky rizikové prostředí jejich domácího energetického sektoru, vytvářené státem jako dominantním vlastníkem energetických podniků.

Divestice E.ON nabízí investorům výhody efektivní corporate governance, čili, Ondřichovými slovy, „u aktiv E.ON bude snadné provést smysluplný due diligence. Auditům výročních zpráv mohou investoři věřit. Mají k dispozici spoustu údajů, poskytovaných vedením společnosti.“

Kromě toho je tu ještě nezanedbatelná konkurenční výhoda likvidních akcií obchodovaných a silné burze s pevně stanovenými pravidly a silným dozorem. Naproti tomu akcie energetických společností v zemích střední a východní Evropy jsou, jak uvádí Ondřich, „obchodovány na místních burzách se slabými pravidly, neefektivním dohledem a v malých objemech – pokud jsou vůbec kótovány. To znamená, že jejich cena může být úzkou skupinou obchodníků snadno manipulována a vykazuje větší nestabilitu.“

Dalším handicapem středoevropských energetických společností, alespoň z pohledu investorů, kteří hledají angažmá na trhu s konvenční baseload výrobou, je nekompetentní politické prostředí vytvářené politickou reprezentací zemí, v nichž tyto společnosti působí. Nekompetentní politika v kombinaci s neprůhledností a nepředvídatelností oslabuje přitažlivost těchto ‚energetických favoritů‘. Investoři do konvenčních aktiv divestovaných E.ON takovým politickým rizikům čelit nemusejí.

Zatímco E.ON se tedy konvenčních elektráren zbavuje a nehodlá spekulovat na zavedení kapacitních plateb, jiné společnosti, jako například EPH, postihla nákupní horečka a skupují elektrárny v očekávání, že je pak zachrání kapacitní platby. Třeba i zachrání; to však nic nemění na skutečnosti, že snaha EPH o přivábení investorů ztratila velkou část svého kreditu.

Otázka zní: Proč by měli investoři, například čínská Shanghai Electric Power, která nyní s E.ON vyjednává podmínky prodeje jeho italských elektráren, upřednostňovat český EPH, mohou-li získat německá aktiva?