„V naší době se lidstvo stále více sjednocuje a přibývá vzájemných vztahů mezi různými národy. Církev proto pozorněji uvažuje o tom, jaký je její vztah k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti.“

Takto začíná dokument, který v roce 1965 přijalo nejvyšší duchovní shromáždění katolické církve, II. vatikánský koncil. A takto, svými úvodními slovy, vešlo také do dějin – V naší době, latinsky Nostra Aetate. Nechci se teď zabývat tímto doslova přelomovým textem, který zcela změnil postoj katolické církve nejen k ostatním náboženstvím, ale také k široké veřejnosti. V neposlední řadě se tu také jednalo o zásadní změnu teologie. A kdo byl jednou z klíčových osobností této teologické revoluce? Nikdo jiný, než tehdejší profesor teologie na univerzitách v Bonnu a v Münsteru, Msgr. Joseph Ratzinger. Ano, byl to pozdější papež Benedikt XVI., s nímž jsme se minulý týden loučili.

Benedikt byl jednou z nejvýznamnějších postav římskokatolické teologie dvacátého století a nezbývá, než doufat, že do dějin vejde díky svým zásluhám právě v tomto oboru a nikoli jen jako postava z kontroverzního filmu Dva papežové z roku 2019, kdy ho ztvárnil Anthony Hopkins. To by bylo zcela nesprávné, protože jeho přínos nejen pro křesťanské společenství, pro katolickou církev, ale i pro společnost jako takovou, je obrovský.

Od dob, kdy byl teologickým expertem na Druhém vatikánském koncilu, se Benedikt snažil obrodit římskokatolickou církev zevnitř, aniž by se však měnily její základní postuláty a dogmata, ale ani její hierarchická struktura. Jeho zásadové postoje hrály roli v tom, že jej Jan Pavel II., se kterým jej pojilo velké osobní přátelství, jmenoval v roce 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry, což byl úřad, který historicky navázal na neblaze proslulou inkvizici. Snad i proto se tehdejší (již) kardinál Ratzinger vždy snažil o otevřený přístup k problémům, které musel řešit. A nebyly malé, vzpomeňme jen na skandály amerických kněží, na kontroverzi ohledně kontroly porodnosti, homosexuality a mezináboženského dialogu. Co se týče toho posledního, postoj katolické církve k jiným náboženstvím jasně objasnil právě Ratzinger v dokumentu Dominus Iesus z roku 2000.

I jeho pontifikát by neměl být zastíněn tím, že se – zcela netradičně, i když ne poprvé v dějinách – vzdal svého úřadu. Za oněch osm let totiž dokázal mnohé. Nejen, že pokračoval – často nenápadně – v zásadních církevních reformách, ale dokázal i přes svůj vysoký věk oslovit lidi doslova na celém světě. Mnohé z jeho cest byly přelomové, a to nejen proto, že ho zavedly doslova na všechny kontinenty, ale především pro jejich symbolický význam. Jako ta do Svaté země v roce 2009.

Jak píše rabín David Rosen z prestižní organizace American Jewish Committe: Papež Benedikt XVI. byl hluboce oddán prosazování vztahů s židovským lidem. Byl vůbec prvním papežem, který pozval židovské představitele jak na pohřeb Jana Pavla II., tak především na svou vlastní inauguraci. Jak prohlásil, „Katolická církev je vám blízká a je vaším přítelem. Ano, milujeme vás a nemůžeme než milovat kvůli Otcům, skrze něž jste nám velmi drazí a milovaní bratři."

Vraťme se tedy k tomu, čímž jsme dnešní úvahu začali, k dokumentu Nostra Aetate, jehož odkaz velmi silně ovlivnil to, čím papež Benedikt XVI. vešel do dějin. Můžeme se jen domnívat, nakolik byla jeho otevřenost a racionalita, která nebyla v rozporu s vírou, ale i jeho upřímný a přátelský vztah k židovskému společenství formován jeho zážitky z dětství, kdy jako každý Němec byl ve svých čtrnácti povolán k Hitlerjugend, kdy jeho bratranec byl usmrcen v rámci nacistického genocidního programu eutanazie, a kdy se on sám na konci války ocitl v americkém zajateckém táboře. To vše se dnes jeví jako nepodstatné. Důležité je, že nám zde Benedikt XVI. zanechal ohromný odkaz, na který budou navazovat další generace nejen křesťanských společenství.