Historie je jako perpetuum mobile. Střídají se jednotlivé etapy, ale i dílčí milníky. Samozřejmě ne jako úplně přesné kopie, ale jejich principy. A v nich najdete dokonce i podobné lidské figurky – vládce, vůdce a politiky aj. –, s podobnými osobnostními rysy. Loutka, hlupák, či nevýrazná šedá myš zapadne v propadlišti dějin, zato mocenští megalomani jsou pomalu jak přes kopírák. Často bohužel se sklony k despocii, tyranii, bezohledně se dopouštějící nelidské brutality páchané na obyčejných lidech. Obdobné v dobách Caliguly, Hitlera, Stalina, či Putina.

Pojítkem je také mocenská „hra“ s fakty a používanými argumenty. Propaganda, která se dnes dokáže i (naoko mírumilovně) schovat pod tzv. politický marketing, přestože jde ale v podstatě stále o totéž… A co na to národ, prostý lid? Samozřejmě ještě hodně záleží, v jakém socio-ekonomickém rozpoložení se daná společnost aktuálně nachází. V dobách rozjitřených společenských vášní, či dokonce až chudoby, krize (všeho druhu), propadu jistot, ale i hodnot, lid snadno naskočí na každý sebemenší příslib s nádechem „… bude líp“.

Politický marketing vehementně využívá množství líbivých populistických vábniček. Vždyť všichni z reálného života dobře víme, jak moc pravdivé může být rčení „slibem neurazíš“ nebo „papír snese všechno“. Nadějeplná slova o nápravě všeho toho špatného, co bylo a je pácháno na prostých občanech lahodí uchu, pohladí na duši, spraví žaludek, zklidní nervy, upraví tep atd. A ještě si můžete zchladit žáhu na těch, co za to mohou… Nevěřte pak takovým „pravdám“ a veřejně proklamovaným závazkům nápravy! Kolik lidí si následně hledá pravdu o „pravdě“, tzn. dá si tu práci rozklíčovat úmyslnou zaobalenou lež, dohledat skutečný význam a souvislosti u výroků vytržených z původního kontextu apod.? Co je tedy ještě poctivý a efektivní politický marketing, a co už je ta zlá propaganda?

Co je tedy relevantní informace, co ještě laškovný ping-pong s fakty, a co už škodlivá dezinformace? Dřív bylo šíření dezinformací o dost méně pružné, tedy pomalejší. V naší době, pro kterou jsou tak typické informace s jejich kvantitou vs. kvalitou, vyšperkované informační systémy a vymazlené hitech technologie, jsou totiž informace/dezinformace jednou z nejúčinnějších zbraní. Jejich prostřednictvím lze lid zmanipulovat kýženým směrem a přesně zacílit jeho další kroky, sešikovat je v pluk pořvávajících věrných, vystrašit, až vyděsit a následně navést žádanému chování apod. Děje se tak a bohužel dít bude, dokud se nenaučíme s informacemi pracovat, adekvátně je analyzovat a podle toho se také ve vlastních myšlenkách a činech následně rozhodovat. Teprve pak by totiž manipulátoři, nepoctiví populisté, ale i ti mocenští megalomané skutečně ztratili nad lidem svou moc…

Ve výčtu despotických mocipánů o pár řádků výše záměrně chyběl Putin, protože pro jeho vládu již dezinformace dostávají právě díky technologiím ještě mocnější rozměr. Pak není divu, že sám neoznačí vpád vlastních vojsk na území jiného suverénního státu za vojenskou agresi a zahájení válečné invaze, ale naopak za speciální vojenskou akci... ukázkové propagandistické slovíčkaření. Že on a jemu věrní označují tuto válku za válku o přežití Ruské federace a ruského národa je typickou argumentační lží, ale ne pro stranu protivníka, nýbrž pro uši a víru svých soukmenovců. Že on a jeho nohsledi „vyrábějí“ ruské úspěchy z podivných a rozporuplných skutečností. Že svému lidu překrucují pravdu. Že pod lživými pohnutkami verbují bojeschopné ročníky do armády a posílají je na zbytečnou smrt. Že neříkají matkám těchto mrtvých skutečnou pravdu o tom, kde je poslední místo odpočinku jejich synů…

Podobných nebezpečných polopravd, ale spíš skutečných lží a ryze manipulativních argumentů je okolo této války nepřeberné množství. Bohužel stále fungují! A připočtěme k tomu skutečné válečné zločiny, ke kterým tam dochází, jako úmyslné ničení civilních cílů a s tím související početné ztráty na životech běžných občanů, zvěrstva jako rabování, neúprosné a nelidské vraždění a znásilňování, či únosy ukrajinských dětí do Ruska aj. Pro mne je termín propaganda typicky spojený s nacistickým Německem, stejně jako s totalitou a komunismem 2. pol. 20. st. u nás, ale i jinde. Rusko se dnes nechová vůbec jinak a na rozdíl od Západu, který se snad z hrůz 2. světové války poučil, se nijak zásadně neodklonilo od takového myšlení a chování. A pak je tu tedy otázka, zda mu možná vždycky nebudou vlastní tendence k rozpínavosti, touha po bezmezném vlivu a široké moci.

Ale třeba budou tamní mladí do budoucna také díky kruté zkušenosti z této války aktivním katalyzátorem případných dalších kremelských nedemokratických mocenských choutek. A také právě proto teď nesmí Ukrajina padnout, protože i to je v našem bezpečnostním zájmu.