Pro titulek jsem si vypůjčil výrok připisovaný Karlu Čapkovi... Údajně jej kdysi kdesi napsal, pravdou ale je, že nebyl daleko od pravdy. Z pohledu jeho éry, ale i dnešní perspektivou. Doba je rychlá, někdy až neúměrně zrychlená, a komentovat již proběhlé je v podstatě marným závodem s časem s nulovou šancí zvítězit. +



K novému se nejspíš nedoberete a tak ex post sprintujete někde mezi událostí samotnou, její změnou v čase, změnou jejího výkladu vlivem změny celkové atmosféry ve společnosti a vlastně nejspíš i nějakou zcela novou událostí, která tu vámi komentovanou již dávno překryla... A to současná operativnost a pružnost médií od doby Karla Čapka díky moderním technologiím s sebou přinesla plusy v podobě rychlé možnosti zareagovat, ale zároveň i minusy v enormní kvantitě zpráv.

Dennodenně se všichni dostáváme do velmi podobné nebo dokonce stejné situace – projíždíme média a střídavě se divíme, zlobíme, usmíváme (tu více, tu méně), kroutíme hlavou, propukáme v pláč nebo v hysterický smích, padá na nás chandra z nejisté budoucnosti, odhazujeme noviny s rozhodnutím „už nikdy víc... protože žádné zprávy se rovná dobré zprávy“... A nakonec se k nim vracíme s uvědoměním si, že doba si žádá být aspoň nějak základně informován.

Vyskakují na nás zprávy o tom, jak davy nespokojených, znejistěných, budoucnosti se obávajících a jinak společensky, či ekonomicky momentálně paralizovaných, za podpory podivně namixované skupiny těch, kteří se za jejich práva údajně, či pouze populisticky berou, demonstrují tak nějak mimo čas i prostor. Ve smyslu špatného načasování a tím pádem na špatném místě, tzn. blamáž v přímém přenosu. Jak miliardář na kamery podporuje ty, které po zhasnutí červeného světýlka dře ve svých firmách. Jak děkan vysoké školy zcela proti principu apolitičnosti práce ve vzdělávacím systému podléhá vlastnímu egu a staví se do řad poblouzněných a střídavě bojuje o post, podobně jako o ochrannou známku, resp. možnost pořádání jakéhosi memoriálu. Poznámkou uvádím, že tato blogová zkratka není v žádném případě zpochybněním zásluh a výsledků olympionika Josefa Odložila!

Sledujeme první jednání v rámci působení nového prezidenta, jeho cesty do zahraničí, stejně jako po republice. V hledáčku médií jsou jeho setkání s osobnostmi řady oborů a oblastí, či návštěvy institucí, kdy je mj. srovnáván i se svým předchůdcem. A to nejen z důvodu zvýšení atraktivity textu. Víc jak rok média opanují zprávy z bojiště na Ukrajině, ale i monitoring celosvětového dění s tím souvisejícím. Děsivé, do té doby nemyslitelné, bohužel teď po roce již brané jako součást života. Smutné, kolik zbytečných životů, a to na obou stranách, stojí tato mocenská válka jednoho sebestředného megalomana a egomaniaka, obklopeného suitou podobně nebezpečných lidských zrůd nebo jen zbabělých přitakávačů. Kolik peněz to všechno stojí, které mohly být vynaloženy všude tam, kde je jich opravdu potřeba... Tady jsou už 13 měsíců (ale principem již od roku 2014) doslova vyhazovány do vzduchu. Ve jménu vylhané demilitarizace a denacifikace... A kolik pak ještě bude stát nová výstavba a vybudování všeho zničeného... Sledujeme demonstrace ve Francii namířené proti prezidentovi a jím prosazované důchodové reformě, stejně jako v Izraeli proti premiérovi a jím na sílu protlačované reformě justice. Důvody všude poměrně podobné a je tedy otázkou, zda za vším není doba, resp. dopad dlouhodobého globálního a nekoncepčního jednání lidstva bez výrazných a především realistických strategií. Příliš teoretické?

Možná, ale pravdou je, že jsme se jako lidstvo odklonili od přírody, vyměnili soběstačnost za závislost na těch či oněch, odpovědnost si přehazujeme jako horký brambor. Rezignovali jsme na zdravý rozum a generacemi osvědčená pravidla.