Koho? Co? Nejvíc asi jakoukoli jinakost. Souvisí s tím i pocity nepochopení, nedocenění majoritou a otrocký slepý vděk za přijetí radikalizovanou minoritou. Proč jsou všichni tak slepí, hluší a hloupí, že nevidí, kdo je viníkem všeho toho zlého, co se kolem nás děje? Vždyť tady to někdo říká zcela jasně a nepokrytě a má recht...


Přiklonit se k jakémukoli místně a tématicky odpovídajícímu radikálnímu směru je nejsnazší cestou k "pochopení" situace, jakkoli je složitá a komplikovaná. Oni nabízejí odpovědi a nespokojený, nejistý, neukotvený a do hloubi duše frustrovaný jedinec má snadnou volbu. Nemusí hledat. Nemusí přemýšlet. Nemusí se rozhodovat. Nemusí zvažovat pro a proti, nebo volit mezi... Nemusí nic, než nechat se vést.


Odborníci na radikalizaci společnosti teď po odborné stránce "plesají" – svět zažívá radikalizační žně –, z hlediska lidskosti těžce trpí, neb intenzita nabírá na obrátkách. Po všech stránkách. Frekvence se zkracuje, brutalita narůstá. Jsou vysledovatelné červené nitky? Jsou dosledovatelné nějaké styčné plochy, společné motivy, propojující momenty aj.? Jak na ně? Jak proti nim? Střelba do nevinných... Masové bodné útoky... Nájezdy vozem do menších či větších skupin nic netušících... Cokoli si strašného vymyslíte, umí radikálové použít, využít ve jménu své věci... Člověk nemusí být politolog, ani sociolog, ani psycholog, aby pri zdravém rozumu rozlišoval dobré a zlé, špatné od ještě špatnějšího atd. Vlastně jakékoli ismy na poli politiky, zřízení, režimů, řádů jsou jen a jen ideologie. A dobré mohou být jen tak, jak moc, vlastně málo, jsou upnuté jsou na svou jinakost a veřejné upozorňování na jinakost druhých. Jak moc je ten druhý jiným, že už se stává nepřítelem v boji o lepší příští...


Nepřítel pak je motorem oné radikalizace ismů a je s tím spojené nebezpečí pro všechny, kdo do jejich šablon nepasují. Nejsem kovaný expert na ismy, na jejich radikalizaci, na boj proti nim, ale jsem politik a vím, jak toto všechno úzce souvisí s informacemi, resp. dezinformacemi. Jak strašně mocná a účinná zbraň to pro tyto radikalizované je. Pak také samozřejmě znám, nebo si dovedu představit, nástroje boje proti. Jako člověka mě lidsky mrzí, že to ve velkém odnášejí nevinní. Ono nejde jen o oběti a jejich milující blízké. Zasaženi bývají i lidé z okolí útočníka, agresora, radikalisty. Ptají se proč, mohou cítit vinu nebo spoluvinu, nechápou a nesou si to s sebou do konce života. Jak mohl můj... zabít nevinného/nevinné, a to bez ohledu na věk, kdy samozřejmě násilná smrt těch nejmenších a nejzranitelnějších je nejméně pochopitelná, a tím i naprosto neodpustitelná.


Kolik nešťastných za sebou tito individualističtí sobci, ploší nacionalisté nebo frustrované loutky nechávají – takovou otázku si oni sami nejspíš nikdy předem nepoloží. Snad ze strachu z poznání vlastního selhání. Protože radokalizovaný sám sebe nevidí jako radikalizovaného, ale jako spravedlivého. Ale o takovou spravedlnost nestojíme, to je jen pokřivená demagogie!