Kdo dneska ví... kde dneska je nebo není jistota... v lidskou paměť a cit pro poučení ale stále! Na vkus mírumilovného člověka se toho ale na geopolitickém poli aktuálně děje trochu dost! Třaskavé téma, třaskavé regiony, třaskavá budoucnost, otazníky kam se podíváš!

Kdo dneska ví... kde dneska je nebo není jistota... v lidskou paměť a cit pro poučení ale stále! Na vkus mírumilovného člověka se toho ale na geopolitickém poli aktuálně děje trochu dost! Třaskavé téma, třaskavé regiony, třaskavá budoucnost, otazníky kam se podíváš! Pro nás všechny, byť v epicentru „dění“ je především oblast Blízkého východu. Stovky kilometrů od nás, což malověrným dává neopodstatněný pocit bezpečí, avšak osvícení s obavami bystří. Již nežijeme v době přesunů koňským povozem, žijeme v době rychlosti světla... Z toho plyne, že mávat rukou nad situací na Blízkém východě s průpovídkami typu „to je daleko, to se nás netýká“ může jen hlupák. Týká se to přenosu informací, týká se to pohybu vojsk a přesunu vojenského materiálu, týká se to doletu střel... Napadají mne k tomu, a zdánlivě jen o informacích, byť vlastně lapidárně povšechná slova sira Winstona Churchilla: „Lež oběhne půl světa, dřív, než má pravda příležitost si natáhnout kalhoty.“

Ať tak, č i onak, jisté je, že nic už nebude tak, jako tomu bylo dřív! Světové uspořádání z roku 1945 dostalo pořádnou ránu a upřímně, do zad a hodně rusky podlou! A ano, momentálně se může zdát, že je v poměrně reálném ohrožení a svět stojí na pokraji nového globálního konfliktu. Musíme si přiznat, že to riziko tu je. S vírou ve výše zmiňovanou lidskou paměť a schopnost poučení, spolu s důvěrou v tu nejvyšší diplomacii ale nelze rezignovat na přesvědčení, že jsme sice svědky přeskupování světového řádu, ale konec bude dobrý, mírový! Byť samozřejmě nejspíš diplomaticky kompromisní.

To, k čemu dochází již více než rok a půl na Ukrajině, na pozadí tamního dění od roku 2014... To, co aktuálně probíhá v Pásmu Gazy, na pozadí celých desetiletí nelehkých vztahů Palestina vs. Izrael. To, čím momentálně procházejí obyvatelé Náhorního Karabachu, na pozadí tohoto letitého arménsko-ázerbájdžánského územního sporu a boje. To, co mezi sebou od rozpadu Jugoslávie stále řeší a fakticky nemají dořešeno Srbsko s Kosovem, na pozadí dlouhodobých snah o normalizaci vztahů a skutečného uznání nezávislosti Kosova. To, co způsobuje migrační krize obecně. To, co se děje okolo Tchaj-wanu. To, jak se chovají Rusko, Čína, Severní Korea aj. Ale i to, jak vystupuje nám vzdáleností bližší Turecko, Maďarsko, či v jakém tónu vyznívá rétorika části staronové politické reprezentace po posledních parlamentních volbách na Slovensku. Bohužel to vše člověka nemůže nechat úplně v bohorovném klidu. Nelze nad tím mávnout ruku v domnění, že to časem pomine. Západ se zmobilizoval do společného postoje a pomoci, ale celý tzv. globální jih vůbec nezůstal pozadu a „vyjadřuje“ si podporu vždy a všude podle zájmu a potřeby, sankce nesankce... Bude to nejspíš velmi složitý diplomatický oříšek a ještě dlouhý boj o pozice. Vytyčení nových vlivových sfér nebude jednoduché, protože ustoupit nechce nikdo. Západ z principu svobody a demokracie, „jih“ z důvodu touhy po moci a jejího uznání protivníkem. Agresorům ale není možné uznat právo na nespravedlivou agresi a bezpráví, nelze jim donekonečna ustupovat. Klid zbraní, bezpečí a budoucnost v míru je nyní v rukách diplomatických vyjednávačů a stratégů nejvyšší politiky, samozřejmě s největším respektem k udržení práva a demokracie. A to za podmínky striktního odmítnutí teroru jakéhokoli druhu a za cenu případných ztrát ve vlastních řadách. S vírou v dobrý výsledek mne to opět vrací k siru Winstonu Churchillovi, jehož myšlenky považuji za nadčasové a patří k nim i ta, která zazněla v rámci jeho proslovu v Dolní Sněmovně v lednu 1940: „Ptáte se, jaká je naše politika? Řeknu to takto: vést válku na moři, na pevnině a ve vzduchu, celou naší silou a s veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; vést válku proti zrůdné tyranii, nikdy nepřekonané v temném, žalostném seznamu lidského zločinu. Tak vypadá naše politika. Ptáte se, jaký je náš cíl? Mohu odpovědět jedním slovem: vítězství – vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všem hrůzám, vítězství, byť by cesta byla dlouhá a těžká; neboť bez vítězství není přežití.“ S jeho slovy věřím v eliminaci jakéhokoli dalšího světového válečného konfliktu a v tom nám napom