Díváte se někdy zpátky? Nejspíš ano. Dělá to každý z nás... Já se pak v tom zpětném pohledu vždycky snažím vidět důležité momenty, hledat mementa, definovat ponaučení aj. Není nutné zbytečně jitřit rány, jen si nastavit určité zrcadlo a díky zážitkům a vzpomínkám z minulosti formovat přítomnost a hlídat si budoucnost tak, aby byla eliminována rizika opakování chyb...

Silvestrovskou půlnocí jsme vstoupili do roku 2024, s jehož koncem oslavíme 35 let od návratu demokracie do zemí českých. On už ten rok 1989 začal trochu dramaticky, ale předjímat v lednu 1989 dění posledních týdnů téhož roku by si jistě netroufal nikdo. V průběhu následujících měsíců ale postupně docházelo k jednotlivým, rozsahem sice zdánlivě ne až tak zásadním událostem, které však v konečném důsledku a zřetězením jejich dopadu vyústily v naprosto zlomový dějinný milník – sametový listopad 1989. Tyto jednotlivé „drobné“ puzzle roku 1989 v kostce tvoří při zpětném pohledu zajímavý rámec pro celé tehdejší dění a s každým dalším kouskem do skládačky se nakonec podařilo zdánlivě nemožné. Do nového roku 1990 pak svobodně vstoupila nová demokratická země.
Nejprve ale bezpečnostní orgány s brutalitou sobě vlastní 15. ledna 1989 tvrdě zasáhly proti studentské pietní připomínce 20. výročí upálení Jana Palacha... Tisíce příslušníků VB a LM s obušky, vodní děla, psy – to byl pouze začátek tzv. Palachova týdne. Zatýkání, výslechy, tresty odnětí svobody za výtržnictví aj. Těžký vstup do nového roku... Spolehlivým příslibem „pukajících ledů“ ještě nemohla být ani dubnová volba královny krásy Miss ČSSR, první od konce 60. let, či návštěva delegace Vatikánu ve stejném měsíci. Oslavy 1. máje se pak opět nesly v duchu preventivních represí. Předposlední červnový den Svobodná Evropa zveřejnila text petice Několik vět, otevřeného dokumentu požadujícího propuštění politických vězňů, garanci základních lidských práv a svobod, zrušení cenzury a lepší péči o životní prostředí, pod kterým se s koncem roku skvělo více než 40 000 podpisů. Prázdninové rozptýlení s nádechem ironie přinesl v konečném důsledku až humoristický a od té doby mnohokrát připomínaný projev generálního tajemníka Milouše Jakeše, jehož některé výroky zlidověly. Vedle přestavby se opřel do Hany Zagorové a jeho obavy, že „komunisté zůstanou jako kůl v plotě“ se bohužel ani po desetiletích nevyplnily... Jen několik dní před 21. srpnem (přesně 21 let poté...) maďarské vedení i polský sejm odsoudily invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V září se pak tisíce občanů NDR rozhodlo k emigraci na západ přes velvyslanectví NSR v Praze a Varšavě, jejímž druhotným efektem mj. byly osamocené automobily východních Němců ponechané svému osudu v ulicích obou zmiňovaných měst. A ještě jedna zcela zásadní vzpomínka na Německo – 9. listopadu prolomili obyvatelé Východního Berlína průchody v Berlínské zdi, čímž nedošlo pouze k zahájení znovusjednocení Německa. Byla v tom důležitá symbolika navozující pád železné opony, pád komunismu v Evropě. A pak už šly události jedna za druhou. V Římě byla 12. listopadu slavnostně svatořečena Anežka Přemyslovna, a aby to navenek pěkně vypadlo, mohlo se slavnostního aktu zúčastnit i několik tisíc československých věřících. Pouhých pět dní na to začalo odpoledne v 16.00 v Praze na Albertově povolené shromáždění studentů u příležitosti 50. výročí protinacistické demonstrace během pohřbu Jana Opletala. Kdo z dnešních mladých už ví, jak to pokračovalo? Vyšehrad-Slavín, Karlovo náměstí a jednotka zvláštního určení u Botanické zahrady, zablokování Národní třídy, aby se demonstranti nemohli dostat dál na Václavské náměstí... Už to jelo a nejspíš se to ani nedalo zastavit, i když konečný vývoj mohl být různorodý podle reakce stávajícího vedení země a jemu podřízených vojenských složek. Vyhlášení studentské stávky, připojení se umělců, podniků, demonstrace a stávky okupační i protestní napříč zemí, generální stávka, Občanské fórum, Letná, jednání dnem i nocí, změny ústavy, změny v hierarchii státu, změny na postech ve vedení státu ústící v jednomyslnou volbu Václava Havla československým prezidentem... A to byl vlastně jenom začátek! Všem muselo být jasné, že práce bude hodně, že je potřeba vymést starý prach a špínu, že budou muset odejít všechny generace, které měly zažité staré metody a móresy... Nikdo rozumný si nemohl myslet, že se hned staneme rovnocennou bohatou západní zemí s totožnou životní úrovní. Tedy rozhodně ne ze dne na den a bez vlastního přičinění. Za mě nebylo cinkání klíči jen symbolické a rozhodně není fér, když jej dnes někdo a priori zpochybňuje. A zajímavé reakce povětšinou přinese dotaz směřovaný na nejhlasitější pochybovače nebo remcaly, co oni konkrétního udělali pro změnu poměrů u nás... Konstruktivní očekávání a především vlastní přičinění se o ně jsou alfa a omega úspěchu a bohužel předáváme-li dalším generacím jen kritiku bez osobního příkladu, nemůžeme být ani po 35 letech stále v kýženém cíli. A možná i toto je určitým sekundárním poselstvím posledních turbulentních let. Právo, svoboda, demokracie, rovnost – to a mnoho dalšího s tím spojeného je potřeba chránit, bojovat za to a nebrat nic z toho za samozřejmé. Moc bych nám všem přál lepší budoucnost, a já v ni i věřím, ale ono je to vždy něco za něco – sama nám na dveře nezaťuká.
Vzpomeňme si občas na memento sametové revoluce a ani po 35 letech nezpochybňujme tehdejší ideály! Žijeme ve svobodné a demokratické zemi, což není vždy a všude samozřejmé. Je to dar nebo i výsada moudrého národa, zasluhující respekt, pokoru a náležitou péči.
Jan Bartošek