Být v komunistické straně se nevyplácí. Jan Fischer tam v létech 1980 - 1989 byl a šeredně na to doplatil. Nyní ho to stálo křeslo prezidenta republiky. To Václav Klaus měl větší štěstí. Třikrát sice přihlášku do KSČ podával, ale pokaždé ho s ní vyhodili s podezřením, že tak činí z "oportunismu a kariérismu". Co z toho vyplývá? Když, už se začnete cpát do komunistické strany, tak se nechte alespoň několikrát vyhodit, jinak se nemůžete stát prezidentem ČR.

Jan Fischer vstoupil do KSČ v době tvrdého kurzu tzv. „normalizace“ a celkem tam do roku 1989 velmi dobře prospíval. To současným voličům jaksi neuniklo. Jak už jsem řekl, Václava Klause tam opakovaně nevpustili a Miloš Zeman vstoupil do KSČ až v době „Pražského jara“ 1968. V roce 1970 ho Husákovi „normalizátoři“ opět z KSČ vyhodili, a tak ho spíš staví voličstvo na úroveň „nevpuštěného“ Klause. Abych to shrnul: jednoho tam nevpustili a toho druhého odtamtud vyhodili. Předpoklad pro nástup na post prezidenta České republiky by tím pádem onen z KSČ vyhozený měl, podobně jako ten do KSČ nevpuštěný.

Považuji sice Fischera jinak za slušného člověka, ale průběhem volební kampaně se neustále vrhal na Zemana a ideologicky ho nehorázně „fackoval“, přičemž ostatní uchazeče nechával v klidu a vůbec si jich nevšímal. Jeho kritiky vůči Zemanovi byly sice pravdivé, ale Fischer je prováděl v nevhodných chvílích a často mimo rámec právě probíhající diskusní tématiky. Je to asi tak, jako by se někdo ucházel o místo operního zpěváka v Národním divadle, měl vynikající hlas, ale ředitel divadla by mu vyčítal, že uchazeč má ploché nohy. To může být samozřejmě pravda, ale co to má do činění v árii Smetanovy opery „Prodaná nevěsta“? Fischerovy tvrdé „facky“ dopadající na oteklé líce (následek Becherovky nebo slivovice?) Zemana protikandidáta, vyvolávaly u voličů spíš lítost než opovržení.

Navíc se Miloš Zeman v některých fázích své politické činnosti ukazuje spíš jako jakýsi druh „uličníka“ a nikoli odpovědný vládní činitel. O tom se Fischer ani slovem nezmínil – patrně nevěděl o těchto faktech nic konkrétního. Cituji Wikipedii (heslo: Miloš Zeman):

„ Politické působení Miloše Zemana je spojováno s řadou afér a korupčních případů. Před volbami v roce 1996 jednal tajně s podnikatelem Janem Vízkem - podrobněji Aféra Bamberg. Kritizován byl i za výběr nejbližších spolupracovníků, zejména šéfa svých poradců Miroslava Šloufa politického představitele předlistopadového SSM i KSČ. V roce 1999 vyšlo najevo vydírání správce Štiřínského zámku jeho poradcem Jaroslavem Novotným, který po správci Václavu Hrubém požadoval vyrobení falešných důkazů na bývalého ministra zahraničí Zielence. Ve stejné době bylo zjištěno, že na zámku Štiřín bylo funkční odposlechové zařízení. V květnu 2000 bylo odhaleno, že v týmu poradců tehdejšího premiéra Miloše Zemana vznikl materiál nazvaný Olovo, který měl zdiskreditovat ministryni školství a Zemanovu stranickou kolegyni Petru Buzkovou - podrobněji Aféra Olovo. Bylo mu často vytýkáno, že do politiky vnesl nebývalou míru hrubosti a arogance. Známé jsou zejména jeho četné urážky novinářů a politických protivníků, ale i nikdy neprokázaná obvinění z korupce např. na adresu novináře Ivana Breziny nebo bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece. Za jeho působení byla v roce 1998 uzavřena Opoziční smlouva s ODS, za jejíhož trvání došlo podle dokumentárního filmu Vládneme, nerušit (natočeného dle stejnojmenné knihy Erika Taberyho) k poklesu politické kultury, zvýšení míry korupce, k výhrůžkám a pokusu o vraždu novinářky Sabiny Slonkové). V rámci předvolební kampaně pro prezidentské volby v roce 2013 požádal, stejně jako další kandidát Jiří Dienstbier, o podporu vedení KSČM. KSČM nakonec podpořila oba kandidáty…“

Karel Schwarzenberg, též zvaný „princ Hajaja“, se doposud nikdy ke vstupu do komunistické strany nepokoušel a ani z ní nebyl nikdy vyhozen. Rovněž na rozdíl od Miloše Zemana a Jiřího Dienstbiera o podporu komunistické strany při nynějších volbách nežádal. Je faktem, že „princ Hajaja“ si v čase nemístných a nechutných debat v parlamentě „schrupne“, aby tím demonstroval nechuť poslouchat bezpředmětné hádky. Když mluví česky, trochu šišlá. Ovšem při hovoru v němčině nebo angličtině, hovoří normálně. Pokaždé, když jsem s ním hovořil, mluvili jsme německy. Vyjadřoval se naprosto jasně a srozumitelně. Jakmile přesedlal na češtinu, začal šišlat, prskat a výslovnost „ř“, „ž“ a „č“ mu dělala potíže.

Přesto je „princ Hajaja“ ve světě velice oblíben. V zahraničí nás reprezentuje na jedničku, tužky nekrade, neopijí se ani Becherovkou, ani slivovicí. Žádné vládní aféry za sebou nemá. Členem komunistické strany nebyl. Komunisty o podporu nežádá. Nechť tedy rozhodne pro blaho českého národa Bůh, náš všemohoucí spasitel – a samozřejmě voliči!